Sicílie VI - Syrakusy

Jsem nemocná, ležím v našem dočasném sicilském domově a hltám zážitky a fotky, které mi moje spolucestovatelka Danča ze svých výprav posílá na Messenger. Syrakusy, Scicli, Ragusa... Hned bych někam vyrazila.  Noto bylo super, ale fyzicky náročné. Chtělo by to něco míň kopcovitého. Zítra zkusím Syrakusy, město, kudy dějiny nešly, ale divoce běžely. Rodiště slavného starověkého matematika, fyzika a vynálezce.

Jeho, tedy Archimedův zákon, že těleso ponořené do tekutiny, které je v klidu, je nadlehčováno silou rovnající se tíze tekutiny stejného objemu, jako je ponořená část tělesa, jsem se učila už na základní škole. Aniž bych tomu sebeméně rozuměla. Až nedávno jsem objevila i zákon Archimedovy manželky, totiž, že každé těleso ponořené do kapaliny si po sobě vydrhne vanu. To nám ve škole utajili, což považuji za zásadní prohřešek českého vzdělávacího systému. To navíc chápu úplně perfektně. 

No nic, zpátky k výpravě. Budík ní zvoní ve třičtvrtě na šest. Omg. V noci jsem kašlala a vůbec nemohla spát. Kašlu na budík, kašlu na Syrakusy, kašlu na všechno. Během deseti minut se nějak zkoncentruji a dělám nový pokus si koupit na webu interbus.it lístek na autobus. Aplikaci bohužel mají jen pro jablíčkáře. Pokud se mi to povede, pojedu. 

Při nákupu online o sobě musíte prozradit prakticky vše, včetně velikosti bot a podprsenky. Prozradila jsem, přesto mi lístek nějak koupit nejde. Několik předchozích pokusů skončilo tím, že mi uprostřed obrazovky vytrvale jezdil roztomilý autobus kolem červeného puntíku. Tak jako pěkný, ale brala bych spíš ten lístek.

Dnes jsem na tom lépe. Zjistila jsem, že telefonní číslo je třeba napsat ve tvaru 00420... namísto +420. Super! Vypadá to nadějně. Už zadávám platební kartu. Zkouším to opakovaně, ale vždycky končím u kroužícího autobusu. Pokud projdou všechny pokusy o nákup, můžu s sebou vzít všechny sousedy a ještě toho popeláře, co tu před chvílí rachtal.

Tak ne. Problém byl nakonec v překladači, který se mi neustále vnucoval. Miluju tyhle robotické konverzace. Tahle vypadá asi takto:

• Chcete přeložit z jazyka italština?

• Ne.

• Trasa Avola - Známý.

• Ne, do Noto nechci, byla jsem tam předevčírem. A navíc to nechci přeložit. Táhni do křemíkových hlubin, Satane! Nebo do virtuálního pekla! Hlavně mi to už prostě přestaň předkládat! ...(něco nepublikovatelného). 

Když se mi podařilo odkázat překladač do patřičných mezí, najednou se zadařilo a já se hrabu z postele, poněvadž už nemám žádnou výmluvu.

Před sedmou stojím na zastávce, že které odjížděl Interbus minule. Jsem tu sama, tak se raději jdu přeprat paní, co stojí na zastávce přes ulici. Je moc milá, kýve, že "si, Siracusa, si"  a pak se hluboce zamyslí a anglicky praví "ten minutes ago" (před deseti minutami). Mírně se ukloním s nacvičeným grazia a obě svorně čekáme, až ten autobus dorazí. Úplně se vidím, když mě doma osloví nějaký cizinec.

Docela mě překvapí, kolik z aut stojících okolo zastávky, vyskočilo spolujezdkyň, když se autobus objevil. Láskyplná péče o manželky nebo snaha je kontrolovat? Možná obojí. Jsem tu holt cizinec, tak tomu nerozumím.

Ortigia

Autobus má v Syrakusách čtyři zastávky. Jedu na konečnou. Můj dnešní cíl je ostrov Ortigia. Jsem tu brzy a je tu ještě klid. Posledních pár dnů mi bylo fakt blbě. Fyzicky i psychicky. Neměla jsem ani chuť na nějaké plánování. Jdu tak volně za nosem a přes most a až na ostrově ladím mapu, co bych tak mohla vidět. Kostel, kostel, kostel, ruiny a vida, pro změnu, kostel.

Kupuji si vodu. Ceny se mi zdají příznivé i v centru probouzejícího se turistického ruchu (jídlu a jeho cenám se více věnuji v dalším článku). Kolem půl eura za lahev. Procházím uličkami, občas se podívám na mapu, jestli po ruce není nějaká zajímavost. Ostrov je docela malý, tak myslím, že jsem touhle zvláštní metodou nakonec objevila téměř vše podstatné, i když některé uličky naopak znám jako své vlastní rozšmajdané trekové sandály.

Prvním objevem je Dianina fontána z devatenáctého století a to v pozadí je Palazzo Platamone ve stylu katalánské gotiky. Dělám chytrou, ale psali to v průvodci Lonely Planet. Mně to gotiku nepřipomíná ani náhodou, i když je katalánská.

No taky tam psali, že kašna představuje bohyni lovu Artemis. Což je tedy v podstatě jedna a ta samá. Akorát jedna je řecká a druhá římská, takže nejspíš jen pár století vedle. Každopádně je krásná, ať už je to jak chce. Kavárna s lavičkami otočenými ke zlatavě lesklé stříkající vodě mě laškovně svádí k odpočinku. Jsem na sebe drsná a říkám NE! Vždyť jsem sotva dorazila. Pár foteček a jde se. 

Kousek odsud je Katedrála Narození Panny Marie (Duomo di Siracusa, formálně Cattedrale metropolitana della Natività di Maria Santissima) Nádherná katedrála z jemně nažloutlého kamene září v nízko stojícím slunci. Tedy asi nemusím poznamenávat, že opět slunce stojí za budovou a tudíž jí jde fakt blbě fotit. 

Zajímá mě, jak vypadá uvnitř, protože je to přebudovaný řecký pohanský chrám zasvěcený Aténě. Na místě, kde dnes stojí socha Panny Marie, stávala ve starověku její zlatá socha. Takový starověký maják pro námořníky.

Otevřené dveře zvou k návštěvě, tak zahaluji ramena šátkem a sundávám čepici, abych nepobuřovala věřící, a pozvání přijímám. Zbytečná snaha. Uvnitř nikdo není. Usedám na židli a nasávám příjemnou chladivou atmosféru chrámu.

Odkudsi se vynoří borec a začne rovnat židle. Pokývnu na pozdrav, on pokývnutím odpoví. Dívám se, jestli mě nevyhodí, když tu nikdo není. Pokukuje, ale nic neříká. Jen vehementně rovná židle. Každou o milimetr pošoupne a pak ji zase o půl vrátí. Podezírám ho, že si z vrozeného ostychu s sebou nevzal pravítko, když mě tu viděl. Nakonec mě to pošupování v tichu chrámu začne trochu znervozňovat, tak se zvedám a odcházím. Zjišťuji, že jsem dovnitř omylem vlezla východem. Tím pádem logicky odcházím vchodem, vedle pokladny, kterou právě chystají. Nebo to není pokladna? Nic po mě nechtějí, tak raději nepátrám a jdu.

Od kostela ke kostelu tu opravdu není daleko. Na stejném náměstí se nachází Chrám Santa Lucia alla Badia zasvěcený svaté Lucii, patronce města. Stejně jako ten předchozí je neuvěřitelně zdobný a bohužel zavřený. Škoda, na oltáři je tu obraz Pohřeb svaté Lucie od Caravaggia, který bych ráda viděla. Tato významná křesťanská svatá náležela ke křesťanské komunitě Syrakus a byla popravena z příkazu římského císaře Diokleciána. Zmínku si zaslouží i samotný autor obrazu, který byl pověstný výtržník a neustále prchal před spravedlností. A u toho božsky maloval.

Některé uličky jsou tu vážně poměrně úzké. Fotím si domovní klepadlo a za sebou slyším jemné zatroubení. Vmačkávám se do vchodu a i tak musím řádně zatáhnout břicho, aby si mě zásobovací auto neodvezlo na sklopeném zrcátku. Tahle ulička ústí do krásné vyhlídky na moře.

Moře je tu krásně modré a navíc je tu úžasná vyhlídka na obě strany. Vlevo je vidět pevnost Castello Maniace. 

Vpravo vykukuje Bazilika Santuario della Madonna delle Lacrime (o které ještě bude řeč na konci dovolené) a pod vyhlídkou je krásná pobřežní promenáda. Zaujme mě park Villeta Arteusa pode mnou, tak vyrážím k němu a hledám schody dolů.

Takhle daleko, jo? Nejspíš to chtělo podívat se na mapu. Schody jsou pár metrů na druhou stranu. Možná to byl osud. Jinak bych totiž přišla o spoustu krásy. Promenáda je stinná, příjemná a v tuto dobu tu ještě není moc lidí. I v tom mém parku jsem sama. Pecka! Tady by se sedělo. Obří stromy, které foťák absolutně nezvládne zachytit. Hýčkající stín. Krásné lavičky. 

Sedělo, ale každá lavička je tu bohatě ozdobena holubím trusem, tak se bojím, abych nedostala přímý zásah. Mohla bych se sice chlubit, že jsem si ze Sicílie přivezla... No nic. V zásadě to zvládnu i tak a posedím raději v nějakém bezpečnějším místě.

Pár selfíček na molu a pak se vrhnout na miniaturní písečnou pláž. Na ostrově jich mnoho není. Místo nich tu najdete dřevěné plošiny. Plavky mám sice s sebou, ale převlékat se mi nechce, tak si aspoň chladím nohy a sbírám na břehu mořské sklo - střepy ohlazené a opískované mořem. Tiše se modlím, aby tu nebyl i nějaký neohlazený. Pobřežně promenádní vsuvku končím pohledem na bazének s pramenem přírodní sladké vody, Fonte Aretusa, který tu bylo už ve starověku. Je tu údajně jediný výskyt šáchoru papírodárného (suroviny pro výrobu papyru) v Evropě.

Na břehu bylo příjemně, nahoře začíná být celkem slušné vedro. Plazím se k pevnosti Castello Maniace ze třináctého století Osm euro se mi za prohlídku dávat nechce a únava mi brání pokusit se aspoň strčit nos do dveří. Navíc se musím poohlédnout po nějakém jídle, abych podložila antibiotika.

Ortigia se dá projít za dopoledne, ale dala by se prohlížet jistě i několik dní. Je to tu kostel na kostelu. Chiesa dello Spirito Santo shlíží na moře a se svojí fasádou zdobenou keříky trávy a chybějícím zvonem nevypadá příliš využívaně.

Nebo tady. Chiesa di San Giuseppe. Má zvláštní zkosené rohy. Chci si ho vyfotit, ale na rohu je auto. Tak jdu na druhý, že ho vezmu z druhé strany. Než tam dorazím, přifrčí tam frajer v jiném autě a zabere mi můj fotorůžek. Ale mezitím z původního místa auto zase odjíždí, tak běžím zpátky. Jestli tam do té doby zase někdo vleze, tak ho kopnu. Fakt!

I tohle je zajímavé. Kostel sv. Jana Křtitele. Památky na ostrově v průběhu staletí poničilo několik zemětřesení. Jestli to je důvod, proč mu chybí střecha jsem bohužel nedohledala.

Nákupy chtěné i nechtěné

Přemýšlím o nějakém jídle, ale nemůžu si vybrat žádnou restauraci, tak si v obchůdku pořizuji mortadelu a pečivo. Obvykle komunikaci s prodavačem nechávám na Danče, kterou to zjevně baví. Přece jí tu radost nebudu brát, že jo?

Tady se projevuje další výhoda samostatného cestování. Když nechcete být o hladu nebo místo krásného propečeného chleba jíst balený, komunikovat zkrátka musíte. Kupuje se u pultu. Zvládla jsem to pantomimou a pár italskými slovy. Dobrý, holka!

Usazuji se s jídlem na lavičce u Apollónova chrámu z 6. století př. n. l. A kochám se výhledy na dějiny. Ostatně, nesedím tu sama. Kousek ode mne sedí další žena s batohem a svačinou. Možná krajanka :-) Cítím se primově nasycená v bříšku i pohledem na starověk. Je čas se zvednout a vyrazit zase dál. Při okraji naleziště probíhá trh. Proplétám se mezi stánky s oblečením a klobouky a mířím na trh potravin. Nebudu nic kupovat, nechci to tahat. Nemám kde.

No dobrá, tak snad jen na ochutnání sušenky. Vynikající, balené po jedné, v základu z mandlí a s různými příchutěmi. Bude z nich krásný dárek. Takže kávová, citronová, čokoládová, pomerančová a pistáciová.

Dobře a už jen tyhle božsky vypadající meruňky. A už nic. Meruňky jsou zdravé. Taky je lidi dost kupují. Funguje to tak, že si vybereš plastovou vaničku, ve které jsou rozdělené a podáš je obchodníkovi. Ten ji vrzne na klasickou kupeckou váhu, ručička se zakymácí a on vybafne: "tuuu juros". Ty dvě eura navážil pěti lidem přede mnou, bez ohledu na naplněnost vaničky. No jo.

A už jen kapary v soli. Místní produkt, bez něj fakt odjet nemůžu. Prodavač je má za tři a půl eura a drobnější za čtyři v pytlíku připravené. "No parlo italiano." Nemluvím italsky. Užitečná fráze, kterou jsem se naučila už na své první italské dovolené. Prodavač chápavě přikyvuje a pak mi pět minut italsky podává zevrubnou přednášku, jak mám s nimi zacházet. Nebo možná usoudil, že italsky nemluvím, ale sicilštinu dávám. Je v tom prý rozdíl. Jediné, co jsem si z toho vyvodila je, že si je můžu vzít do letadla. Měl pravdu. A překvapivě je měl v sáčku poměrně slisované, takže jich po rozbalení byla celkem velká miska.

Sbíhají se mi sliny i nad čerstvými rybami, ale ty bych asi zpátky nedovezla. Tak ještě k napití čerstvě vylisovanou ovocnou šťávu. Prý sicilský mix. Pomeranče a granátová jablka. Na chvíli jsem se zamyslela a mám pocit, že granátovým jablkem mi tu pomerančovou štávu tak zlehka poprášil, aby se neřeklo. Turistické místo. Co bych asi tak čekala? 

Tak to by bylo pro dnešek o nákupech potravin na Sicílii asi vše. Podrobněji se mu věnuji v dalším článku. 

Cestou jsem zahlédla směrovku k toaletám. Směrovku jsem zvládla najít znovu, jdu naznačeným směrem, jdu, jdu dlouho. Nenacházím ani další směrovku ani kýžené zařízení. Obracím kormidlo. Dám si někde zmrzlinu, kafe a odskočím si tam.

Sedím si před cukrárnou s nohama křížem. Rodinka u vedlejšího stolu taky řeší WC a vzápětí se vrací s tím, že tady toalety nejsou. Smůla. Spásná myšlenka. Před pár měsíci jsme v Bologni vyřešili podobný problém s pomocí Mapy.cz. Aplikace zafungovala i tady. Záchodky jsou tu zdarma, ovšem spíš jen pro trochu otrlejší. Citlivým povahám bych doporučila nějakou tu restauraci. Zoufalcům nic jiného nezbývá.

Uspokojena po všech stránkách se vracím k autobusovému nádraží, v budce kupuji lístek. Týpek konverzuje s kamarádkou, ale při té příležitosti mi zvládne odpovědět i na otázku, kde autobus bude stát a zdarma přihazuje informaci, o cílové stanici, která bude na autobusu napsaná. No bezva. Super výlet. Ještě pořád nejsem v cizině úplně suverénní cestovatelka. Ale tohle je prostě dobrá průprava. Jak jsem řekla. Odvaha je jako pěstování salátu. Lísteček po lístečku.

Tyhle nádherné oleandry jsem také ulovila tam. A to foťák ani nepobral ty krásné odstíny. Fotky z trhu jsem vám utajila. To proto, že na sicilský trh a něco dobrého vás vezmu příště. 

Ještě nás čeká výlet do úžasného města Modica a pak už prakticky budeme balit. I když k moderní syrakusské katedrále se prostě podívat musíme a můžeme vynechat město pod činnou sopkou? Když je tam, na rozdíl od bíložlutých měst všechno černé? No... 

A jako vždycky, budu ráda, když budete článek šířit mezi kamarády. Díky. A pokud chcete dostávat informace o nejnovějších článcích přímo do Vaší schránky, pošlete mi svůj e-mail.