Tak a je to tady. Minulou sobotu jsem vyrážela, abych zkusila ujít aspoň tři nebo čtyři etapy Poutní cesty Blaník - Říp. Dnes je zase sobota a já mám před sebou poslední, sedmý úsek. A začneme pěkně zostra, kvízovou otázkou. Co udělá člověk, který už týden skučí a stránkách svého deníku, že ho strašně bolí nohy a vůbec všechno, protože ušel za den 25 kilometrů? 

Pokud jste odpověděli, že si na poslední den naplánuje kilometrů 36, máte bod. Přesněji řečeno, pokud se ani o metr neuhnu z plánované trasy, mám před sebou 35,8 kilometrů.

Budím se do mlžného rána, o něco později, než jsem chtěla. Snažím se zprovoznit své rozlámané tělo a zatejpovat protestující nohy. Jak říkám, standardní hotel, takže žádná rychlovarná konvice. Vyrážím bez snídaně a hlavně bez kávy, protože hotel ještě spí. Naštěstí se nahoře ve městě koná trh. A dokonce tu mají i kávu a pečivo. Ó, jaké blaho

Mířím k vyhlídce na soutok Labe s Vltavou, i když mi je jasné, že toho dnes moc neuvidím. Docela dobře tuším, kde je Říp. Loni jsem přesně z tohoto místa sledovala, jak nad ním romanticky zapadá slunce a druhý den startovala na přes sedmdesát kilometrů dlouhou Máchovu stezku.

Pokud mě na letošní cestě bolí klenby na nohách, loni bych to popsala jako Velkou puchýřovou trasu, protože jsem si první vyrobila už na desátém kilometru a postupně přihodila další. Na puchýře jsem totiž specialistka. Ale o tom třeba někdy jindy. Zatím mohu poeticky, ale zcela realisticky, říct, že cíl mé dnešní cesty tone v mlhách.

Zatímco se tu tak kochám výhledem do bílé stěny, kafe probudilo k aktivitě moje trávení. To je věčný problém poutníka na cestách. Kam s tím? Radím se s mapou a vracím do města, k veřejným toaletám. Tedy klobouk dolů, toalety otevřené, čisté, s přebalovacím pultem pro děti a dokonce nikde žádný výběrčí. No a pak že si tu trasu neprodloužím. 

Tak dost lelkování a hurá na trasu. Už je osm, nejvyšší čas. Na dnešek nemám nocleh a z Roudnice nad Labem, kam dnes musím dojít, už pozdě v noci není spojení. Potřebuji to tedy stihnout v nějakém rozumném čase.

U Labe, kousek nad soutokem, potkávám partu žen. Vzájemně si poskytujeme fotografické služby. Vláčím s sebou zrcadlovku, se kterou je těžké pořizovat si selfíčka, takže mám vzácnou příležitost, kdy mám fotku z cest ve správné perspektivě a ještě ke všemu s lodí. Ostatně je to kolem samý plavební kanál a zdymadlo.

Pohlazením pro romantiky je barokní zámek v obci Hořín, kterému dodává kouzlo i určitá zanedbanost a omšelost. Kdysi to každopádně muselo být dost honosné sídlo. Plavební kanál ani zdymadlo nevidím, brání mi protipovodňové zábrany. Trasa Cesty je relativně mladá a vede civilizací, tak se občas mění. Dnes už vede po druhé straně, kde zřejmě bude výhled lepší.

Vraňansko-hořínský plavební kanál mě provází dál a stejně bych toho na něm pro mlhu moc neviděla. Na silnici se necítím úplně nejlépe, tak raději vytahuji z batohu čelovku, abych na sebe upozornila projíždějící řidiče. Snad tu nejezdí ti samí jako kolem Sadské. To už bych taky mohla skončit na psychiatrii. "Nejdřív si bába bláznivá vykládá pro sebe a rozhazuje rukama a teď si tu za bílého dne hraje s čelovkou na permoníka." Naštěstí je sobota ráno a provoz není velký, tak jsem zachráněna. 

V Lužci nad Vltavou mám konečně příležitost doplnit zásoby jídla a v restauraci hladinu kofeinu. Zkrátka kafe, KAFE.  Další pochod kolem kanálu mi zpestřuje probíhající regata. Chlapi zabírají, hekají a řvou. Těžko říct, kdo z nás víc trpí. Z Mělníka prakticky pořád pochoduji po asfaltu a už mě dost bolí nohy. V obci s kouzelným jménem Mlčechvosty se kanál napojuje na Vltavu a já mám komplet všechny řeky.

Ovšem víc než Vltavu oceňuji to, že trasa odbočuje do polí. K dalšímu pochodu po silnici by mě nezlákaly Dědibaby ani Křivousy, které jsou za vodou. Mám za sebou první čtvrtinu cesty a nejvíc mě povzbudil první rozcestník mířící k Řípu. Vypadá to celkem nadějně. Mám z něj takovou radost, že jsem úplně přehlédla Vepřek. Za Lužcem se navíc zázračně zvedá mlha, je nádherný den a tak se konečně mohu pokochat výhledem na bájnou horu. Život je krásný!

Míjím Jevíněvské vinařství, které se hrdě chlubí tím, že mu na obnovu nepřispěla EU. Taky mě ta jejich povinná publicita trochu vytáčí. Mám pocit, že ke každé miniaturní dřevěné tabulce s informací dnes patří metrákový šutrák s nápisem vychvalujícím Unii za financování. Vinařství má zajímavý příběh. Ať už je to pravda nebo jen šikovný marketing, je to hodně originální. Mrkněte na jejich web.

Už jsem kousek, už jsem kousek, kousek jsem, jsem...jau! Říp mi roste před očima, ale taky mě pěkně bolí nohy. V Ctiněvsi mi sympatický pár radí, že nejlepší výhled na Říp je z místního hřbitova. Věřím. Ale nejsem s to se pouštět  do nějakých větších akcí či snad nedej bože odboček z trasy. Škoda každého kroku. Kdybych to moc prodlužovala, budu za chvíli ve stavu si tam lehnout - natrvalo. Opět jsem ráda za každou lavičku, kterou potkám. A naštěstí potkávám. Už ho mám prakticky na dosah, ale potřebuji pauzu.... pauzy. Kecám, potřebuji si hodit šlofíka. Tak na měsíc.

Motivuji se představou čokolády, sauny, masáže, piva, whisky, kterou nepiji, nového foťáku, protože ten starý začíná zlobit. V duchu vidím, jak mi zrovna nahoře na kopci staví slavobránu opentlenou květinami a stužkami v národních barvách, uvítací výbor, kapelu a borce se škopkem na nohy. Moc to nezabírá. 

Nakonec mi nejvíc pomohla kamarádka, která sleduje můj postup na Facebooku a dnes už to nevydržela a volá, aby zjistila, jestli se stále ještě plazím směr Říp. Zrovna jsem stála u paty kopce. Její nadšení mě povzbuzuje a já líčím zážitky, pak zvolna přecházíme k všudypřítomným odpůrcům a příznivcům očkování proti Covidu. Funím u toho jak sentinel, ale jdu. Jdu vzhůru a vpřed a najednou se přede mnou otevírá širá krajina jak z leteckého snímku.

To snad není možné. Já to dokázala! Dokázala jsem to! Došla jsem pěšky z Blaníku a Říp! Chvíli sdílím zážitky, pak končím hovor, abych udělala nějaké fotky. Ostatní návštěvníci po mě trochu zalupují, ale mě je to jedno. Navzdory obrovské únavě a bolesti nohou jsem to dala. Technicky vzato jsem se odchýlila od trasy a navíc ještě nejsem nahoře. Ale Pražská vyhlídka pro mě už navždycky bude symbol toho, že jsem dovedla svůj záměr do cíle.

Silueta chemičky v Neratovicích je nepřehlédnutelná a já aspoň symbolicky očima hladím tu část cesty, kterou jsem včera vynechala. Snažím se taky o pár selfíček. Mám dojem, že jsem jich dnes udělala víc, než za celý svůj život. Čili minimálně čtyři.

Loučím se s nádhernou vyhlídkou, otáčím a vyrážím dobýt vrchol. Nejvyšším bodem Řípu je rotunda sv. Jiří a sv. Vojtěcha, která stojí na vrcholové plošince. Je jednou z nejstarších dochovaných románských staveb na našem území a vznikla nejspíš někdy kolem roku 1039. To už je slušný věk.

Těch tři sta metrů nahoru mi nakonec trvalo téměř hodinu. Tedy ne, že bych celou dobu šla. S tak pomalou chůzí, bych mohla požádat o zápis do knihy rekordů. A to jsem ani nevěděla, že je to jedno z cvičení popisovaných v již zmiňovaném Poutníkovi. To ne. Před chvílí se mi vyplavily všechny ty endorfiny a dopaminy a všechny ty další záhadnosti, které dokáže tak dokonale vyrábět ta malá chemička v naší lebce. Ale nějak rychle se to vstřebalo a já mám zase dost.

Brzdím u turistické chaty a dávám poslední razítko do Poutníkova deníku. Vyšlo to vážně vtipně. Jediné razítko, které se mi nepodařilo získat je ze závěru šesté etapy - té etapy, kterou jsem nešla celou. Ale je to dobře. Kdybych čekala tu hodinu na otevření infocentra v Mělníku, nestihla bych to tady, protože už zavírají.

Na téhle etapě jsem úvahám naznačeným autory Cesty moc nedala (a ještě jsem kousek cesty po vrcholu vynechala). Musím souhlasit s tím, že na šťourání se ve vlastním nitru, objevování svých hodnot, životních cílů, temných i světlých stránek je sedm etap za sebou příliš. Na druhé straně je ale také potřeba říct, že tyhle pomyslné etapy jde člověk celý život. Takže tu nikdy není dost pomalu ani dost rychle.

A čím déle tu svoji zemi brázdím s batohem na zádech, tím je mi bližší. Moje vlast jsou pro mě právě ty lesíky, kterými jsem tento týden prošla, životodárné řeky, protkávající krajinu, skryté lesní tůně, ty vlídné oblé kopečky, tak odlišné od dramatických alpských velikánů. Jsou to stromy a keře vysázené kolem cest, staleté kmeny, kterých se cestou mimoděk dotýkám a podávám si tak ruce se tak s generacemi lidí, kteří se jich stejně dotkli přede mnou, třebas v době, kdy to byly ještě štíhlé proutky; drobné sakrální stavbičky roztroušené v krajině a připomínající um našich předků, v té naší krajině, krajině domova. Pro mě je to právě ona, provoněná mateřídouškou a rezonující bzukotem včel, která mě pojí s blízkými, kteří už navždy odešli za obzor.

U Rotundy stojí poslední skupinka návštěvníků, prohlídku jsem nestihla. Věřím, že se sem ještě vrátím. Konec konců, je odtud krásný výhled na České Středohoří, které je pro mě zadumanou magickou krajinou. Zastavuji ještě na Mělnické vyhlídce, abych se pokochala výhledem do míst, kde jsem ráno stála a zírala do mlhy. Pořád je nádherné počasí. Dalo by se tu sedět hodiny. Jen nerada se zvedám a vyrážím.

Dole pod kopcem zřejmě stály stánky. Nějaké zbytky ještě potkávám. Jsem ráda, že jsem dorazila prakticky na konci turistického ruchu a měla možnost a klid užít si ten příjemný a poklidný závěr dne.

Každopádně mi rozrazil cestu a já se nakonec zvládla nějak doplazit do města. Zvláštní, už jsem tu někdy musela být, ten zámek mi je vážně hodně povědomý. Hm. Ale fakt nevím. S rodiči? Na nějaké zemědělské výstavě? Kdepak. Trvalo mi to ještě hodnou chvíli, ale pak mi to došlo. No jasně. Byla jsem tu s kamarádkami. Sledovaly jsme společně z Řípu západ slunce a objely širé okolí. Je to dávno.

*) Když už jsme u té babičky a vlastenectví. Nedávno jsem objevila starý památník z dětství. Od babičky tam mám zápis: Žij kde žij, stůj kde stůj, že jsi Češka pamatuj!

Loučím se s vámi, moji milí čtenáři, posledním dílem vyprávění o Mojí Poutní cestě Blaník - Říp. Ale cestovat samozřejmě nepřestávám. Pokud se vám moje zápisky líbí, občas nakoukněte nebo se přihlaste dole na stránce k odběru. Už mám rozepsaný článek o cestě za duhou do Vranova nad Dyjí nebo zápisky o Máchově cestě. Děkuji za přízeň a přeji i vám příjemné a pohodové trasy přírodou i životem.