Sicílie V - Noto, kamenná zahrada

Plán dovolené na Sicílii s Dančou byl ubytovat se na jihu Sicílie, projet okolí a pak se postupně posunout až někam k Palermu. Podcenily jsme aklimatizaci a já navíc onemocněla urputným kašlem. Takže se teď léčím, Daniela cestuje sama a reportuje o krásných místech v okolí. Po pár dnech antibiotika konečně zabrala a je mi trochu lépe, zítra vyrazím do Nota.

Nota, Noto, Notu. Se skloňováním mám trochu problém, navíc se mi v hlavě bůhví proč zní: Noha nohu myje. Co dokáže záměna jednoho písmenka... Možná je to ta slavná pocovidová mozková mlha. Ovšem tohle není mlha, to je spíš pořádný mozkový blizár. 

No nic. Každopádně lístky jsem si nechala koupit online. Interbus nemá aplikaci pro Android a na webu mi to nějak nejde. Naštěstí to vyplivne QR kód, takže mi lístek může koupit Danča. Autobus odjíždí ze stejného místa, jako do Marzamemi, cestu si pamatuju, takže mohu vyrazit. Vstávat o dovolené brzy ráno je samozřejmě čistý masochismus. Ale tak nějaké potěšení to přináší, jinak by to lidi nedělali.

Většina běžných turistů tím netrpí, takže tohle utrpení stojí za to podstoupit. Nakonec i já v tom najdu potěšení. Město je prakticky úplně prázdné a je to pecka.

Moje teta celý život pěstuje takový ten velkolistý fíkus. Vždycky na něj byla vážně hrdá, jak se mu u ní daří. Tenký ohnutý klacek o délce skoro dvou metrů na kterých je, bratru, asi deset listů. Jednotlivě je opatruje a leští. Škoda, že to tu nevidí. Nebo vlastně možná dobře. Cesty a parky tu lemují vysoké fikusové stromy asi tak rozložité a velké, jako naše duby. Ale rostou tu i malolisté, na kterých testuji kreativní filtry mého foťáku, abych vzápětí usoudila, že se příště raději obejdu bez kreativity.

Než vyrazím do města, číhnu na vyhlídku. Kolem města jsou terasovité hory, které samozřejmě nejdou ani trochu vyfotit, protože jsou proti světlu. Na mapách je poblíž Nota spousta zřícenin, které by stály za prozkoumání. Ale neklapne to. Už takhle ráno se cítím jak lívanec na pánvi. Zkrátka je moc vedro.

Val di Noto. Už jsem se o něm zmínila několikrát, ale vždycky jen letemo. Spěchám to napravit. Je to původní správní jednotka na jihovýchodě Sicilského království. V roce 1693 zasáhlo celou oblast silné zemětřesení, které řadu měst úplně zničilo. Obnovena byla v pozdně barokním stylu zdobného sicilského baroka. V roce 2002 bylo osm těchto měst zařazeno na seznam světového dědictví UNESCO pod souhrnným názvem Pozdně barokní města v údolí Val di Noto.

Znáte Pisu? Myslím, že ano. Proslulou Šikmou věž snad nebylo možné přehlédnout. Věž i okolní stavby vypadají jako obří šlehačkové dorty, dílo nějakého šíleného cukráře. O Val di Noto se dočtete, že bylo obnoveno z místního bílého vápence. Nevím. Tenhle popis evidentně psal nějaký chlap. Ti totiž barvy nerozeznávají. Co je světlé, je bílé, co je tmavé je černé. S tím si většina chlapů vystačí. Pokud chlapovi chcete přiblížit, jak vypadá žlutá, musíte to popsat, že chcete takovou tu barvu, co má na logu Borussia Dortmund. Čest výjimkám.

Zdejší stavby totiž nejsou bílé, ale nažloutlé. Barvou připomínají spíš rakvičkové těsto. A jsou stejně sladké. Podle některých zdrojů je město vystaveno z tufu. Bohužel nejsem mineralog, abych to potvrdila nebo vyvrátila.

Ke vstupu do města Vás zve něco jako národní brána (Porta Nazionale), která opravdu vypadá, jak kdyby byla z téhle lahůdky postavena. Pořád je ještě celkem brzy a město je prázdné. I kostely jsou zatím zavřené. Celé město je postaveno v kopcích, stejně jako další města v oblasti. Říká se mu kamenná zahrada a musím říct, že je tu vážně snaživý zahradník.

Jen kostelů tu zasadil pětatřicet, což představuje cirka 650 obyvatel, včetně kojenců a starců, na jeden. Podle Wikipedie je třicátým šestým knihovna. Jako knihovnice jim to jen schvaluji.

Nejvíce památek je soustředěno okolo ulice Corso Vittorio Emanuele, to je italský národní hrdina a sjednotitel země. S přízviskem Otec vlasti je to něco jako mladší Karel IV. pro nás, i když by mě za to srovnání historik nejspíš zabil. Naštěstí s sebou žádného nemám. Takže mohu vyšplhat ke kostelu Chiesa di San Francesco d'Assisi all'Immacolata, který je ještě zavřený a nafotit nějaké detaily architektury.

V Notu jsem si konečně odpověděla na otázku, proč s sebou ten foťák vlastně tahám. Před katedrálou La Chiesa Madre di San Nicolò (sv. Mikuláše z Myry) vytahuji ještě miniaturní stativ, využívám toho, že tu nikdo není a chvíli si fotograficky blbnu. Katedrála ční vysoko nad ulici a stejně tak naproti stojící radnice. Obě budovy jsou relativně blízko sebe, ale odděluje je celkem hluboké údolí. Díky perspektivnímu zkreslení tak vyrobím fotky, kde ta velká budova radnice vypadá jako hračka z dětské stavebnice. Je to úplně přirozené, jen se málokdy najde takové uspořádání, kdy fotce nebrání jiné budovy nebo stromy. Noto jasně stavěli pro fotografy.

Katedrála pochází z osmnáctého století a byla dokončena v roce 1776. V roce 1996 se náhle část katedrály zřítila a komplikovaná oprava trvala jedenáct let. Jako první z kostelů dnes má otevřené dveře. Nikdo tu není a mně se nechce rušit posvátné ticho dupáním po dlažbě, tak na chvíli usedám do lavice a užívám si atmosféru místa. Vlastně to je hodně zvláštní zážitek. Představte si, úplně prázdnou katedrálu, která doslova rezonuje ptačím štěbetáním. Zvlášť, když vlastně nevíte, odkud se to nese. Andělské chóry?

Ošklivě se tomu říká chorobná zvědavost. Osobně bych to rozhodně nazvala mnohem pozitivněji a vzletněji, ale je to tak. Prostě nechávám katedrálu katedrálou a jdu se podívat po zdroji. Ano, je to jasné. Na fasádě tu sídlí vlaštovky nebo jiřičky, které hlaholí a halasí, jak létají kolem hnízd zvuk proniká do katedrály a vyrábí tu úžasnou zvukovou kulisu.

Obdivuji lidi, kteří mají přesný itinerář návštěvy. Vědí, kolik mají minut na každou památku, kolik jim bude trvat přesun, kde v kolik otevírají. Já dost často jezdím vybavena jen otevřenýma očima a instinktem. Nechám se jím vést i tady, zatím pokračuji rovně třídou Viktora Emanuela. Vede tudy i E1 - turistická evropská dálková trasa. Čili kdybych to trochu natáhla na jednu stranu, dojdu po ní až na samý jih Sicílie. Když to vezmu na druhou stranu, dorazím na skoro pět tisíc kilometrů vzdálený norský Severní mys. Takové ambice tedy zatím nemám. Pohybuji se někde kolem pětistovky kilometrů a dnes budu ráda i za pět.

Kolem cesty je nahuštěno mnoho kostelů a krásných paláců. Chvíli se pokouším najít podle mapy informační centrum, kde bych dostala nějakou mapku. Ale nepodařilo se. Dodatečně zjišťuji, že jsem možná hledala na špatném místě. Nepostřehla jsem, že na mapě je hned za kašnou. 

Nevadí, zato je tu kavárna, takže si můžu venku dát kafe a ještě odskočit na toaletu. Obojí už jsem potřebovala. A káva s výhledem na městské divadlo je prostě dokonalý kulturní zážitek.

Město už se začíná plnit, tak se snažím uniknout ruchu a stoupám výš do uliček nad hlavní třídu. Jsou úzké a celkem strmé. Když proti mě shora vyjede nějaké auto, mohla bych si vyfotit podvozek.

První přikázání turistické propagace: Vymyslete nějakou fotogenickou blbost a lidi se zblázní. Tady jsou to rozřezané plachty s barokním motivem připevněné na přední stranu schodů. Pokud schodiště vyfotíte ze správného místa, složí se celý obraz dohromady. Je jich tu několik a koncentrují se u nich fotky chtiví výletníci. Správný okamžik pro fotku, kdy je zároveň prázdné schodiště i volné místo, odkud se fotí se mi povedlo vystihnout jen jednou a ještě jsem foťák nestihla nastavit úplně dokonale. Ale kvůli zírání na schody jsem se nemusela plahočit přes půl Evropy, takže balím a vyrážím do uliček.

Opravená nádhera je hlavně v centru. Kousek dál už nejsou stavby a zákoutí určená turistům, což nijak nezmenšuje jejich půvab. Hrdinně odolávám návštěvě výtvarných potřeb a oželím i prohlídky nádherných paláců. Už mám dost a chci se vrátit do postele. 

Ještě zkoušim vyfotit poslední uličku a kostel s honosným názvem Basilica del Santissimo Salvatore (dodatečně lituji, že jsem se nepokusila navštívit interiér, podle fotek je úplně jiný než ty ostatní). Lezu kvůli tomu na schody, abych měla lepší úhel. Najednou sebou trhnu. Za zády se mi rozletí dveře, které na první pohled vypadaly, jako by je posledních deset let nikdo nepoužil. A úplně se nedovřou, když chlapík kluše po schodech dolů. Neodolám a pootevřenými dveřmi nakouknu dovnitř. Ženská zvědavá. Uau. Krásný kostel. Hele, když se nějakými dveřmi do kostela vychází, tak se jimi taky vchází, ne? A už jsem uvnitř.

Tady panuje čilý turistický ruch a uprostřed uličky stojí skupinka s poměrně hlučným průvodcem. Tak zase usedám do lavic, abych si trochu odpočinula a rozhlédla se po interiéru. Objektivy přehazuji celkem nerada, ale tady neodolám. No a venku dodatečně zjišťuji, že se kruh uzavřel. Navštívila jsem kostel Chiesa di San Francesco d'Assisi all'Immacolata, který byl ráno ještě zavřený. Jsem prakticky na místě, kde jsem začínala.

Na závěr si ještě dopřeji za 4 eura čerstvou šťávu z granátových jablek a už mířím kolem trhovců na autobus, který mě odveze zpět do Avoly.

Město rozhodně stojí za vidění. Navíc je relativně malé, takže ho snadno oběhnete. Leží ve vnitrozemí, ale lidé se jezdí koupat do Lido di Noto autobusem. 

Do Noto jezdí i vlak, ale autobus je praktičtější, pokud si s sebou nechcete brát kolo. Staví totiž téměř na dosah od všech památek a autobusových linek sem míří dost. Já využívala interbus.it.

A co nás ještě čeká? Rozhodně se podíváme do Syrakus. Nejspíš hned dvakrát. Ostrov Ortygia totiž vydá na samostatnou návštěvu. Nezapomenu na Modicu, město čokolády a (pro změnu) kostelů. Budu vás tam lákat i na vynikající zmrzlinu. Sicilské jídlo rozhodně nemůžu vynechat. A také vás naučím loupat krevety. Pak už nám bude zbývat jen Catania. Pak se možná podívame do českých luhů a hájů a hned na to pofrčíme do Portugalska. K odběru se můžete přihlásit dole na úvodní stránce webu.