Moje Poutní cesta Blaník - Říp I.

"... jezevec, jiřička, jestřáb... to dám,... jelen, jepice... už jen deset kilometrů... jaguár, jasoň... kdyby mě aspoň tak nebolely nohy... jeseter, ještěrka, jespák..." 

Mám krizi, tak se snažím odvést myšlenky od bolesti a únavy. Nejsem už ani schopná vnímat, jestli si projíždějící řidiči a klepou na čelo, když mě vidí klopýtat po poli podél silnice. Mě, ženu batohem, co počítá na prstech, polohlasně si mumlá a vzápětí začne rozhazovat rukama a přít se sama se sebou, že jespák už byl...

Louňovice pod Blaníkem  - Hrádek

Když jsem seděla doma v lockdownu, hltala jsem příběhy lidí, kteří přešli přes čtyři tisíce kilometrů dlouhou Pacifickou hřebenovku. Oslovilo mě to a také bych si chtěla vyčistit hlavu na nějakém treku. Náhodou jsem narazila na projekt Poutní cesty Blaník - Říp. Tak samozřejmě, kdybych vyrazila z domova rovně za nosem, tak to taky bude fajn. Ale tahle cesta už je namalovaná, má hlubší myšlenku v podobě poznávání míst, kudy šly dějiny a přidanou hodnotu v podobě otázek, které si poutník může zodpovědět, aby lépe pochopil svůj život. A navíc mě provede místy, kde jsem většinou ještě nikdy nebyla. Takže začínám pozvolna. Sto devadesáti kilometry. 

K čemu je v životě dobrý vztek jsem pochopila už před lety, když jsem si řekla, že už jsem dost velká, než abych kvůli výletu s partnerem plnila nějaké jeho podmínky. Rozčíleně jsem hodila na záda batoh, našla autobus a odjela se ztratit k Jičínu. Protože jsem se podle orientační mapky z infocentra zase pěkně našla, nebojím se od té doby jezdit na výlety sama. V životě to tak je. Kolikrát vás nejvíc posune ten, který to nejméně chce. Odvahu jsem si budovala postupně, po malých krůčcích. Tentokrát ovšem chci opustit komfortní zónu s plnou parádou a poprvé spát sama pod hvězdami. Takový je aspoň plán. 

Pracovní diář na září mám slušně zaplněný a volný týden tam nenajdu, takže to musím stihnout do konce srpna, což je hned. V soukromém životě mám s plánováním evidentně trochu problém. Do odjezdu zbývá něco přes týden a já rychle objednávám lehčí spacák a karimatku, v šíleném tempu balím a 14. 8. 2021 vyrážím na cestu.

Bloudím na autobusovém nádraží

Začíná to trochu dramaticky. Totiž do Louňovic pod Blaníkem není zrovna super spojení. Když už jsem se smířila s nutností brzy vstát, všechno připravila, všimla jsem si v jízdním řádu drobné poznámky, že autobus jede jen na vyžádání při minimálním počtu 20 osob. Na vyžádání? No jo, vážně. Zavoláte na uvedené telefonní číslo a oni vám řeknou, že jste první, kdo volá, takže autobus nejede. Hmmm... ?! Dobrá, tak pozdějším spojem. Druhý zádrhel nastává v Praze Roztylech, když se pokouším nastoupit do autobusu. Řidič rozhodně vrtí hlavou, ukazuje někam doprava a vztyčuje palec. Později se ukáže, že vztyčený palec neznamenal pochvalu, ale stanoviště číslo jedna. Bohužel za rohem nevidím ani jedničku ani desítku. Holka, holka, chceš jít dvě stě kilometrů přírodou a zabloudíš na nádraží?

Po jedenácté se autobus konečně vymotá z dálnice, ze šňůry aut valících se k moři, a se slušným zpožděním míří k cíli. Nebo ke startu. Jak se to vezme. Poprvé vidím Blaník. Podle fotky na netu se to nezdá, ale naživo to je slušný kopec. To byl zase nápad. Nebylo by mi lépe u toho moře? No nic. V hospodě dorovnávám kofeinový deficit, v informačním centru pořizuji nezbytné poutnické propriety - deník, mapu s vyznačením etap a odznáček, abych se poznala s ostatními poutníky. Jeden tu prý byl přede mnou. Spal na Malém Blaníku. Tak ještě doplním na toaletě výbornou vodu a hurá na trasu.

Celá cesta je rozdělena na sedm etap končících většinou v nějakém větším městě. Je mi jasné, že díky pozdnímu startu dnes nemám šanci třicetikilometrovou etapu do Českého Šternberka dokončit. Jsem dost nervózní ze svého plánu spát první noc sama pod širákem. Mám na mapě vytipovaných pár míst, která mi připadají vhodná na podobnou akci. Jsou tak dvacet kilometrů odsud. Zatím mi to připadá jako reálný plán a moře času, proto beru batoh a mířím na Malý Blaník. No člověk musí být tak trochu magor, když se sápe v děsném vedru s těžkým batohem na kopec jen proto, aby se podíval na jiný kopec, ale nelituji.

Vrcholový výstup na oba Blaníky 

Výhled na Velký Blaník je skutečně luxusní. No dobrá, ten Velký je známější a uctívanější. Ale ten Malý má díky romantické zřícenině Kaple Máří Magdaleny neskutečnou atmosféru. Na stole v turistickém přístřešku leží velký hudební nástroj, handpan myslím, a já vzápětí dostávám do ruky paličky, abych ukázala, co umím. Neumím nic, ale přesto mě možnost vyzkoušet tenhle kouzelně znějící nástroj úplně pohltí a já si dlouho pohrávám se zvukem. Chvíli si ještě povídám s majiteli, dělám osvětu Cestě a pak hodím batoh na záda a vyrážím. Tohle příjemné setkání ve mě zlomilo strach. Najednou mám pocit, že všechno bude dobré, že to dám. Díky! Tak dlouho se rochním v blaženém pocitu, až někde minu odbočku k Lípě Českého anděla a k rozcestí pod Velkým Blaníkem to beru po silnici.

Dřevěná cedule pod Blaníkem slibuje změřit fyzický věk a výkon podle času, za který z tohoto místa dojdete na vrchol. Na vrchol, to zní... Fotím si ji, abych si nahoře mohla vychutnat jak jsem na tom dobře. Nějaká chyba v měření, ne?! Myslím, že mi fyzický věk vyšel něco lehce nad stovku. Asi tak sto čtyřicet. Tak nic... Fotku cedule zase rozčíleně mažu. Taky si nemusím dokazovat všechno, že jo?

Cestou nahoru pořizuji povinné záběry. Hlavu rytíře a Veřejovou skálu, na které dupu s nějakou rodinkou po hlavě vrátným. Naštěstí jsme žádného rytíře neprobudili, svorně slézáme a pokračujeme na rozhlednu. Rodinka dává přednost občerstvení, já si u sympatické paní pokladní nechávám batoh a se zakoupeným pivem stoupám po dřevěných schodech prastaré rozhledny nahoru. Stavba pochází ze čtyřicátých let minulého století a je postavená ze dřeva krytého šindelem. Má tvar husitské hlásky, mně ovšem ze všeho nejvíc připomíná nějakého spícího obra s laškovně nasazeným kloboukem. Viditelnost není úplně ideální, ale jsem tu sama, jen se svým kelímkem, a výhled i tak stojí za to. Později pár lidí dorazí, nějaké to vzájemné focení, namazat nohy proti puchýřům a zase na trasu.

Pod Blaníkem míjím turistický přístřešek, který zve otevřenými dveřmi půdičky k ulehnutí. Bohužel jsem si tentokrát do batůžku zapomněla přibalit žebřík, takže se asi do výšky převyšující dva metry nevyhoupnu a nechávám tento nocleh k dispozici atleticky zdatnějším jedincům. Třebas někomu od Berousků. Možná to je VíAjPí nocleh pro českou olympijskou reprezentaci v lezení. Tak se jim tam přece nebudu soukat, že jo?

Pomalu odšktávám body na trase. Slepičí skála s kopií kamene zabudovaného do základů Národního divadla, lesní xylofon, romantické údolí potoka Brodec. Ta orientace mi zatím jde mnohem lépe než na nádraží. Před Domem přírody Blaníku přichází první vlna únavy, tak mě teď nejvíc zajímá limonáda. Ostatně skoro zavírají. Mám štěstí, že jsem stihla ulovit obojí - limonádu i razítko. Razítka jsou vůbec vítaným zpestřením cesty a na konci každé etapy si je můžete dát do Poutníkova deníku. Že na to má vyhrazené zvláštní stránky, jsem si všimla už někdy u třetí etapy ;-)

Na jednu stranu je škoda, že na cestu nemám více času. Kolem mnoha zajímavých míst jen probíhám. Třeba kostel sv. Bartoloměje v obci Kondrac by určitě stál za prohlídku. Jeho jádro je románské, později byl přestavován a opravován. Je to úžasná stavba, která ze všeho nejvíc připomíná dva obří kamenné holubníky nedopatřením posazené na střechu barokního kostela.

Vlašim

Začínám se zabývat problematikou noclehu. Před Vlašimí mě láká remízek, který kryje čerstvě sklizené pole se silnou vrstvou slámy na zemi. Ale do soumraku jsou ještě skoro tři hodiny, dochází mi voda a navíc se bojím, aby mi v noci nepřijel bivak sklidit nějaký zemědělský stroj, který jezdí poblíž. Balíky slámy jsou sice romantická podívaná, ale čekat uvnitř, až mě podestelou nějaké krávě mě neláká. Tak se otáčím, naposledy mávám Blaníku a mířím do Vlašimi.

Kašna ve tvaru pampelišky září v zapadajícím slunci. Podobná mě kdysi uchvátila v Oslu. To, že má představovat pampelišku mi nějak nedošlo. Náhodou totiž úplně přesně vím, jak vypadá pampeliška, ze které crčí voda. Kombinace hladu, žízně a únavy působí, že prohlídku města oželím ve prospěch obchodu. Pár fotek, svačinka a honem, honem někam do lesa za Vlašim.

Strašpytel hledá nocleh

No z části cesty za Vlašimí nemám vůbec dobrý pocit. Komáři, křoví, podivné bouchání z blízké továrny. Nějak se mi to tu nelíbí. Tak pokračuju dál. V lese taky ne. Stromy jsou tu suché na stojáka, drží v zemi jen tak tak a já nechci spát pod nimi, až si to některý z nich rozmyslí. Zkusit projít Hrádkem do turistického přístřešku? Odněkud se linou zvuky nějaké zábavy a já nechci být moc na očích, až se budou všichni vracet z tahu domů. Tak ještě poslední pokus. Zkusím zahnout doleva, jestli by tam nebyla v lese nějaká mýtina.

 Bingo! Totiž mýtina v lese tam není. Mapa je v pořádku, ale les sem nějak zapomněli dát. Tam kde měl být, je jen holá vytěžená pláň pokrytá jemnou lesní prstí a dřevěnou drtí. Přemýšlím o dostřelu z posedu na protější stráni a raději se sunu po cestě ještě kousek dál. Nalevo je rozryto od prasat, tak lehám doprava a doufám, že nevypadám jako chutná prasečí svačinka.

Nemám stan. Jen pončo, ze kterého si stavím u pařezu přístřešek. Z lesa se přitom ozývají zvuky, které ze všeho nejvíc připomínají dusícího se hejkala nebo silně nastydlého psa Baskervillského.

Prasata? Ale ty snad chrochtají, ne? Nebo ne? Ne, prasata takhle rozhodně nezní. Určitě. Tak nějaký pták? Ne, pták taky ne. To by musel být pterodaktyl. Co srnec? Jo, jasně. Srnec je to. Myslím. Snad. 

Uléhám s pepřákem po ruce a kupodivu se mi podaří docela rychle usnout, i když se pak často budím. Hejkal zase dostal záchvat a já musím ze spacáku. Příroda volá. Měsíc zapadl za obzor a z úplně jasné oblohy na mě poblikává Mléčná dráha. I bez brýlí vidím prolétat Perseidy. Minulý týden jsem kvůli nim jela do Jizerek a neviděla ani jednu. Nějak se mi je zatím nikdy nepodařilo vidět. Buď jsem na ně zapomněla, nechtělo se mi vstávat nebo bylo zrovna zataženo. A to už po nich toužím delší dobu. Mise splněna.

Je teplá noc, ale vedro na procházky v nočním prádle zase není. Nevidím žádný světelný smog, přesto Je tak jasno, že i pod tenko plachtou ponča od svitu hvězd docela dobře vidím. Chvíli bezúspěšně plácám rukou do země, abych zahnala šmejdícího hlodavce. Nakonec územní spor vyhrávám a usínám, abych si odpočinula na to nejkrásnější ráno.

Škvírou mezi pončem a zemí vidím, jak se obzor projasňuje, růžoví, oranžoví. Mám štěstí. Přímo naproti mě se slunce chystá vyhoupnout na oblohu. Ze spacáku vytrhávám dva kolíčky a přehazuju cíp ponča stranou, abych mohla to divadlo pohodlně sledovat ze spacáku. Úžasná odměna za tu odvahu spát sama pod hvězdami. Vařím snídani, balím a pomalu se loučím s dnešním nocovištěm.

Blahopřeji! Pokud jste dočetli až sem, jste zřejmě schopní čtenáři, psychicky odolní (no jistě, když jste to se mnou vydrželi až sem) a bystřejší než velká většina populace. No a díky tomu nejspíš teď právě přemýšlíte, k čemu k čertu patří ten podivný úvodní text s jespákem. Jo tak ten patří až k jedné z dalších etap, kdy už jsem měla vážně dost. Ale pěkně postupně... Tá dy tá dy dá...