MoPoCe Blaník - Říp (7)
Včera jsem si na své Poutní cestě Blaník - Říp sáhla na dno. Dokonce jsem si ani nestihla všimnout, že jsem se přehoupla přes sto kilometrů a jsem tedy ve druhé půli svého putování. Naštěstí mi odpočinek dost pomohl a já vidím svět v růžových barvách.
Po včerejším výkonu a dvou pivech (ehm... nakonec tedy potřebovala anestezii každá noha zvlášť), jsem spala jako miminko a vyrážím až po deváté hodině. Obě nohy mám zatejpované a život je krásný. Kolem jezera Sadská a příjemným lesem to báječná procházka.
Tak copak nám dneska předkládá k zamyšlení Poutníkův deník? Objevování životních priorit. Prý pro co jsem ochotná se překonat? Štěstí, že poslouchám a nepředbíhám. Myslím, že bych si včera od svého alter ega vyslechla o kravinách, co si vymýšlím, kdybych se tím zabývala s tou hroznou bolestí nohou. Každopádně je to pro mě zajímavé téma a cesta s ním mi pěkně ubíhá. Taky je to jediná etapa, kde se zápisky týkají převážně mých myšlenek a hodnot než toho, jak mi to šlape a skučení, jak mě bolí nohy. A šlape mi to pěkně, protože nohy jsou zatím v cajku a jde se hlavně poli a lesy. Jaká příjemná změna proti včerejšku.
První větší pauzu dnes dávám u výborného Josefského pramene. Až na místě jsem zjistila, že je u něj restaurace. Bohužel jsem se před chvílí najedla a nemám hlad. Taková škoda, jedna z mála restaurací, kde mají alergeny na jídelním lístku a člověk nemusí ztrácet drahocenné síly křížovým výslechem číšníka, případně mučením kuchaře. Nedá se nic dělat, přecpávat se nebudu. Tak aspoň doplňuji jedenáctistupňové Postřižinské anestetikum a dorovnávám kofeinový deficit.
Procházím krajem Bohumila Hrabala. Když píši tenhle článek, přemýšlím nad mapou a popisem cesty, že jsem asi někde minula dřevěné kočky, které ho připomínají.
Lidská paměť je evidentně dost nespolehlivá. Na fotkách je mám, ale vůbec si nevybavuji, že jsem je fotila. Kromě nespolehlivosti mé paměti mám ještě jedno vysvětlení. Někdo mi tajně ukradl foťák, skočil je nafotit a zase mi ho vrátil do batohu. No tak ne... Tak mám ještě jedno. Že dojem z koček úplně přehlušila jedna dřevorubecká reklama. No posuďte sami.
Kersko, les i kočky jsou krásné. Zato z návštěvy spisovatelova hrobu mám smíšené pocity. Pokud se někdy stanu proslulou spisovatelkou, rozprašte po smrti můj popel na nějakém kopci. Podivná směs artefaktů, kterým vévodí kýčovité plastové kočky... Tohle fakt ne.
Po pár kilometrech začínám litovat, že jsem si ten oběd nedala. Naštěstí v Semicích jsou podle mapy dvě restaurace hned naproti sobě. Bohužel, jak posléze zjišťuji, obě jsou zavřené. Skoro to vypadá, že už dlouho. Ometám pavučiny ze vchodu a přesvědčuji se, že tady fakt nic nedostanu.
Návštěva obchodu mě vede k úvahám o výhodách a nevýhodách bydlení ve velkém městě či menší obci. Prodavačky si řeší nějaké soukromé věci a to, že si prohlížím vystavené uzeniny je nechává chladnými. Jako by jim po krámě pobíhal vzduch. Nebo spíš jen povíval, už mám něco v nohách. Třeba k místním chovají přívětivěji a nějaký ten salám jim ukrojí. Pevně v to doufám, protože tu jinak je na výběr pouze šest druhů játrovek od různých firem a za nimi se stydlivě krčí jedna drůbeží paštička. Nemáš rád játrovku, nežiješ. Dnes mě tak nebolí nohy, takže myslím na blbosti a jsem samá teorie. Možná prostě místní odpůrci jater všechny ostatní paštiky vykoupili. Po vysvětlení raději nepátrám, abych něčím nedostala. Nakonec se mi podařilo ukořistit uzeninu balenou a dokonce i zaplatit. Upadnu na lavičku před vchodem a rovnou se dám do jídla.
Je mi jasné, že 35 kilometrů do Staré Boleslavi dnes nedám, tak sjíždím Booking. Jednolůžkové pokoje nikde nejsou, ale hotel CMC Residence & Conference Inn má podle popisu vanu na každém pokoji. Vanu. Při té představě se mi rozzáří oči a hned objednávám. Poznámka, že na každém pokoji je zařízení na vaření kávy roztočí čidla slasti na maximum. No trochu relaxace bych potřebovala. Uvidím, jak to tam vypadá, možná bych si mohla dát válecí den. Příjezd je možný jen do 17.00 hodin, čehož jsem si původně nevšimla, ale komunikace s recepcí je velice příjemná a řešení pro mě má. Dostávám do e-mailu instrukce a kód a klíče si vyzvednu v trezoru. Paráda. Miluju tuhle moderní dobu, kdy se na dálku i vdáš, když máš data v mobilu.
V zadumání někde ztrácím značku. Beru to podél stromů a podle vyšlapané pěšinky zdaleka nejsem jediná. Aha. Měla jsem přijít přes tenhle romantický můstek. Ovšem, když vidím, v jakém stavu je zábradlí, tak si říkám, že to nebyla moje blbost, že mi možná jen zachránila život vyšší síla.
Přes přírodní rezervaci s kouzelným názvem Vrť, která byla založena k ochraně lužních lesů podél slepého ramene Labe pokračuji dál. Nepotkala jsem žádnou vzácnou houbu ani plže s nadějně znějícím jménem jantarka. Ale zato je voda romanticky pokrytá stulíky. Trčí nad listy pokrytou hladinou jako malé žluté majáky.
Když se tak rozhlížím po mapě, vidím samé zajímavé názvy lákající k prozkoumání. Bohužel většinou za řekou. Ano, přesně tak, konečně jsem obešla Prahu a dorazila k Labi. Felinky, Piloty, Vrť. To zní jako z nějaké písničky. Co asi tak může být rybochovné zařízení Mršník? Libo-li rybičku z Mršníku? Dobře uleželá... Nebo taková vodní plocha v lese Hanín, která na mapě ze všeho nejvíc připomíná pěkně ostrou chilli papričku. Později minu i Řehčku a Kozí chlup. Není to nádhera? Na druhou stranu, když si to tak po sobě čtu, chápu, proč mě moji prakticky založení rodičové vždycky považovali za podivínku.
Kousek za Litolským mostem je nějakému chlapíkovi podezřelá moje snaha fotit si zelí. No a co!? Někdo zobe drogy, někdo si fotí zelí. Co má být? Byl to nejspíš také dobrodruh. Právě vyskočil z velkého traktoru, ve kterém si vyprosil svezení a mě tutově jen podezíral, se nechci podělit o nějaký úžasný objev.
No ale když už jsme u těch závislostí. Přivézt si z týdenního treku přes devět set fotek asi taky není úplně normální. Možná bych se měla léčit. Kdo ví, jestli to není nějaká diagnóza zakládající nárok na invalidní důchod? S nostalgií vzpomínám na ty významné dovolené, na které jsem si koupila třiceti šesti snímkový kinofilm namísto obvyklého čtyřiadvaceti políčkového. No a z těch šestatřiceti jich byla nakonec polovina přepálená, pár dalších mělo jinou vadu. Člověk si zkrátka těch zbylých tří uměl jinak vážit. Navíc ten výběr nejlepších byl mnohem snazší. Dneska trávím po každém výletu dlouhé večery tím, že z pěti identických fotografií stromu vybírám tu nejlepší. Holt, moderní doba.
Zase se ozývá bolest nohou. Naštěstí už jsem v civilizaci. Ke skanzenu v Přerově nad Labem dorážím, jak je mým zvykem, přesně po zavíračce. Tady mi to naštěstí tak nevadí. Je to tu krásné, ale už jsem tu byla dřív. Chvíli odpočívám na příjemné lavičce před vkusně upraveným obchodem se suvenýry a pak mířím do hospody. Ta je také moc pěkná, stylová.
Hlad ani nemám, ale doplním si energii malým pivem. Sympatický hostinský mi hned nabízí náplast, když vidí, že něco kutím na nohách. Já naštěstí jen přemazávám a převlékám ponožky. Zatím se mi podařilo přežít jen s jedním otlakem. Naprosto nevídané. Chvíli řešíme trek a kilometry které naběhá každý den na place (slušný výkon) a já se loučím a jdu to dorazit.
Z posledního úseku cesty před Čelákovicemi mi v hlavě utkvěly dvě položky - mohutné stromy a komáři. Cesta prochází přes přírodní rezervaci Káraný - Hrbáčkovi tůně. Vodní plochy, které zbyly po regulaci řeky. Výčet fauny a flóry je vskutku bohatý, ale komáři mi brání plazit se po zemi a zkoumat, co kde roste, tak se raději, za vydatného plácání a mávání rukama, ploužím směr Čelákovice.
Jsem ráda, že už je mám na dosah. Drobnou komplikaci představuje překonání vlakové zastávky se sympatickým jménem Jiřina. Podchod, kterým vede turistická značka je dokonale zabedněn a lézt na násep je jednoznačně zakázáno. Chybí tu návod k použití. Instrukce, že mám vstup hlásit stavbyvedoucímu mi moc nepomáhá, protože tu není vidět ani živáčka. Nakonec se radím s mapou v mobilu a beru to podchodem o kus dál.
Později to konzultuji ve skupině na FB. I místní dámy v lodičkách tu prý šplhají horem přes násep. Ony to asi znají. Já nechtěla riskovat, že mě na čelním skle vezme na výlet do Prahy nějaké pendolino, které tu nestaví.
Hotel tedy dost zklamal. Trezor s klíči se mi podařilo otevřít, ubytování je čisté, peřiny bělostné, umístění skvělé, ale připadám si tady spíš jako na nějaké ubytovně než v hotelu. Pokoj je tak strohý, bez jediné ozdoby nebo obrázku. Sterilní čistota jak na pitevně. Je mi to až nepříjemné. Je tu sice balkon, ale otevřený ho v noci nechat nemůžu, abych větrala, protože je dost zvláštně konstruován a vypadá to, že by se ke mě od sousedů v klidu protáhl i dobře najedený nosorožec.
Ale nejvíc mě naštvalo to, že z avizované vany na každém pokoji se vyklubala mělká sprchová vanička bez špuntu. Ráda bych si nechala předvést, jak tam někdo relaxuje. Zítra jdu dál. Tady se rozhodně odpočívat nedá. Až z toho mám roztřesenou ruku a rozmazané fotky. Zařízení na vaření kávy jsem vám ani nenafotila. Jak vypadá rychlovarná konvice beztak všichni víte.
Kulhám přes náměstí jen na polévku a pivo, abych trochu šetřila. Myslím, že je dobré konat poutě o samotě. Člověk má čas pobýt sám se sebou, s minimem rušivých vlivů. Víc vnímá svůj vnitřní dialog a tak nějak intenzivněji i své okolí. Ale protože je obecně málo jednolůžkových pokojů, trochu to leze do peněz. V každém případě je to neuvěřitelné. Zítra už dorazím pátou etapu.
Dobrou noc!