Odvaha cestovat sama je jako pěstování salátu

Osamělí lidé na cestovatelských diskuzích často řeší, jak překonat strach z cestování. Podle mých zkušeností se na cesty, ale také do kavárny, bojí vyrazit hlavně ženy. Nicméně, to, že se někdo narodí jako muž ho automaticky neudělá Jamesem Bondem zkříženým s Tarzanem. Budiž tedy tento článek pro obě pohlaví a klidně i pro všechna další.

K sepsání článku mě inspirovala kamarádka, která si povzdechla, že jsem mladší a vždycky byla odvážnější, když jsem jí líčila výhody samostatného cestování. A to cestování vlakem po Česku nikoliv treků v Himalájích, abych to uvedla na pravou míru.

Jo, mladší jsem a už mi to zůstane. Z toho se nevykecám. Ale odvážnější. Já??? Ve dvaceti jsem se bála prodavačky. Radši jsem si vzala o deset deka salátu víc, než bych ustrašeně špitla, jestli by nebyla tak obrovitánsky hodná a nedala mi jen těch deset, co jsem chtěla. Když jsem někde zahlédla vlastní stín, ulekaně jsem utekla a k přejití ulice se odhodlávala půl hodiny.

No tak jsem si trochu zapřeháněla. Ale je to tak - byla jsem ustrašená, nesmělá a vychovaná v tom, že svět je nebezpečné místo a já bych si měla dát sakra pozor než do něj vyrazím. A do čtyřiceti jsem sama jezdila maximálně na kole v lesích za domem. Vždycky jsem potřebovala někoho, kdo by mě na cestě držel za ručičku a hlídal, abych se neztratila. A bóže... Snad abych nakonec nemusela komunikovat v cizím jazyce. Vždyť jsem jazykový dub nebo snad jiné, ještě tvrdší dřevo.

No a pak jsem to pomaličku začala posouvat a loni jsem šla sama 190 kilometrů přírodou i městy. Postavila jsem se bolesti nohou, strachu ze samostaného spaní venku, zvířat, lidí, překonala jsem únavu a frustraci a dosáhla svého cíle. Letos úplně sama prošla sicilské Syrakusy, koupila si lístek na autobus do Catanie, proběhla ji taky, odjela na letiště a odletěla v pohodě domů. Bez mapy jsem si vyrazila na vyjížďku nádhernou historickou tramvají v Lisabonu a trochu se zamotala při hledání správné cesty na ubytko. Žiji a píši :-) 

Nejpodstatnější není splnit si svůj sen. 

Podstatné je udělat první krok. Možná pak zjistíš, že to byl špatný sen, že to vlastně ani nechceš. Ale zkusil(a) jsi to a teď to víš jistě. 

Původně jsem také chtěla mít někoho, s kým budu sdílet zážitky, pomůžeme se v případě problémů a tak. Ale nakonec jsem po čtyřicítce přišla na chuť i samostatnému cestování. A musím říct, že je to super.

Tak se společně pojďme podívat proč, co vám to může dát, jak jsem k tomu dospěla já a jak zkusíme se podívat taky na pár nejlepších výmluv, proč to nejde. Hledání odvahy je totiž jako pěstování salátu. Nefunguje to tak, že dnes zasadíte a zítra podáváte k obědu. Kdepak, i odvahu musíte pomaloučku pěstovat, okopávat, zalévat a hnojit, než začnete sklízet.

Jinými slovy: Když jste posledních dvacet let běhali jen maraton kolem plotny a vyráželi na dobrodružné výpravy do supermarketu, bouchnout do stolu s tím, že zítra jedu dobýt amazonský prales je sice odvážné, ale taky trochu pošetilé. Jsou určitě i borci a borky(ně), co to zvládnou, ale většina si hned zítra zase lehne k telce a řekne, já na tyhle věci zkrátka nemám odvahu. Ne, přátelé, odvaha je něco, co se vyplatí budovat po malých krůčcích a možná i trochu plánovitě.

Jak tedy překonat strach z cestování? 

Než se začnete trápit a týrat, hnojit a okopávat svoji odvahu, je dobré si říct, proč vlastně chcete sami cestovat? Je to proto, že vás to láká nebo proto, že to dělají známí a vy máte pocit, že byste to měli samostatně zvládnout taky? V druhém případě se na to vykašlete a dělejte radši něco, co vás baví a naplňuje. Však taky nemusíte zvládnout všechno. Pokud pro vás platí první varianta, hurá do toho.

Máte někdy vztek? Že ne? Nevěřím. Já si ten svůj začala docela nedávno hýčkat. Vztek je totiž dynamický. Je to emoce, která vám pořádně zatopí pod kotlem a donutí vás vyrazit plnou parou vpřed. Protože je společensky nepřípustné zabíjet ty blbce, co vás vytočili do běla, je lepší sbalit batoh a vyrazit se někam vyvětrat. A zrovna tohle může být první impuls k tomu, abyste našli tu kýženou odvahu.

U mě to tak bylo. Poprvé jsem vyrazila, když mě někdo hodně naštval. Ve vzteku jsem sbalila batoh, našla autobus a odjela do Jičína. Hodinku cesty autobusem. V infocentru si vyzvedla orientační plánek okolí a udělala si túru kolem města, v lese se ztratila a zase moc pěkně našla. To, že teď sedím u počítače a píšu článek, budiž toho důkazem. Nesměle poznamenávám, že v tomhle případě je vážně lepší využít vlak nebo autobus, než vlastní káru. A už poněkud směle, že to byl velký krok na mé cestě k nezávislosti.

Nejste impulzivní? Vztek vůbec neznáte? No dobrá. A znáte akronym SMART? Je to anglická zkratka popisující stanovování cílů. V tom, co to vlastně znamená, je tak trochu bordel (neboli korektně řečeno: nemá jednoznačný význam), ale v zásadě jsou to první slova anglických slov - Konkrétní (Simple) - Měřitelný (Measurable) - Dosažitelný (Achievable) - Realistický (Realistic) - Termínovaný (Timed). Pokud jste tedy spíš plánovací typ, můžete si stanovit SMART cíl a pracovat na jeho splnění. V tom případě by hledání odvahy vypadalo asi takto: Do Vánoc vyrazím na jeden samostatný výlet vlakem do ... no třeba do Prahy. A ještě se za to odměním... 

Vlastně to je úplně jedno. Jde jen o to, maličko posunout hranice své komfortní zóny. Zvolit si opravdu SMART cíl. Však nemusíte rovnou přecházet Alpy. Pokud se bojíte vyrazit kamkoliv, jeďte prostě do sousedního města. Na devadesát devět procent se to podaří a budete mít dobrý pocit. A právě ten dobrý pocit způsobí, že si to příště budete mít chuť a odvahu si to zopakovat.

Co vám tedy individuální cestování přinese? 

Trochu jsem se zakecala a zapomněla jsem napsat, co vám to samostané cestování vlastně přinese: 

- Jednoznačně pocit samostatnosti a nezávislosti.

Určitě jste někdy zažili, že při cestování ve více lidech jednoho bolí nohy zatímco druhý se chce podívat na tu úžasnou kapličku pět kilometrů za městem a oba od vás čekají, že s ním budete souhlasit. 

Sami si jedete nebo jdete kam chcete a kdy chcete. Máte chuť si dát dnes už třetí kapučíno nebo podívat se do toho úžasného obchůdku? Směle do toho. Jediné, co se vám může přihodit, že si na rozhlednu ponesete v batohu tři a půl kila oblečení a svačinu v kapse, protože musela uvolnit místo hadříkům. Mluvím z vlastní zkušenosti.

Chcete oběhat všechny památky ve městě, nebo jen nasávat atmosféru z kavárny na hlavní třídě? Je to na vás. Místům, která navštívíte věnujete mnohem větší pozornost než když celou dobu s kamarádkou probíráte pracovní problémy nebo vši vašich dětí. Víc si všímáte lidí, staveb, počasí i celkové atmosféry místa.

- Máte spoustu zážitků, které pak můžete sdílet s přáteli. A věřte mi, že pro většinu lidí je fotka z výletu mnohem zajímavější, než to, že jste si k snídani uvařili kafe nebo, že je vaše sousedka kráva. A když se ještě pochlubíte tím, že jste bojovali sami se sebou a dali to, skuteční přátelé to ocení.

- Naučíte se mít určitý nadhled a improvizovat, když se něco nepodaří.

- Uvidíte spoustu krásných míst. Mrknout se na sochy Olbrama Zoubka ve sklepení zámku v Litomyšli, je fakt o dost jiné než si prolisovat výstavní katalog. Ostatně konktrétně tam k tomu můžete dostat i sklenku vína a mít tak cestovatelský zážitek všemi smysly. Je to vážně bezva galerie. 

- Když to zvládnete, zvýší se vaše sebedůvěra a tím i radost ze života. Všechny tyhle věci posilují mozek, to už je dost slušný benefit, ne?

No a protože jsem se trochu rozepsala a články na blozích mají být krátké,  nejčastější výmluvy, proč to nejde, se pokusím vyvrátit příště... Zkusíme společně zjistit, jestli je složitější se rozvést nebo koupit lístek na vlak. Případně jestli schopnost uvařit omáčku dokáže opravdu z mozku vytlačit schopnost naučit se použít mapovou aplikaci. A jako bonus si řekneme, jak jít do kavárny a cítit se tam sama jako královna. Protože o tom to je. O našem vnitřním pocitu. 

Pokračování zde.

Poznámka z roku 2023: Když začneš, nemůžeš přestat. Letos jsem to posunula na 849 kilometrů pěšky po Španělsku.