Druhý den výletu do Budapešti jsem se proháněla po straně Dunaje, kde stávala historická Pešť. Nejdůležitějšími postřehy dne byla překvapivá zjištění, že pepřový sprej do Parlamentu nepatří a že tři jahody se dají pořídit i levněji, než za stovku.

Návštěva parlamentu - nakonec mě nezavřou

Budím se do nádherného rána. Do půl deváté si musím pořídit snídani a dopravit se k Parlamentu. Včera jsem si online za 6 399 HUF (cca 415 Kč) koupila lístek na poslední volný čas prohlídky. Doufám, že správně. Musela jsem si udělat registraci a k původním šesti tisícům mi to na konec připočetlo ještě ty čtyři stovky HUF příspěvku na cosi. Je to nějakých dvacet šest korun, ale stejně mě to štve.

Mapa mě vede do ohrazeného prostoru, kde pochoduje strážný. Hulákám na něj otázku a on mě posílá k návštěvnickému centru zahloubenému v zemi a tudíž neviditelnému. Pomalu se tu schází zájemci. Jeden mě upozorňuje, že si musím svoji online vstupenku vyměnit u pultu za fyzickou. Je to tak. Posílám tu informaci dalším příchozím.

Procházím skenerem. Strážný chce, abych mu ukázala ten sprej, co mám v brašně foťáku. SAKRA! Nějak mi to nedošlo, nosím tam malý pepřový sprej, kdybych na procházce narazila na nějaké dotěrné psy, prasata nebo lidi. Není v Maďarsku nelegální? Sakra!

Strážný si čte složení a kamsi zuřivě telefonuje. Chce můj pas. Mám čekat. Čekám. Z druhé strany na mě mluví průvodkyně, abych si vzala audioprůvodce. Beru a postávám u skeneru. Strážný vypadá víc ve stresu než já. Vidí, jak se výprava chystá odejít. Neví, co si se mnou má počít. Zase telefonuje. Asi dostal pokyn, ať nevyšiluje. Říká, že sprej musím vyhodit. No dobře. Za blbost se platí. Kdyby mi to došlo, mohla jsem ho nechat v hostelu. Každopádně to vypadá, že mě nezavřou.

Sympatické je, že audioprůvodce je i v češtině. Jen jsem si ho kvůli tomu drobnému problémku nestihla seštelovat, tak na mě mluví maďarsky. Naštěstí jsou průvodkyně připravené. Přišla jsem jen o první část výkladu.

Budova vznikla také kolem Milénia a její výstavba trvala přes dvacet let. Maďarský spisovatel a básník Gyula Illyés jí popsal jako křížence gotické katedrály a tureckých lázní. Docela to sedí. Zvenku je to samá kupole, věžička, gotické okno a načinčané ozdoby. Uvnitř to taky vypadá, že hlavní zadáním bylo návštěvníky ohromit zdobností. Jen zlata použili přes čtyřicet kilo a doplnili množstvím obrazů, koberců, a soch z pyrogranitu, což je místní verze keramiky vyvinutá firmou Zsolnay.

První zastávkou je zlaté centrální schodiště, které smějí používat pouze státní návštěvy. I samotní poslanci po něm chodí jen v den složení slavnostního slibu. Součástí výkladu to samozřejmě není, ale napadá mě, že nějaký úklid na něm nejspíš probíhá. Země, kde má uklízečka větší práva než poslanec? Prima.

Pod centrální kopulí jsou vystavené maďarské korunovační klenoty - Svatoštěpánská koruna, žezlo a meč. Z bezpečnostních důvodů se tu nesmí fotit. Škoda. Výzdoba je tu hodně zajímavá, chtěla bych si vyfotit aspoň strop. Ale kontaktů se strážci jsem měla pro dnešek až dost, tak to nechávám být. Budova je devadesát šest metrů vysoká. Klenba stropu je níž než vnější plášť. Do prázdného prostoru by se údajně vešel desetipatrový dům.

Přes prostory připomínající místní řemesla pokračujeme do sálu určenému dnes už nefunkční horní komoře parlamentu. I tady se všechno blýská zlatem a falešnou gotikou. Přilehlá chodba skýtá krásný výhled na řeku a protější břeh a pomalu po ní přecházíme k poslední části prohlídky. Malému muzeu s hezky provedeným modelem samotné stavby. Ano, koupit si vstupenku byl dobrý nápad.

Boty na břehu Dunaje, řetězový most a Hlavní tržnice

Z nábřeží je pěkný výhled na památky na Budínské straně města, kam se chci vydat zítra. Kolem vody se pomalu courám k dalšímu místu, které chci vidět. Autoři Gyula Pauer a Can Togay tu, jako upomínku na oběti řádění maďarských fašistů za druhé světové války, instalovali na šedesát párů kovových bot.

Až tři a půl tisíce lidí zde příslušníci Šípových křížů postupně postříleli a nechali spadnout do vody, aby těla odnesl proud, když je předtím donutili sundat boty. Je vidět, že i po osmdesáti letech je vzpomínka na oběti stále živá. Kolem bot leží květiny, především rudé růže, i dětské hračky.

K řetězovému mostu už je to jen kousíček. Je opravdu fotogenický, zavěšený na kamenných obloucích. Je to vůbec první pevný most spojující oba břehy. Stavět se začal v roce 1842. Na konci války ho německá armáda vyhodila do vzduchu, ale byl obnoven v původní podobě, jen o trochu širší. Vstup na most hlídají velcí kamenní lvi. Fotím si ho z obou stran a přemýšlím, jestli bych si nemohla také vyfasovat kafe u cateringové firmy, která má u paty mostu postavený stánek pro filmaře.

Asi by to neprošlo, tak sedám na tramvaj a jedu se podívat na Hlavní tržnici, jestli tam neulovím něco k snědku. Velká budova postavená z kombinace cihel a ocelové konstrukce pochází, ostatně jako všechno, z konce devatenáctého století.

Mířím rovnou nahoru, kde mají být stánky s jídlem. Tak jsou tu. Na jednorázových plastových talířcích jsou tu umně naaranžované klobásky, tučné maso. Ovšem ceny jsou ještě mastnější než produkty. Čtyři kuřecí stipsy, osm malých kousků smaženého sýra, salát a smažené brambůrky se vyšplhají na 12 tisíc forintů, což je při dnešním kurzu 782 korun. Díky, nechci. Nakonec si dávám "pravou gulášovou polévku" a kousíček chleba za 2000 HUF (136 Kč). Maso, brambory, zelenina… no dobře. Akorát, že mám pořád ještě na něco dobrého chuť. Prodejci dobře vědí, proč tu mají vystavená skutečná jídla. Tomu se dá odolat mnohem obtížněji než nějakému obrázku nebo nápisu. Třeba tyhle nádherné palačinky, nebo langoš nasladko… Pravý maďarský langoš? To bych měla ochutnat…

Objednávám si langoš s banánem a čokoládou. Vypadá prostě senzačně. Prodavačka mi hned vysvětluje, že mi udělají čerstvý, tenhle je jen na ukázku. A už mi patlá na langoš pořádnou dávku nutely, k tomu přidává banány v nějakém nálevu.

"Extra porci jahod?" A už je nabírá, aby mi je předvedla.

Jak říkám, prodej mají zmáknutý. Požitkář v mé hlavě je tentokrát rychlejší než Skrblík a už kýve, že jahůdky si dáme. Na všechno ostatní kývu odmítavě, jen snad trochu skořice.

"Tsss, 5350?"

Ano, dvě malé dávky jahod a trocha skořice navýšily cenu o rovných 120 Kč na 350 korun. Už předtím jsem se dost kroutila a nemůžu se zbavit pocitu, že mě pěkně natáhli. Co se dá dělat, měla jsem se zeptat.

Tak gastronomické zážitky nebudou. Pěkně se zase vrátím k pizze ze stánku, která mě stála 60 kaček a ještě jsem k ní dostala milý úsměv.

A to jsem chtěla ochutnat tokajské víno. Nakonec si kupuju v supermarketu lahev se šroubovacím uzávěrem a vyrážím s ní na nábřeží. Na další objednávku u stánku nemám odvahu. Víno je dobré, sladké. Jen si asi budu muset pořídit nějakou lehkou cestovní skleničku. Pít z lahve je jaksi fujvároš.

Nevadí. Užívám si vyhlídky na další pohledný most. Tentokrát zelený, kovový most Svobody, ze kterého s rozepjatými křídly startují čtyři maďarští mytičtí ptáci - turulové. Most je skoro u tržnice a rozhodně stojí za návštěvu. Říká se mu Eiffelovka naležato.

Přesouvám se ke Svatoštěpánské katedrále. Zjišťuji ceny vstupenek a pak mi dojde, že pobíhám po městě od sedmi a jsem docela unavená. Vůbec bych si to neužila. Potřebuju pauzu, ověřuji si cenu vstupenek do Velké synagogy a jdu si na chvíli na hostel odpočinout. Synagogu za sedm stovek vynechám. Místo ní si dám dva kostely.

Bazilika sv. Štěpána

Průčelí Baziliky sv. Štěpána (Szent István Bazilika) při pohledu ze zastíněné ulice bíle září. Zblízka je stavební kámen spíš světlé zemité barvy. Výstavba chrámu trvala skoro šedesát let a kopule má navlas stejnou výšku, jako parlament. Vstupné je možné rozdělit na dvě části. Kostel a vyhlídkovou terasu. Dohromady stojí 6000 forintů (394 Kč). Beru obojí a dobře dělám.

Svatý Štěpán byl první maďarský král, korunovaný nejspíš v roce 1000, který v maďarsku zavedl křesťanství. V katedrále uchovávají v krásně zdobeném relikviáři jeho "svatou pravici". Ruku, kterou objevili 45 let po smrti krále neporušenou. Dřív šla ještě za drobný poplatek schránka osvětlit, teď jsem tam žádnou kasičku nenašla, ale vlastně jsem docela ráda. Kus ruky, kterou sebrali mrtvému… Nemusím vidět všechno.

Samotný kostel je obrovský. Vejde se do něj osm a půl tisíce lidí. A ani tady se zlatem nešetřilo. Ohromující je pohled do malované a zlatem zdobené kopule, která se klene vysoko nad centrální částí kostela. Kousek pod ní, je vyhlídková terasa, na kterou se dá vystoupat nebo vyjet výtahem. Beru to po schodech a díky tomu vidím, že i tady je vnitřní klenba nižší a nad ní je prázdný prostor.

Z terasy je nádherný kruhový rozhled. Dvě boční věže baziliky jsou doslova na dosah. Hezky je vidět i ruské kolo, parlament a vidím i na památky na protějším břehu, kam se chystám zítra. Beru to několikrát kolem dokola, jsem vážně ráda, že jsem si vstupenku koupila. Cestou dolu se ještě stavuji v maličkém muzeu. Mají tu vystavené sakrální předměty, kopii svatoštěpánské koruny a krásný model stavby.

Pro dnešek mi kultura stačí, beru si věci a jedu se zase na tři hoďky vyráchat tam, co včera.