Hody, hody... Vranov nad Dyjí

Zelený čtvrtek - Hody, hody, do Provody, dejte volno malovaný... nedáte-li malovaný, dejte aspoň čtyři dny a dobrý spojení. Hele, nezbláznila jsem se. A dokonce umím koledovat a rýmovat (výjimka potvrzuje pravidlo, že jo?).

Jenže když se těch necelých sto osmdesát kilometrů z Hradce Králové do Vranova nad Dyjí kodrcáte dopravou šest hodin, což je asi tak přibližně jako letadlem z Prahy na Kanárské ostrovy, máte hodně času k přemýšlení, potažmo i psaní. Ale nebojte, níže najdete i verzi pro nečtenáře. 

Vlastně budu ráda, když se přes dopravní peripetie vůbec dohrabu k přírodním a kulturním krásám regionu. A přitom to začalo tak nenápadně:

"Leni, máš plán na Velikonoce? Nikdy jsem nebyla v Národním parku Podyjí."

Lenka plán nemá a navíc má teď víc volného času než já. Já bych totiž mohla dokola zpívat písničku z Večerníčku: "nesnídám, nesvačím, nestihnu to, nestačím". Bohužel jediné, co ve stresu stíhám, je plundrovat lednici. Takže se omezím na suché konstatování, že to momentálně nějak časově nedávám a tudíž jsem úplně úžasný společník na cesty. Zadám cíl a nechám plánování na ní. A Lenka se tuží. Itinerář super! Ubytování... Cože, ubytování v dnešní době za tři stovky na osobu? Ubytování mega super! Beru.

Zezelenala jsem, až když jsem se podívala na to zmiňované spojení. Možná bylo vymyšlené speciálně pro Zelený čtvrtek. Chvíli se pokouším smlouvat a pak píšu, že OK, že se tam nějak dopravím. Lenka totiž vyjíždí z Prahy a jede po jiné trase. Sejdeme se až na místě. Když tedy nebesa a všichni zúčastnění dopravci dají.

První etapa - z Hradce Králové do Pardubic

MHDéčkem jedu na nádraží ve čtvrtek rovnou z práce. Na cestu tam mám pouze jeden pokus. Pokud mi někde něco ujede, spím někde na poli. Zvažovala jsem to shora zdola, zleva, zprava a dokonce i hlavou dolů a nakonec vyrábím větší mínus v docházce a jedu do Z Hradce Králové do Rosic o autobus dřív. Trať je rozkopaná, jedou výlukové autobusy a na přestup mám jen pár minut. Nechci riskovat, že totálně ztroskotám pár kilometrů od domova.

Začíná to pěkně, zpožděná je už i ta městská. A já musím ještě nakoupit nějaké potraviny na cestu. Prý tam jsou jen dvoje malé potraviny, svátky a kdo ví jak...

Díky sekyře mám na nákup jen dvacet minut. Podařilo se mi ukořistit dvě jablka, sójové mléko, pečivo, kofolu a panáka rumu v plastovém kelímku. Tomu říkám výživná strava na čtyři dny.

Nakonec mám ještě čas. Stojí tu pouze přímý výlukový autobus na Pardubické hlavní nádraží. Průvodčí odkazuje zájemce o jízdu do jiných zastávek na trati dozadu. Další výlukové autobusy se budou řadit tam. Už za minutu odjezd jsem postřehla, že se autobusy sice řadí dozadu - až na jeden - ten můj. Ten nenápadně zaplul před první a chystá se vyrazit. Vtrhla jsem tam, jako banda výrostků do kasina a už frčíme. Evidentně jsem v té horší orientaci nebyla sama. V Rosicích se mnou skončilo i pár studentů, kteří původně plánovali na hlavní nádraží. Tam nejedeme.

Já fázi jedna zvládla na bez bodové ztráty a jdu na rozkopané zastávce najít správné nástupiště. Nebylo to nakonec vůbec složité, je tu jen jedno romanticky obklopené bagry. Raději se ujišťuji u průvodčí, jestli odsud odjíždějí vlaky do Havlíčkova Brodu a odmítám milou nabídku svézt se s ní do Ždírce a vyrobit si tak o jeden přestup navíc. Usedám místo toho na opuštěnou lavičku, abych si namíchala rum do kofoly, jak za šerého studentského dávnověku.

Etapa druhá - z Pardubic do Havlíčkova Brodu 

Koupila jsem si malý velký panák o objemu 0,04 (klasický o objemu 0,05 už se snad ani nedělá) a zodpovědně půl vlévám do láhve a zbytek vylévám do kolejiště. Nyní už můžu říct, že to byl blbý nápad. Příště celý rum do sebe a do kolejště kofolu. Chybami se člověk učí.

Vlak na Havlíčkův Brod odjíždí sice natřískaný, ale jen s mírným zpožděním. Mám radost. Kdyby mi tam ujel přípoj, jsem nahraná. Mohla bych to sice zkusit ještě přes Jihlavu. Ale to jen za předpokladu, že mi do té doby nikdo nevykoupí poslední tři volné jízdenky u autobusového dopravce. Vůbec nechápu, proč někdo musí lézt na Mont Blanc, když stejnou dávku adrenalinu může dostat při pokusu dopravit se z východu Čech na jih Moravy.

V klidu se vmačkávám vedle rozložitého pána a vytahuji průvodce Sicílií, abych zahájila přípravy na letní dovolenou. Při čtení historie ostrova smutně konstatuji, že lidstvo zůstává stejné, neustále se mezi sebou řeže, mění se jen zbraně. Cesta mi příjemně ubíhá, jedeme na čas, což je super. Jediná drobná závada tu je. Jediná toaleta ve vlaku je mimo provoz. Nevadí. Na nádraží si sice odskočit nezvládnu, ale v dalším vlaku jistě bude.

Nějak jsem zanedbala modlení. Dvě zastávky před Havlíčkovým Brodem nabíráme zpoždění. Kontroluji aplikaci. My máme jedenáct minut, návazný spoj jede na čas a na přestup mám deset minut. Z rovnice se rázem stává nerovnice. Naštěstí se mi podařilo ulovit průvodčího, který slíbil, že zavolá, aby na nás přípoj počkal a pak kývá, že to vyšlo. Uff.

Etapa třetí - z Havlíčkova Brodu do Šumné

Podle aplikace stojí vlak na čtvrtém nástupišti. Běží nás tam víc. OK, vlak tu je, odjezd 17.03 sedí. Parakotoulem skáču dovnitř a pak trochu znejistím. Dačice? Fakt Dačice? Vystoupit bych měla v Šumné, ale vlak se jmenuje Renesance a jede do Znojma, ne? Po renesanci ani stopy.

Tak zas ven a ověřit u průvodčí. Jo, je to v pořádku. Jede tam přesně ten vagon, do kterého jsem naskočila. Pár cestujících to napoprvé nedalo a na příští zastávce si musí přelézt do jiného. Někde cestou nás rozpojí a kus vlaku bude pokračovat jinam. Proto tam pro zmatení nepřítele svítí ten krycí název Dačice.

No paráda. Teď mě čekají dvě hodinky ve vlaku až do Šumné. Tam budu mít problém přesně opačný. Mám tam čekat skoro hodinu a nikde tam není namalovaná žádná hospoda natož kavárna. Snad tam mají aspoň nějakou přírodu. Funkční toaleta není totiž ani v tomhle vlaku. Po pěti hodinách cesty mi bude stačit i naprosto malilinkatý keřík. Keříček? Kecám, klidně se skrčím za stéblo trávy.

Zastávky se střídají jedna za druhou. Krycí název Dačice zhasnul a jiný nápis ho už ani nevystřídal, obrazovka je temná. Fotím kamarádce nápis Jaroměřice nad Rokytnou, kde jsme spolu byly snad někdy před třiceti lety. Pořád obě vzpomínáme. No a vlak drncá, drncá a drncá... Otevírám oči a ze zvyku se otáčím po názvu stanice. Sakra. Šumná. Popadám bundu, batoh a foťák a vybíhám z vlaku. Uff, tak tohle bylo fakt těsné. Takový strach, aby vyšly předchozí dva přestupy a nakonec jsem málem prošvihla ten tutový.

Šumná, hlavní nádraží. No nádraží to není, ale mají tu funkční toalety. Výpravčí se směje mé radosti. Někdy prostě člověku stačí málo. 

Etapa čtvrtá - ze Šumné do Vranova nad Dyjí

Můj plán, jak se přepravit do cíle připomíná vývojový diagram dost složitého software. Jedna z možností zahrnuje i dvou kilometrovou pěší cestu do vedlejší vesnice. Kdybych hodně pohnula, můžu tam za půl hodiny přistoupit ke kamarádce. Původně měla do Vranova dorazit o dost dřív, ale její autobus do Znojma měl hodinu zpoždění. Nakonec málem na poli spala ona. Je to rychlovka, nevím, jestli bych to dala.

Navíc se čekání v Šumné jeví podstatně příjemnější než před chvílí. Objevila jsem tu příjemnou hospodu, kde to šumí jak ve včelím úlu (čest názvu obce). Dokonce tu na odrážedlech poletuje i pár žihadel.

Ptám se místních:

• "Prosím Vás, je je zahrádka s obsluhou?"

• "Ano."

• "Ne."

Lehce zmatená jsem položila doplňující dotaz a ten mi to objasnil v celé šíři. Je s obsluhou, ale lepší bude, když si zajdu dovnitř. Je tu celkem frmol. Chvíli obsluze na baru podávám neustále padající brčka a pak vyfasuji malé pivo. Zelené bohužel nezbylo.

Tady bych mohla svoje vyprávění skončit konstatováním, že zastávku autobusu jsem našla bez problémů, autobus přijel včas, dojeli jsme v pořádku. Tak mohla... Ta parta, co chtěla v autobuse zpívat a vzdala to, když zjistila, že tam sedím, zase vystoupila. A nezazpíval ani pán, kterého mi tam zbaběle nechali s tím, že to vezme za ně.

A to, že když už jedete v celém autobusu sami a autobusák Vás na jedné zastávce opustí s tím, že se vrátí, protože si jde jen vybrat, je ve světle předchozích událostí úplná prkotina. A navíc se fakt vrátil.

Nemyslíte, že jsem v popisu svých cestovních peripetií trochu rozvláčná? Záleží to na vkusu, jak jsem v úvodu slíbila, mám i verzi pro nečtenáře.

Verze pro nečtenáře aneb online komunikace s kamarádkou:

-Někam razíš?

-Jo. Vranov nad Dyjí. MHD, autobus, vlak, vlak, autobus. Všechno zpožděné. Nikde záchod.

- :-(

- Musí to klapnout, když prošvihnu přestup, spím na poli.

- Podezírám Tě, že si vybíráš takto komplikované cíle, abys měla o čem psát.

- :-D

Tak asi tak.

K pokračování příběhu tudy.  To už se podíváme do Vranova, na zámek a možná ještě dál.