Můj divoký rok 2024

Rok 2024 byl se podobal řece. Někdy čas a život plynul volným tempem, většinou divoce burácel úzkou soutěskou. Do peřejí se dostal hned na začátku roku, kdy už jsem byla dost nervózní z toho, jak marně rozesílám životopisy. 

Zato jsem úspěšně ukončila kurz od Holky z marketingu a pak dostala pracovní nabídku jako copywriter cestovatelské aplikace. 

Práce snů! 

Aha, ohodnocení deset tisíc za měsíc a ještě na živnosťák. Po zaplacení povinného pojistného by mi na nájem a jídlo zbyly necelé dva tisíce. Tak nic.

Budapešť

Dopsání první verze rukopisu o Camino del Norte jsem oslavila výletem do Budapešti. Každému cestovateli ji můžu jen doporučit. Ceny jsou tu snesitelné a tělo unavené celodenním chozením se dá skvěle regenerovat v termálních lázních.

Oběhla jsem toho spoustu. Nejvíc mě uchvátil Matyášův chrám a zejména ornamentální malby na stěnách. Každý kousek je pomalovaný a pokaždé jiným dekorem. Ne, rozhodně to není jen další nudný kostel.

Když jsem se chystala na cestu, mávla jsem rukou nad pepřovým sprejem, co nosím v brašně foťáku. Vždyť jedu vlakem, tak nikdo nezjistí, že ho mám. Trochu jsem na něj pak zapomněla a s bohorovným klidem jsem s ním pak nakráčela do maďarského Parlamentu.

Byl to přesně okamžik, kdy si vzpomenete, že v některých evropských zemích je taková věc ilegální. Jestli i v maďarsku dodnes nevím. Pán u scaneru asi teroristku lapil poprvé, takže byl víc zpocený a vystresovaný než já. Nakonec jsem to byla potrestána jen tím, že jsem sprej musela vyhodit a výklad o zlatém schodišti jsem měla v maďarštině. No co. Stane se.

Portugalsko - Lagos a Faro

Knihu jsem nevydala, navezl se mi do toho život. Měsíc po návratu jsem se stala polovičním sirotkem. I když jsme s mámou měly celoživotně náročný vztah, nebylo to o nic lehčí. Spíš naopak. Vzalo mi to hodně energie. Rukopis jsem odložila a řešila jiné věci. V tu chvíli se mi hodilo, že jsem nezaměstnaná. Mohla jsem být u táty a dovolit si odpočívat a dospávat probdělé noci. Se zjitřenými pocity se potýkám stále.

V dubnu přišla nabídka nastoupit do původní práce. Na novou pozici. Byla jsem moc ráda. A vzápětí mě popadla panika. Poslední půlrok jsem skoro necestovala. Bože! 

Součástí podpisu pracovní smlouvy byla i přísaha na holý pupík, že se za půl roku nerozhodnu odejít na pár měsíců na další dlouhý trek. Stvrzeno. Sliby se maj plnit klidně i na Velikonoce. Proto jsem rychle koupila nejlevnější letenky, co se nabízely a za osm stovek odletěla z Vídně do Portugalska, abych se cestovatelsky dosytila ještě před nástupem.

Portugalsko se mi zalíbilo už při minulé výpravě po ikonických místech (Porto, Lisabon, Coimbra, Covihla, Fatima, Tomar). Tohle mělo být klidnější. Nakonec to nebylo, ale dost na to, abych měla pocit, že to byla podnětná i odpočinková dovolená. Dodnes vzpomínám, jak jsem na liduprázdné pláži uprostřed dubna skákala do vln. Vždycky jsem se pokárala, že to není moc rozumné a vylezla. A pak zvítězila ta dětsky nadšená část mého nitra. A hup! Už jsem tam byla zas. 

Navštívila jsem nejjihozápadnější výběžek Evropy a prošla malý kousek trasy Fisherman's trail. Cestou ze Sagres mi přišlo, že jdu po obří rozkvetlé skalce. Šest kilometrů krásy! Tím výběžkem je Mys svatého Vincence s pohledným a fotogenickým majákem.

I Lagos, kde jsem se usadila, má krásné pobřeží. Nejvíc mě ovšem překvapil můj spolunocležník v hostelu, když mi česky řekl "Jsem z Islandu."

Myslel, že to řekl špatně a já na něj zírala jen proto, že mi zavařil mozkové závity. Ostatně na téhle cestě se mi potvrdilo, že pokud ostatní respektují moji bídnou jazykovou úroveň, dovedu si vyměnit dost informací. Sice jsem říkala věci jako: " já letím do portugalsky" popřípadě "ne, já ne tam", ale povídala jsem si s indickými geology ve vídeňském hostelu, s mladým Kanaďanem na pobřeží v Lagosu a holandskou vrstevnicí ve vlaku do městečka Tavira.

V mojí rodině a generaci se extrémně myslelo na to, co si o mě řeknou lidi. Bohužel to mám tak zvnitřněné, že si často ani neuvědomuju, co mě řídí: "Co si tak asi řeknou, když zjistí, že blbě používám časy a předložky? Bože, radši nebudu mluvit vůbec, aby to nikdo nezjistil…" Osamělí cestovatelé jsou rádi, že si mají s kým prohodit slovo a je jim fuk, že mluvíte jak batole. Škoda, že mi to nedošlo o třicet let dřív. 

Polsko - Trojměstí

Na konci léta se objevily levné letenky do vytouženého Gdaňsku. Po nějakém tom manévrování na Bookingu vyšlo i skvělé ubytování. Hostel skoro v centru starého města, ze kterého bylo vidět na Zlatou bránu. Hostely jsou spíš levné ubytování pro mladší ročníky. Jenže za hotel bych ve stejném místě zaplatila raketu, tak zvládám svoje introvertní já a chodím mezi cizí lidi. Večerní procházka po Dlouhém trhu, kam to bylo tak pět minut, hezky završila dny plné objevů. Vlakem, tramvají a pěšky jsem prošla celé Trojměstí - Gdaňsk, Sopoty a Gdyni. A navíc se lodí svezla na poloostrov Hel.

Povedlo se mi vlakem zajet i do Malborku, což je největší cihlová stavba na světě. Krásné místo, i když moje proklatá zvědavost způsobila, že mi prohlídka trvala skoro čtyři hodiny. Pro pracovní termíny se mi nehodil dostupný zpáteční let. Přesunula jsem se tedy vlakem do Poznaně. Letenka odtud byla ještě levnější, což mi celkem kompenzovalo cenu vlaku z Gdaňsku. Místo hostelu to tentokrát byl pokoj se sdílenou koupelnou. Geniální. S výhledem na krásné starobylé náměstí. Na tu jednu noc mi nevadila ani vůně smaženého jídla, co se linula do oken. Staré kupecké domy vedle radnice mi připomněly náš Špalíček v Chebu. Jen mnohem větší.

Gran Canaria

Na podzim jsem plánovala půl století pobytu na Zeměkouli oslavit nějakou větší a dražší dovolenou. Utratit se mi nakonec nepodařilo, ani ten podzim zrovna nevyšel. Manévrování mezi pracovními termíny a cenami letenek způsobilo, že dovolená byla, ale v prosinci. S kamarádkou jsme vyrazily na Gran Canaria. Neřídím, tak se k autům nehrnu. Kamarádka řídila, ale zbytek byl na mě. Poprvé v životě samostatně půjčit auto. A prosím! Poprvé v životě zaplatit za benzín. Ve Španělsku. Zvládla jsem to. I když jsem paní v půjčovně úplně nerozuměla, nějak jsem vše podstatné vytušila.  

Nádherná dovolená. Nakonec mi vyhovoval i ten prosinec. Už jen proto, že den je na jihu o celé dvě hodiny delší. To se rovná spoustě serotoninu, hormonu dobré nálady.

Můj batoh low cost batoh na létání byl tentokrát trochu podezřelý, tak mi ho před vstupem do letadla narvali do měřící klece. Prošel. Díky skromnému zavazadlu, levnému ubytování, cestování mimo sezónu a střídmosti v jídle mám dvě dovolené, za které bych pořídila u cestovky jednu cestu do Chorvatska. A to ještě s odletem z Vídně. Jo, neválela jsem se celé dny na pláži, ani hodiny necachtala ve vodě. Ale zaplavala si v jednom roce na třech místech matičky Země - v Portugalsku, na Kanárech a u polského Baltského moře. Jsem zvědavá, jestli se mi to někdy podaří zopakovat.

Česká republika

Nezapomněla jsem ani na Česko. Červencové svátky mi trochu unikly, ale podařilo se mi najít na poslední chvíli celkem levné ubytování v Příbrami. Bylo to štěstí. Tou dobou se tam konají hornické slavnosti a navíc už tak levné vstupy do místních dolů mají ještě zlevněné. A Svatá Hora u Příbrami je jedno z našich nejkrásnějších poutních míst obklopené komplexem působivých malovaných ambitů. A člověk nemůže být v hornickém městě a nevlézt do dolů. Samozřejmě. Vstup na jednu trasu byl ten den za jednu korunu českou! Tak tohle se mi nepodaří zopakovat rozhodně. 

Každý má nějaké místo, které ho uchvátí na první pohled a už nepustí. Pro mě je to České Středohoří. Mám ho trochu z ruky, ale podařilo se mi tam na pár dní zajet. Pro mě je to magická krajina, která se vymyká zbytku naší země. Cítím se tam víc svázaná s přírodou. Jako bych s ní splývala. Navíc bylo krásné počasí a z dávných sopek Lovoše, Oltáříku nebo stezky Porta Bohemica byly skvělé výhledy.

Samozřejmě necestuju vždycky sama. S kamarádkami jsme vyrazily na parádní jednodenní výlety do Krkonoš, navštívily Tkalcovské muzeum v Trutnově a řadu dalších.

S Mawenzi, což není vrcholek Kilimanžára, ale skvělá turistka a blogerka, jsme si prošly další kousek Českomoravské stezky z Anenské Studánky. Spaly jsme v tarpu, což je kříženec stanu a plachty. Maw mi jeden obětavě přivlekla na zádech. 

No a konečně jsem se osobně seznámila s mladým poutníkem Balvanem. Vzájemně jsme se po zprávách podporovali při pouti po Camino del Norte. Poprvé se osobně potkali až rok na to - na povedeném výletu po Riegerově stezce a do Bozkovských dolomitových jeskyní.

Co dál?

Návrat do práce znamenalo projít a nastudovat všechny předpisy a pracovní postupy. Nově si všechno nastavit. A taky začít dřív vstávat. Což je pro sovu peklo. Řeka se znovu zrychlila. Na dokončení knihy nebyla energie.

Po večerech jsem toho jsem se učila, jak dělat marketing, abych knize dala šanci na existenci. Moc se mi to nedaří. Zatím. Možná to tak prostě má být. Možná mě zase moje Cesta vede. Možná správný rukopis zraje jako vzácné víno. Nebo potřebuje čas, aby se usadilo zvířené bahno a text zprůzračněl. Už jsem ho začala otesávat. 

Přečetla jsem mezitím nějaké knihy. Zachytila pár zajímavých myšlenek, které kolem propluly. Dokončila podklady pro přednášku a čím dál víc v hlavě slýchám svého Kreativce s Analytikem. Ten první má spoustu zajímavých podnětů, ten druhý brblá něco o zachování struktury. Však to spolu nějak zmákneme.

Podle různých teorií člověk k úspěchu potřebuje dvě věci: vizi a vytrvalost. Mojí vizí je vydání knihy o pouti po Svatojakubské cestě. Nechci v ní mluvit jen o kráse španělského pobřeží, o kráse putování a zábavných historkách, které se pojí s tím, že nemám nadání na jazyky. Chci v ní mluvit především o odvaze a válce proti stereotypům. Zejména proti tomu, že se ženská, která se celý život bála, to v padesáti už nemůže změnit.

Rok 2025 se mi naplánoval sám. První přednášku o Caminu jsem měla v lednu. Další je 21. 2. 2025 v Hořicích a další dvě už jsem slíbila a pak se uvidí. Cestovatelské plány zatím nemám. Však se něco ukáže.

No a rozloučím se jednou nesouvisející informací. Předloni jsem se namotala do filmu o Svatojakubské cestě. Loni naopak do básně skvělé básnířky Veroniky Koutecké.

Veronika zbásnila všechny myslitelné významné dny a svátky a mezinárodní dny kdejaké havěti, harampádí a vůbec kdejaké… zajímavosti. Básně vyšly v Diáři pro každý den jedna báseň. Vydalo nakladatelství Pták Čumil Production, které asi budete hledat marně. Ale pro tuhle tajnou informaci se klidně obraťte na mě. 

V příštím diáři se prý najde místo i pro mě a pandy. No a protože jsem si tuhle svoji báseň neuložila, sprostě jsem ukradla jinou. Tematickou. 

Její lesy její hory

listy spadlé pod javory

její vody s vodopády

parky s bizoními stády

její ptáci bobři losi

medvědí chuť na lososy

tolik krás si doma chrání

svět díků dost nemá ani

za to že nám vlastně dala

Medvídka Pú – baribala

sirup hokej a tak dále

to je super stejně ale

to všechno jsou známá klišé

a já vám teď řeknu tiše

a to jako bez legrace

je tam nižší gravitace

takže člověk ztratí snáze

nenávist ke svojí váze

snad je teď správná nálada

volat ať žije Kanada

A na úplný závěr vám přeju skvělý balanc do roku 2025.