Budapešť 3 - Budínský hrad, Matyášův chrám

V poslední části výpravy chci projít zbývající význačné historické památky v Budapešti. Proto  se vydávám k Budínskému hradu. Projdu si Rybářskou baštu a nadchne mě Matyášův chrám. Poválím své tělo v levných termálních lázních a usoudím, že na prohlídku Markétina ostrova není únor úplně ideální termín. 

K Budínskému hradu jedu ze zastávky Uránie, což je fajn, protože si v supermarketu koupím snídani. Dobře vybavená přejíždím na budínský břeh Dunaje a šplhám se do hradního kopce. Je nádherné počasí, úplně v pohodě si můžu, uprostřed února, sednout na lavičku s výhledem na Dunaj a pod dohledem šedé vrány v klidu posvačit. Kromě mě tu je jen parta zahradníků a občas se objeví někdo na procházce se psem.

Budínský hrad

Z téhle strany je hrad ohrazený kovovými mřížemi, musím to celé obejít a nahoru vyjet výtahem od muzejních pokladen. Skoro to vypadá, že se maďaři rozhodli celý hrad, a vůbec celý hradní vrch, přestavět. Všechno je tu zadrátované a je tu víc jeřábů než hokejistů na ledě.

Pocit, že se mi tu nebude líbit, se rozplývá přesně v okamžiku, kdy dorážím k obří jezdecké soše Evžena Savojského, rakouského vojevůdce, který se proslavil v bojích s Turky. Z teras nad Dunajem je vidět na řeku, ve které se modře odráží obloha. Na budapešťské mosty, baziliku, parlament a dokonce i historickou vodárnu na Markétině ostrově.

Samotný hrad je obřím komplexem mnoha různých budov, které byly zničeny za druhé světové války a následně obnoveny v původní podobě. Na hradě sídlí Národní knihovna, historické muzeum i Maďarská národní galerie, kterou bych ráda někdy navštívila. Obrazy vyfocené na poutačích vypadají vážně zajímavě.

V severní části hradu má horní stanici dřevěná kabinová lanovka, kterou se můžete svézt z náměstí od řetězového mostu. Kousek od ní stojí vojenská stráž. Dorazila jsem tam zrovna v okamžiku, kdy probíhalo něco jako jejich výměna. Nebo spíš výměna pušek, protože tam strážní byli sami dva a když dostatečně zacvičili se svými zbraněmi, odešli se postavit každý ke své strážní budce. Pevně doufám, že je neměli nabité, vypadalo to dost nebezpečně, jak s nimi točili dokola. Když jsem procházela podruhé, měli vojáci na očích brýle. Docela by mě zajímalo, jestli si je nasazují při nějakém podobném ceremoniálu.

Matyášův chrám

O kousek dál stojí Matyášův chrám zasvěcený Panně Marii, dokončený právě za vlády krále Matyáše. Ten dal vystavět krásnou, štíhlou, bílou gotickou věž. Je krásná. Rozhodně. Ale mnohem víc mě fascinuje střecha chrámu. Je vyskládaná ze zuřivě barevných glazovaných střešních tašek firmy Zsolnay. Podobných střech se najde po celé Budapešti víc. Podobnou má už zmiňovaná tržnice, státní archiv, geologický institut. Ale žádná není tak divoká, jako tady. Na oranžovém základu jsou vyskládané bílé květy a kosočtvercové vzory z modré, hnědé a zelené. V kombinaci s bílou barvou katedrály je to fascinující pohled.

Vstupenku na věž si tentokrát odpustím a kupuji si vstup dovnitř. Dostávám k ní dárkový lístek na prohlídku nemocnice v bývalém atomovém krytu. Interiér chrámu mě hodně překvapil. Zhruba před sto lety tu proběhla rekonstrukce, která sem měla vrátit duch gotiky. Na gotiku mi to připadá dost zdobné, ale jsem uchvácená z vnitřní výzdoby. Něco takového bych absolutně nečekala. Každý kousek zdi pokrývá ornamentální výmalba. Jenže na každém kousku jiná. Střídají se tu vlnovky, proužky, čtverečky, lístky, stylizované květiny. Podpěrné sloupy jsou obkroužené malými sloupky. Na každém je jiný vzor a myslím, že každý sloup má jinou kombinaci. Naprosto neuvěřitelné a fascinující. I tady najdete malou klenotnici. Krásnou. Ve srovnání se zdmi chrámu ovšem naprosto fádní.

Rybářská bašta

Rybářská bašta před kostelem má podtrhovat jeho velkolepost. Od začátku sloužila jen jako vyhlídková terasa. Nevím, jestli je to pokročilou hodinou nebo romantickým vzhledem, ale je doslova obsypaná turisty, kteří tu pořizují selfíčka jedno za druhým, rychleji než se plní pivo do lahví. Spodní terasy jsou volně přístupné, na horní se platí. Stačilo, nemám chuť se prodírat davy.

Procházím půvabnou hradní čtvrtí a pak minibusem sjíždím pod kopec, kde si na autobusovém nádraží kupuju v pekařství Lipoti za 29 korun báječný višňový koláč. Jaký rozdíl oproti tržnici. Po vzoru dalších lidí si s tím sedám na lavičku. Asi je to normální, protože je tu holubů jak v Benátkách.

Levné termály v Budapešti

Teď už mám jen jeden cíl. Termály Dandár, které jsou daleko za Hlavní tržnicí a moc turistů tam prý nejezdí. Odpovídá tomu i cena. V základu jsou tři bazény s termální vodou a malá sauna. Za příplatek přikupuji vstup do dvou venkovních bazénů o teplotě 36 a 38 °C se zabudovanými masážními tryskami. Kompletní lístek mě stojí 235 korun.

Dandár nemá svůj vrt. Bere vodu z lázní Gellért, kde bych v honosnějším prostředí za lístek do stejné vody zaplatila 685 Kč. No nekup to!

Cestou zpátky ještě vystupuju na nasvíceném nábřeží. Je to tu opravdu krásné. Nakonec se rozhodnu dát ještě jednu šanci Andrássyho třídě a po delším hledání zastávky jedu k Opeře. Tak budova je to nádherná, ale samotná třída mě neuchvátila ani napodruhé. Jde se spát.

Čtvrtek - Markétin ostrov

Ve čtvrtek se budím brzy. Budím se brzy. Odjíždím až před třetí, tak jedu ještě na Markétin ostrov. Bohužel v únoru za návštěvu nestojí. Vodopád v japonské zahradě nevodopáduje, v růžové zahradě samozřejmě nic nekvete a fontána funguje až od května. Jen historická vodárna je na svém místě.

Počasí se zhoršilo. Je zataženo, památky halí opar. Vrch Gellért by byl nejspíš stejný propadák.

Jedu zpět. V Mon Cheri, místní verzi studentské kavárny, si dávám vynikající kafe a pádím sbalit svoje hnízdo. Batoh si na hostelu nechávat nebudu, nevyplatí se to. Slíbila jsem rodičům nějaké maďarské dobroty. Vrátím se do tržnice.

Potvrzuji si svůj původní názor. Sice sem možná pro něco místní chodí, ale je to spíš turistická atrakce. Je tu pár stánků s masem a zeleninou. Zbytek je pro turisty. Dost pochybuju, že si domácí kupují papriku v ceofánovém sáčku s malovanou miniaturní vařečkou, krojované panenky a pohledy. Ceny tomu odpovídají.

V bufetu před nádražím Déli, které také přestavují, si dávám jídlo a pak už jen čekám na svůj vlak. Tři celé dny a úplně mi stačily zvednout náladu.

Cestování po Budapešti

Vyplatila se mi jízdenka na 72 hodin. Jezdila jsem si podle potřeby, klidně dvě zastávky. Svezla jsem se i do vzdálenějších lázní, kam bych bez ní nedošla.  Centrum města není příliš rozlehlé. Dalo by se obejít i pěšky.

Jízdenky se dají koupit v automatech umístěných poblíž vstupů do metra a větších zastávkách.