Čelákovice - Stará Boleslav

Není to ani týden, co jsem vyrazila na trek dlouhý téměř dvěstě kilometrů od jedné bájné hory ke druhé. A už jsem se přehoupla přes polovinu.  Nespočet zážitků, drobná dobrodružství a občas trochu těžké noci, stejně jako ta dnešní. Ale co už, můj milý deníčku, zvedáme se a jdeme dál. 

Ráno balím, vyřizuji administrativu s hotelem a jako první bod dnešního programu vyrážím do lékárny pro nové tejpovací pásky. Samozřejmě růžové. Na konci denních tras každý spíš ocení, že si boty sundávám daleko, než soulad tejpovací pásky s lakem na nohy, ale ženy tuhle niternou potřebu jistě pochopí. 

Možná to zavinil těžký batoh, možná součet delších denních tras,  nové ortopedické vložky do bot a nejspíš to všechno dohromady, ale pekelně mě bolí nohy. Potřebuji je trochu ošetřit. Už vím, že mi budou nadávat, když je nechám delší dobu šlapat bez tejpu, tak odhazuji konvence i boty a začínám nohy omotávat rovnou na náměstí. Přes to všechno asi vypadám celkem důvěryhodně, protože dostávám na hlídání pejska. Když je vše hotovo a nezalepený pes vrácen majiteli, zvedám kotvy a vyrážím dorazit pátou etapu.

Když jsem se vydávala na tuhle cestu, říkala jsem si, že budu spokojená, když za týden zvládnu aspoň čtyři. Dnes je sedmý den a já dokončím pátou. Zatím se držím trasy, ale dnes poprvé kousek vynechám. Nebudu si zacházet ke sv. Václavovi, protože jsem ho už viděla. Raději to vezmu kratší cestou podél řeky. Samozřejmě vás o něj nemůžu připravit. Bohužel jsem zrovna netrpěla neodolatelnou touhou pořídit si selfíčko u kdejakého patníku, takže vám musí stačit jen skulptury. 

Pokud ho neznáte, rozhodně nevynechávejte. Šporkovská Kaple (Ermitáž) u sv. Václava je v té krajině jako zjevení. Původně zde stávala poustevna, ta byla zrušena a dnes se poutníkovi před očima najednou uprostřed prázdné krajiny vylíhne obří kaple doplněna ještě většími sochami andělů radostné a žalostné smrti. Znáte-li východočeský Kuks, budete si připadat jako doma. 

Já to tedy beru jinudy a u Káraného se napojuji zpátky na trasu Poutní cesty a už šlapu po červené. Dnes už mám odškrtnuté dvě řeky. Právě jsem, kousek od soutoku s Labem, překročila Jizeru. Za mostem změním barvu a půjdu pro změnu po modré. Někde tady by měl být rozcestník. Aspoň podle mapy, sakra. Asi tak zhruba v těchto místech. Ne, tak není. Vytahuji tedy pro jistotu mobil a s pomocí podrobnějších map a GPS konečně nalézám rozcestník dobře ukrytý za velkou dřevěnou tabulí. Konečně chápu ten pocit, když rozluštíte záhadu. Heuréka!

Snažím se vnímat svoje okolí a trochu si cestu zpestřit, fotím kde co. Značku v podivném fialkovém odstínu, vystrojené kolo nebo originální plot v příjemné, v lese ukryté vilové čtvrti před Starou Boleslaví.

Udržet motivaci a dobrou náladu je čím dál těžší. Nezbývá než si přiznat, že na tom fyzicky nejsem zas tak dobře, jak jsem to optimisticky viděla z obýváku. Letos jsem toho díky covidovým lockdownům moc nenachodila, posilovnu jsem s kamarádkou pro jistotu vynechala úplně a tělo už nemá takovou regenerační schopnost jako kdysi. Den za dnem se přičítá únava a navíc ve mně přetrvává frustrace z výběru hotelu. Ten odpočinkový den to zkrátka chtělo. Moji náladu navíc podporuje pochmurné počasí, kdy se na nebi střídá UŠO*) s dešťovými mraky.  Strašně moc si přeji, aby aspoň na chvíli vylezlo sluníčko a trochu mě povzbudilo.

Naštěstí už jsem prakticky ve Staré Boleslavi. Modrá turistická značka z ničeho nic prudce zahne doleva a z, pro mě trochu záhadných důvodů, úplně mine historický střed města a míří rovnou do druhé části souměstí Brandýs nad Labem-Stará Boleslav. Možná proto, aby turisty vedla ještě chvíli přírodou nebo je tu nějaká skrytá řevnivost. Střed města modrá ponechává Svatojakubské cestě, která do centra míří z druhé strany. Moje trasa každopádně vede přímo, napojí se na zelenou a společně mě dovedou ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie.

Znovu se potvrzuje, že jsou hvězdy mojí cestě nakloněné. To slunce, které jsem si tak moc přála na chvíli vykouklo zrovna ve chvíli, kdy jsem dorazila do Boleslavi. Právě v okamžik, kdy jsem dokončila pátou etapu cesty.  Objevilo se opravdu jen na ukázku a vzápětí ho střídá déšť. Přesto mě moc potěšilo a povzbudilo.

V nohách mám už téměř deset kilometrů, tak se běžím před deštěm ukrýt do restaurace. Už jste pochopili, že jsem těžký kofeinový závislák. Takže zahajuji kávou a kofolou a pak teprve vybírám i něco k snědku.

Restaurace má zajímavě umístěné stoly v průjezdu, tak se tam na delší dobu usazuji. Dopisuji deník. Dumám nad mapou a počítám dny a kilometry. Dnes je pátek. Do neděle mám čas. Ale šestá etapa, kterou bych měla dnes zahájit má 35 kilometrů a ta poslední oficiálně sice jen necelých 28, ale z toho Řípu je taky potřeba slézt a dokulhat někam odkud jede vlak. Což je nejspíš Roudnice nad Labem. Plus, mínus, krát, děleno je to dohromady přesně MOC. 

Potřebovala bych si trochu odpočinout, jenže je vrchol turistické sezóny, o jednolůžák nezakopneš a takhle na poslední chvíli je vůbec nabídka mizivá. Dát za nocleh sumu jako za dovolenou moře se mi nechce. Stejně bych kvůli tomu musela někam odjet. I když se chvíli bavím představou, jak by asi koukali v takovém nějakém luxusním hotelu, kdybych tam dorazila s batohem, zaprášená z cest a ponožkami sušícími se na batohu, které vzbuzují pozornosti i v mnohem méně nóblových podnicích. Výstřední milionářka v převleku by mi asi neprošla. 

Po obědě přihazuji další kofolu a docházím k závěru, že není nutné dogmaticky kopírovat každý metr vyznačené trasy, ale přemýšlet o ní i o tématech, která mě provází, vnímat situaci a pružně se jí přizpůsobit a hledat optimální řešení. Podstatné je, že jsem se postavila strachu, bolesti, únavě a vlastně i to, že jsem na cestu vůbec vyrazila a hodlám ji dokončit. Krásně to koresponduje s tématem následující etapy - hledáním záměru. Vidím i krásnou paralelu s cestou životem. Člověk na začátku kopíruje přesně to, co vidí a dostane od rodičů a až později začne hledat vlastní řešení, která vycházejí z jeho životních zkušeností (Okecat to prostě umím, jedna z mých skvělých vlastností.). Skočím tedy do Íčka pro páté cílové razítko a vyrazím na předposlední etapu. Kdo by to byl řekl...

Padlo zásadní rozhodnutí. Vyrazím. Kam dojdu, tam dojdu. Chemičku v Neratovicích nutně vidět nemusím a ze dvou míst se dá do Mělníka, cíle etapy, dojet vlakem. V každém případě plánované zkrácení nebude zadarmo. Někdo mezi nebem a zemí (případně mezi klávesnicí a židlí) mi to přece jen trochu osladí. Ale o tom až příště. 

*) UŠO (nebo také 3xN) je fotografické peklo ve kterém si můžete vybrat, jestli máte černé kostely a lesy nebo bílý přepal místo oblohy. Čili je každému hrdinovi za klávesnicí jasné, že jste jelito, co by nemělo brát foťák do ruky. Ve skutečnosti je to Úplně Šedá Obloha, na které není ani mráček či náznak modré  (Jinak také Naprosto Nevyfotitelné Nebe). 

Ke krásným fotkám totiž potřebujete za a) dobré světlo nebo za b) fakt dobrého kamaráda s Photoshopem a nejlépe obojí. Na treku se totiž dost blbě čeká, jestli se počasí umoudří a střihne vám tam v poledne z oblohy trochu toho podvečerního měkkého světla spojeného s ranními romantickými obláčky. 

K DALŠÍMU DÍLU TUDY

A zpátky k prvnímu zde.