Hody, hody ... hon na nejkrásnější výhled NP Podyjí
Bílá sobota - den třetí
Včera jsme s Lenkou spíš jen turisticky zaprášily podrážky v okolí Vranova nad Dyjí, dneska trochu přitvrdíme. Herdek!? Ne, ne, nezačínám ráno láteřením. Jen jsem trochu rozespalá a blbě slyším. Jdeme na Hardegg, načíhnout do Rakouska. Zdejší povinný cíl, romantická vyhlídka na zříceninu hradu Hardegg ve stejnojmenné obci.
Kus půjdeme stejnou cestou jako včera, tak to aspoň bereme po druhém břehu. Hamerské vrásy jsou obrostlé žlutými skalničkami a velice pohledné. Až k Vranovským branám kopírujeme poslední trasu a pokud můžu posoudit, nic zásadního se od včerejška nezměnilo.
Lenka při přípravě výletu někde našla fotku krásného meandru a teď je poháněna touhou si ho taky vyfotit. A já jsem přirozeně poháněna Lenkou. Tak to je. Kontrolujeme vyhlídku nad Ledovými slujemi a Obeliskem na památku Heleny Mniszkové. Není to ono, shodujeme se. Je odsud vidět spíš jen hluboce zaříznuté údolí řeky než řeku samotnou. Ani samotný Obelisk se odsud moc vyfotit nedá.
Pašerácká cesta je v následujícím úseku označena jako exponované místo. Souhlasím. Na to, že ještě není plná turistická sezóna, tu je velké riziko zakopnutí o nějakého zběsilého fotografa. Nemůžeme zůstat pozadu. Ovšem na polovině fotek mám kus batohu nebo rukáv, jak se zpoza skály nečekaně vynořil nějaký turista. Za sucha a v dobrých turistických botách je to tu jinak pohoda. Na fotce stezka vypadá hůř než ve skutečnosti. Za mokra to tu bude horší, šplhá se po kamenech a dolů je to celkem sešup.
K přístřešku Na Keplech je to už pak lesní pohodovka, pěkně po rovince. Je tu nádherné počínající jaro. Všechno tu bíle kvete. Stromy z dálky vypadají jak obalené konfetami. Přístřešek vypadá vážně přívětivě. Navíc se už snídaně vstřebala do systémů a my začínáme mít trošičku hlad.
Přisedáme k chlapíkovi, co právě končí siestu a rozbalujeme svačinky. Já pěkně paštičku a čtvrt bochníku chleba, koneckonců, už jsme dneska něco ušly. Borec utírá nůž a balí. Jde prý do Slavonic. Slabých šedesát kiláků. No a co?! Já si nůž nevzala, tak to žižlám rovnou z bochníku.
Vyhlídka na Hardegg je opravdu povedená. Však k ní taky po asfaltce míří davy. Cvakáme povinných třicet fotek, ať je zábava na dlouhé zimní večery. (Já bych tedy asi potřebovala dobu ledovou, abych svoje fotky zodpovědně protřídila. Jen zálohování mi minulý týden trvalo pár hodin.) Výhled je tu pěkný, jen se člověk musí dívat určeným směrem a neobracet objektiv. Tyhle stromy vypadají jak z Mrazíka. Mám pocit, že za chvíli obživnou a sežerou nás. Dost depresivní.
Ani tady není ten správný meandr. U Lenky jsem diagnostikovala počínající těžkou meandrofílii. Nadšeně souhlasí. Ten nejkrásnější meandr by prý mohl být u Nového Hrádku. Shledávám to možným. Pod jeho zříceninou řeka vykroužila krásný ovál a oba břehy se k sobě přiblíží, než řeka vyfikne dva nové obloučky, na méně než sto metrů. Každopádně doufám, že to klapne. Další možnost je vzdálená o dalších téměř deset kilometrů. A já ještě neměla pořádný kafe.
Abychom se tam dostaly, musíme se vrátit pod Čížov a ostře to střihnout doprava na Lukov. Během pár dnů se prostě nedá stihnout vše, tak pohraniční zátarasy z dob minulých míjíme a fotíme si jen bývalou strážní věž pod Čížovem.
Cesta ke zřícenině vede klidovým územím národního parku. Je tu přísný zákaz odbočit z trasy, tak je tu les přívětivý, trochu divoký, ale pohledný. A pěkně se tu šlape. Ani tady nechybí bohatá jarní květena. Informační cedule před hradem mi konečně objasní, proč tak často nacházím barvínek brčál kolem zřícenin. Na hradech se prý dříve pěstoval jako magická a ochranná rostlina.
Ajajaj. Brána zříceniny Nového Hrádku nás vítá rozpisem otevírací doby, dnes jen do tří. Na prohlídku máme tak čtyřicet minut. To není moc. Nějak jsem si to moc nenastudovala, ale chválím si zastávku v Lukově. Tady bych kafe nedostala. Zázemí pro personál tu představuje stříška, stůl a židle. A k nejbližší civilizaci tu je dost daleko. Copak dnes, je příjemný, teplý den. Ale když prší, tak to teda bude těžká práce... Zlatej kancl.
Příjemná paní průvodkyně nám vydává plánek a zahajuje zevrubnou informací o historii. A nezůstává jen u ní. Lokalita je také známá výskytem různých druhů živočichů a rostlin a také našeho největšího hada, užovky stromové, která může dorůstat až dvou metrů. Líčí, jak paní herpetoložka dokáže vylovit několik užovek z úkrytů během chvíle.
Lence to moc dobře nedělá. Mně hadi nevadí, pokud se mě zrovna nepokoušejí kousnout do kotníku a o pavoucích se decentně mlčí. Kromě užovek tu žije ještě zajímavá samotářská včela drvodělka fialová. V plastové krabičce tu jednu loňskou mají. Má opravdu nádherná kovově lesklá křídla v měňavých temně fialových odstínech.
Památka sestává ze starého hradu, postaveného po roce 1358, který tvoří dvě mohutné oválné hradby - pláště Ve své době prý docela účinné obrané řešení. Za tři století asi zastaralo, protože hrad byl na konci třicetileté války dobyt Švédy. Rovněž to, že se nachází v bývalém pohraničním pásmu - na hranici s nepřátelskou cizinou, k jeho ochraně zrovna nepřispělo. Dnes jsou z něj jen krásné romantické rozvaliny. Vlastně myslím, že je to nejkrásnější zřícenina, co jsem navštívila. Aspoň poslední dobou. Optimistka by čekala, že se v jednom z oken objeví princ na krásném ohři. Pesimistka čeká spíš ohyzdnou čarodějnici. A jak předpokládala realistka, neobjevil se nikdo, protože je konec návštěvní doby.
Mladší hrad byl postupně budován od patnáctého století. Časem byl opuštěn, ale zřejmě udržován. V devatenáctém století sloužil pro letní a lovecké pobyty. Začátkem dvacátého pak jako turistická ubytovna a za druhé světové války jako ubytovna pro nuceně nasazené.
Dnes je tedy v podobném stavu, jako jeho starší bratříček, ale na vrcholu je vybudována vyhlídková plošina s krásným výhledem na řeku. Dyje tu tvoří státní hranici - čili pokud nějaká ryba plave středem řeky, má jednu ploutev v Rakousku a druhou pádluje u nás. Ještě, že jsme v Schengenu.
Konečně máme výhled na kýžený meandr. Řeka přitékající z pravé strany na nás blýská zrcátky vodní hladiny. Obtéká rakouský poloostrov Umlaufberg a český Ostroh, na kterém stojíme a frčí ke Znojmu. Shodujeme se, že to je to nejkrásnější místo, které jsme tu viděly. Bohužel ani odsud meandr nevidíme celý. Dron ani letadlo jsme si dnes s sebou nevzaly, tak se musíme spolehnout na vlastní představivost.
Řeka tu vyhloubila až 220 metrů hluboký zářez. Podle hypotéz geologů prý zvládá každý další půl až centimetr do hloubky za tisíc let. Dalšího centimetru se tedy asi nedočkáme, tak vracíme texty, co jsme dostaly k prohlídce a loučíme se.
Nasycené meandry, lesy, výhledy a příjemně unavené se vracíme zpátky do Lukova. Autobus nám jede za chvíli. Rušíme původní plán, že se tu najíme. Na doporučení paní domácí večeříme ve Vranově u nějakého ptáka. Máme to zapsané. Doma na pokoji. Jak to bylo? Pelikán? Kormorán? Docela se zapotím, než tuhle hádanku s pomocí vyhledávače rozluštím.
Nakonec to je penzion Kormorán, kde dávám sklenku dobrého vína a mega obří hamburger. Konečně spokojené po všech stránkách uléháme ke spánku. Zítra nás čeká výlet na Bítov, dost bizarní. Po dopravě MHD, autobusem a vlakem vyzkoušíme ještě loď. Co se týče hromadné dopravy, chybí mi už jen letadlo a tramvaj.
K prvnímu dílu vyprávění o Velikonocích ve Vranově zde.
A k přihlášení k odběru článků tudy. Dole na stránce:-)