Už po šesté vás zvu k nahlédnutí do duše poutnice na trase od Blaníku k Řípu. Minule jsem v Kouřimi završila třetí etapu a vyrazila dál. Jenže pak jsem úplně sprostě své čtenáře zanechala v přístřešku uprostřed cesty. Spěchám to tedy napravit. 

Chtěla jsem tenhle přístřešek nominovat na nějakou cenu, ale válela jsem se tu dlouho a ten kýžený kávovar nedorazil, tak se zvedám a vyrážím. Jestli mám dnes dojít do Sadské, mám co dělat. Síly rychle docházejí. Zřejmě jsem na tom nejsem fyzicky tak dobře, jak si maluji a nejspíš jsem to přehnala. Nějak to snad zvládnu. 

Když se řekne kostel, mám pocit, že všechny kostely v Čechách jsou oprásknuté podle jednotného barokního vzoru. Žlutá nebo žlutobílá fasáda, věž krytá zelenou cibulovitou bání. Samozřejmě vím, že to tak není, konec konců,  mám v archivu stovky fotek dokazujících opak. Přesto mám pocit, že kapličky podléhaly mnohem méně dobové módě a víc vyjadřují ducha místních lidí. Ta v Miškovicích je ovšem dotažená k dokonalosti identickým dvojčetem. Však mrkněte na fotku. Snad se vám ji podaří rozkliknout.  

Další křižovatka je tak složitá, že sem dali raději dvě zrcadla. Přesto nedokážu odolat a musím přihodit fotečku do sbírky. Přežila jsem, dobrý! Až do Vrbčan vede cesta po silnici. Že je přede mnou prekérní křižovatka s frekventovanou silnicí, vím z poutnických materiálů. Ale že řidiči jezdí jako hovada už tady, to autoři Cesty nemohli tušit. Když už mě v těsné blízkosti míjí třetí rychle jedoucí kára, vzdávám to, nenechávám uskakování na poslední chvíli, bo jsem celkem utahaná a nemám bleskurychlé reflexy. Beru to raději po poli. Tedy ne že by se po tom chodilo kdo ví jak, ale naštěstí je je sucho a sklizeno. Brodit se zabahněnou kukuřicí by byla větší výzva.

Dnes se na té trase vyloženě trápím. Nejspíš jsem si také měla dát volný den. Pozdě. Tak si aspoň dám ve Vrbčanech pauzu, nealko pivo a dopíšu deník. Tahle etapa má být zaměřena na hledání svých vlastních hodnot a kvalit. Takže vlastně na hledání toho, kým jsem a kým chci být. Ještě jsem o tom dnes moc nedumala. Není mi však přáno rochnit se v duši. Nad pivem tam sedí nějaká partička.

Jednoho z místních jsem tak okouzlila, že mi okatě nadbíhá a snaží se přisednout. Chovám se dost nevstřícně, mám pocit, že je je opilý. Ale nedá mi to, jedním uchem poslouchám jejich hovor a zřejmě opravdu jen zafungovalo kouzlo mojí osobnosti. Zdá se, že jsem odbyla někoho, kdo by byl ochotný se okamžitě zvednout od piva a na další cestě životem mi nést batoh, i když ho původně považoval za dětskou sedačku. Ach jo. Holka, holka, takhle ty si šlapeš po štěstí...

No nic. Nedá se svítit, zvedám se a razím dál. U říčky Výrovky tu rostou originální druhy dřevěných hub. Také přírodní rezervace Stráně u splavu a Stráň u Chroustova by jistě stály za bližší průzkum. Minimálně bych zde mohla objevit nějaké své milované motýly. 

Musím se spokojit s fotkou nějaké štětky a pokračovat. Štětky? Ne, nebojte se. Nepobíhají nám po trase noční sociální pracovnice. Štětka je jméno rostliny s přiléhavým jménem. Jen nezvládnu rozeznat jestli se jedná o štětku soukenickou, lesní nebo laločnatou. Tak prostě štětka. No. 

Čas je bohužel neúprosný a navíc se začíná mračit. Ještě mě dnes čeká pochod po silnici a já někde ztratila kus reflexní vesty, kterou jsem měla uvázanou na batohu. Musím dojít za světla.

Fotím zase pár detailů, které mě zaujaly. Třeba trpaslíka, kynoucího kolemjdoucím zpoza světice. Přemýšlím, jestli je to originální umělecká instalace nebo zafungovalo kouzlo nechtěného. To první by mě ani nepřekvapilo, kousek dál je pramen Járy Cimrmana. A sám klasik kdysi pravil "Nejhorší jsou trpaslíci, ty potvory vám vlezou všude."

Teď jdu střídavě po polních cestách a po silnicích. Jsem strašně unavená, bolí mě nohy. Ještě mě čeká skoro deset kilometrů. Mám krizi. Ne jen takovou krizi. Prostě KRIZI!!!

Napadá mě pár variant, co bych v nejbližších pěti minutách mohla udělat: zhroutit se na zem a brečet, dramaticky se plazit k silnici a rozedraná volat o pomoc; zavolat horskou službu, hasiče či jiné záchranné složky, stopnout auto, které mě odveze na měsíc do lázní nebo tak něco.

Dala jsem si zkrátka svoji chvilku temného zoufalství a pak si říkám, "ženská, vzmuž se! Holt budeš muset předvést vítězství ducha nad hmotou." Dost mi k tomu pomohlo, že kromě jednoho traktoru v dálce tu není živáčka a tohle divadlo by stejně nikdo neocenil. 

A tak opět přeskakuji příkop, klopýtám po poli a ani nevím, jestli si projíždějící řidiči klepou na čelo, když mě vidí, jak si polohlasně mumlám ... jezevec, jiřička, jestřáb, jelen, jepice... a vzápětí začnu rozhazovat rukama a přít se sama se sebou že jespák teda už fakt byl ...

Deset kilometrů je příjemná procházka, když je člověk fit. Ale ve chvíli, kdy na vás vlastní tělo dost hlasitě řve, že vás ponese tak maximálně od postele k lednici, to moc velká pohodička není.

Abych odvedla myšlenky od brutální bolesti nohou, nasazuji kreativitu. Když jsem probrala všechna zvířata v abecedě, vyjmenovala si všechny druhy baboček a sýkorek, které znám, začala jsem vymýšlet kreativní použití makovice nalezené na poli. Tak schválně, kolik jich dáte vy? (moje řešení je dole). Střídavě vymýšlím tyhle ptákovinky, počítám kroky nebo koukám do mapy. Zase v Cimrmanově duchu "Frištenský se už od Náchoda ptá, kdy už tam budem...".

Z této části cesty si v zásadě vzpomínám jen na silnici, mraky, barvu pole a makovice. Z letargie mě probral až nadjezd, po kterém jsem musela přejít. Štěstí, že jsem to stihla za světla. Krajnici tu prakticky zapomněli postavit, na procházky to tu není příjemné.

Do cíle už je to jen pár kilometrů. Nic mě nepotěší tak, jako lavička na autobusové zastávce. Kdybych nebyla tak unavená, dal by se můj další posun popsat jako přískok od lavičky k lavičce. Bohužel se spíš plazím než skáču. A slovo příplaz zní fakt divně. 

V mapě je zakreslený pramen, těším se, až se trochu osvěžím. Tedy viděla jsem na cestách prameny vyschlé, prameny tekoucí, prameny umělecky zasazené i ošklivé, pramen, kde se voda dala natočit až po vhození mincí, ale pramen, který je v provozu na pár hodin týdně jsem ještě nenarazila. Sadka tedy každopádně nebude.

Infocentrum je taky zavřené a moje dnešní ubytování je příhodně na trase, ovšem samozřejmě na druhém konci města. Pro razítko se budu muset ráno vrátit. Ach jo. Na nějakou prohlídku místa nemám ani pomyšlení. Ze zvyku mačkám pár záběrů, ale odmítám kvůli nim udělat byť krok navíc. 

Hotel Modrá hvězda je hotelem v tradičním duchu. Jednoduché a prosté ubytování za příznivou cenu, v krásné budově. Co se hotelu nedostává na hotelových hvězdách, je bohatě vynahrazeno přístupem personálu. Poslední dobou jsem toho sjezdila docela dost a je to jedno z mála ubytování, kde jsem se cítila jako vážený host a ne jako oslíček, ze kterého padají stokoruny. Jinde většinou podají klíč s instrukcí po schodech doleva. Tady mě doprovodili až na pokoj, prohodili pár slov o pouti. A je naprosto neuvěřitelné, co pro dobrý pocit udělají takové drobnosti, jako lahev vody, dvě krabičky papírových kapesníků nebo rychlovarná konvice.

K nadšené ódě na Modrou hvězdu jsem zapomněla dodat, že to je hotel nakloněný poutníkům. Tak nakloněný, že má i razítko této etapy, což s povděkem kvitovaly především mé nohy, které mě ráno nemusely nést tam a zpátky.  Komu můžu dát pusu? 

Trochu se zregeneruji, dávám sprchu a vyrážím na jídlo. K anestetickému pivu mi příjemně vyhrává parta muzikantů. Což, klidně bych ještě chvíli poslouchala a nějakou anestezii ještě dolů nohám poslala, vládne tu příjemná domácká atmosféra, ale navzdory únavě to nechci vzdát, tak se plížím upadnout na postel a regenerovat. Dnes byl báječný den. Ušla jsem více než jednu etapu a ještě ani nezmokla. Díky.

Sázíte se, jestli to po dnešku dám a budu pokračovat? Já taky...  

Slíbené využití makovice: 

Ozdoba na stromeček, slánka, razítko, sprcha pro trpaslíky, míchátko, sukně pro Makovou babičku, originální pečeť, kroužek na ubrousek, miska na olivu, lžíce, pokladnička na drobné, mrtvá schránka pro předávání tajných vzkazů (ideálně uprostřed makového pole), součást kytice suchých květin, stojánek na křepelčí vajíčko, schovka na prstýnky, provizorní skořápky pro skořápkáře začátečníka.