A pátek nešťastný je den, nechoď, dceruško, k vodě ven... No nic, už mi asi hrabe. Od sobotního poledne jdu sama a těch dobrých sto čtyřicet kilometrů je na mě znát. Holt už nejsem nejmladší. Prolila jsem hrdlem nějaký ten kofein a došla k rozhodnutí kousek trasy vynechat, abych pošetřila bolavé nohy na poslední, sedmou, etapu. Teď tedy vyrážím ze Staré Boleslavi směr Brandýs nad Labem, Kostelec (překvapivě nad Labem), Neratovice, Mělník. Kam dojdu, tam dojdu. Dál se přepravím nějakou dopravou. Každopádně s tím pátkem měl Karel Jaromír tak trochu pravdu. K tomu se ještě dostanu. 

Ráno jsem si dala ještě túru Čelákovic, tak vyrážím až po poledni. V zrcadle restaurace pořizuji další fotku a využívám toho, že momentálně neprší k zběžné prohlídce města. Když říkám zběžné, myslím tím, že zaběhnu do infocentra pro cílové razítko. Jak jsem už psala, na prohlídku města zase tolik času nemám. Kostel Nanebevzetí Panny Marie obdivuji přes dveře a fotím městskou bránu, která bývala součástí opevnění.

Bazilika sv. Václava, na místě, kde byl tento patron naší země zavražděn prochází rekonstrukcí, tak ji cvakám jen ze silnice a pospíchám dál. Nad zámkem v Brandýse nad Labem na druhé straně řeky se stahují mračna a já nechci pochodovat v ponču po městě. Přesto se ještě nechám zlákat vůní kávy a zastavuji v kávovém obchůdku při cestě. Popíjím dobrou kávu a s příjemným baristou chvíli diskutujeme o cestě, o poutích obecně a o Poutníkovi již zmiňovaného Paula Coelha.

Připadám si jako celebrita, která přitahuje davy. Když jsem dorazila, byl krámek prázdný, teď přichází jeden člověk za druhým. Správné espresso není záležitost na dlouhé popíjení. Dva loky a je hotovo. Na další pokec to nevypadá, zákazníků se nahrnulo hodně, tak jen kývnu a vyrážím.

Zatím jsem míjela spíš řeky, kde pluly převážně vodáci na kánoích. Tady se už počítá s větším říčním provozem. Žádnou velkou loď ale nevidím, tak pokračuji přes hraniční most rozdělující Boleslav a Brandýs. Zámek s originální střechou jsem navštívila před pár lety, takže nevšímavě pokračuji dál. S tou nevšímavostí jsem to trochu přehnala a přehlédla i odbočku turistické značky. 

Chvíli bojuji s myšlenkou to dneska už vzdát a vyrazit do Mělníka. Ale nakonec vyhraje mé lepší já, které chce kousek po trase ujít a trasa ze Staré Boleslavi do Brandýsa nad Labem, což je přes hraniční most pěkných osmdesát metrů, se mu nepozdává.  Tak jen v pekárně přihazuji do batůžku nějaké kalorické zásoby, vytahuji pončo proti dešti a vracím se na trasu.

Záhadou je pro mě studánka U Světice. Stojí nad ní výklenková kaple s evidentně mužskou postavou. V křesťanské ikonografii se příliš nevyznám, sv. Jana Nepomuckého obvykle poznám jen podle pěti hvězd nad hlavou, které tady nevidím. Takže se při jeho určení spoléhám na mapu. Ani dodatečné pátrání na internetu mi nevysvětlilo, proč se studánka, vyvěrající u nohou Jana Nepomuckého, jmenuje U Světice. Příležitostně ještě zkusím nějakou tu knihu. 

Dál pokračuji pohodovým tempem kolem vody po Labské cyklostezce. Střídavě prší, ale jsou tu nastavěná příjemná odpočívadla i s přírodní tělocvičnou. Konečně jiné selfíčko než v zrcadle. Nenechávejte ženské dlouho o samotě. Mají pak divný nápady.

Jak říkám, cyklostezka je to příjemná, ale asfaltový povrch svědčí opravdu spíš cyklistům než turistům. Jsem docela ráda, že odbočuji od řeky a za Záryby mě čeká chvíle lesem. Pomalu se blížím ke Kostelci nad Labem. Polykám už téměř dvacátý kilometr a pokračovat do Neratovic, abych se číhla na chemičku, mě momentálně vůbec neláká. Pro ten pocit kontaktu s chemickým průmyslem si pak doma hodím na stůl třeba láhev Sava. 

V apce sjíždím možná spojení do Mělníka a super, jedno příhodné spojení bych pravděpodobně mohla stihnout, když sebou trochu pohnu. Kostelec nad Labem mě vítá příjemným počasím a skoro láká k prohlídce, ale nestíhám... Honím autobus, tak jen jednu fotečku. Nemají tam nahoře nějaký bordel v kalendáři? Že v srpnu spustili aprílový program. Celkem unavená, se těším, až si v Mělníku dám večeři, sprchu a hodím nohy nahoru. Jedu hned. No vážení, neměla jsem to dělat.

Po chvíli čekání přijíždí ten správný autobus a já odjíždím na zastávku Nedomnice, Křížek. Už cestou do cílové zastávky jsem měla pocit, že jedu do nějakých bohem zapomenutých končin, ale když mě autobus vyplivnul U křížku, definitivně jsem znejistěla. Podle aplikace jsem se měla za čtyři minuty přesunout do Všetat, odkud mi jede vlak.

Ať se rozhlížím, jak se rozhlížím, žádná civilizace v dohledu není. Horečně klikám na mapě trasu do Všetat. Je to tak. Jsem v řiti! V mobilní aplikaci je chyba. Do Všetat to jsou sice čtyři minuty, to je fakt. Ale autem. Jó, kdybych tu měla přistavené auto, tak věřím, že bych to zmákla. Ovšem, toho frajera s autem sem IDOS nějak zapomněl postavit. Budu to reklamovat. Možná bych měla pro tyto případy do batůžku kromě žebříku měla přibalit ještě kolo.

Každopádně místo čtyř minut mě čekají skoro čtyři kilometry a ty bych za trest nechala jít programátora. Nejlépe několikrát. Unavená a s protestujícími nohami jsem v ostrém tempu šlapala po asfaltu ještě hodinu, abych vůbec stihla poslední vlak. Ani ty špendlíky, co se tu válí po chodníku mě netěší. Asi ani nemusím poznamenávat, že jsem na zastávce upadla na lavičku a pěknou dobu čekala, protože vlak byl zpožděný. Tohle zkrácení trasy se tedy zrovna nevyvedlo.

Nohy mi to pořádně dávají sežrat, tak jsem ráda, že jsem zvolila hotel Olympik, který je poblíž nádraží. Tohle je hotel se vším všudy. Žádné lovení klíčů z trezoru a na druhou stranu ani žádný doprovod na pokoj. Ale pokoj je příjemný, působí čistým a útulným dojmem a sprcha je horká. Víc momentálně od života nechci. Je to zajímavé, jak se někdy životní potřeby dokáží smrsknout na úplné minimum.

Nějaké házení noh nahoru a dlouhé odpočívání nedopadlo. Byla jsem ráda, že jsem si výtahem dojela na večeři, namasírovala nohy a upadla do peřin. Usínám s tím, že tu poslední etapu asi zítra nedám.

Zpátky k prvnímu dílu zde.

K poslednímu dílu vyprávění tudy.