Hody, hody... naposledy. Bítov.

Den čtvrtý - velikonoční neděle. Včera jsme s Lenkou hledaly nejkrásnější výhledy na Dyji, dnes to vezmeme pěkně zblízka. Svezeme se po hladině Vranovské přehrady k hradu Bítov. Ráno míříme k přístavišti na hrázi. V nabídce je možnost vrátit se lodí i zpět. My volíme pouze cestu tam, zpět to vezmeme nejspíš pěšky.

V budce kupujeme za 180 Ká lístky. Jedeme Poseidonem. Tedy nechci zase prudit, ale není Poseidon bůh moří? V tom případě je už asi trochu senilní, když si plete moře s přehradou. Na druhou stranu, je to bůh starořecký, tak už má nejspíš nárok.

Pak si pamatuju ještě jednoho Poseidona. Možná si taky vzpomenete. V tom filmu se stejnojmenná loď převrátí břichem nahoru jak ryby z Bečvy. Jeden týpek tam pár lidí hrdinsky zachrání a zbytek pokape jak mouchy, což celkem nikoho netankuje. Každopádně bezva volba jména. 

Loď má velká okénka, ale je už celkem zaplněná. Pro mě, slušného introverta, není příliš komfortní sedět namáčknutá k jiné dvojici a čekat, jestli ještě někdo přisedne. Uspořádání lidí je klasické, stolové. Však je tu bar, tak ať se kšefty točí. My si nic nedáme. Sousedi z penzionu říkali, že v bítovské hradní cukrárně jsou vynikající zákusky. Dáme si v pohodičce tam.

Nádrž kopíruje meandry řeky, tak je cesta hezký členitá. Břehy tu lemují malinkaté rekreační chatičky, často nalepené uprostřed skály jako vlaštovčí hnízda. Takhle z vody to vypadá, že vždycky v pátek rekreanty vysadí na laně vrtulník a v neděli je zase posbírá. Nikde nejsou vidět žádné pěšinky ani schody.

Loď projíždí snad všechny zátoky. Je to sice hezký pohled, ale na můj vkus by mohla jet svižněji. Trochu se mi to vleče. Před přistáním aspoň vybíhám na studenou horní palubu, abych pořídila pár fotek zříceniny Cornštejna, který bychom si s Lenkou chtěly prohlédnout aspoň z venku.

Konečně přistáváme. Při pohledu do mých očí byste mohli zahlédnout odraz dvou šálků kávy, po které už nesmírně toužím. Takže jen pár fotek a pak slíbená cukrárna. Hm. Luxusní nabídka zákusků? No mají tu velkou frontu a slabé tři druhy. Já si dávám jen kafe, Lenka jeden vyzkouší. Dnes máme nějaké volné tempíčko. Obvykle to dělám tak, že si nejprve koupím vstupenku a až pak zasednu na nějakou dobrotu. Teď nás prostě přepadla cukrárna. Ta za to může!

I u pokladny je tu slušná fronta. Děvčata ještě asi v nové sezóně po Covidu nemají systém, ale chtějí odejít na oběd. Navíc řeší vstupy s partou Ukrajinců a moc si nerozumí. Postupně přestávají prodávat suvenýry a nejraději by nás všechny vyhnali s tím, ať přijdeme po pauze. Už jsem trochu zapomněla stát ve frontách. Těch deset minut mi stačí a po pauze si to nechci zopakovat. OK, vybojovaly jsme to. Lístky máme.

Zase máme čas, tak vyrážíme čekat do hradní zahrady, bývalé hradní ZOO. Vstupní je v dubnu zdarma. V klecích je tu spousta, převážně hospodářských zvířat a ptáků. Ale spíš neobvyklé druhy. Pávi, cizokrajné slepice a papoušci. Není to tu bůhvíjak velké, tak máme za chvíli prohlédnuto.

Hladomorna je sice zavřená, ale něco mi připomněla, tak vyrážím zpět do cukrárny a vystát si ještě frontu na párek v rohlíku. Lenka zatím nejspíš vystojí na nádvoří důlek. Velikonoční nápor hostů je překvapením pro všechny.

Musím říct, že Bítov mě ve srovnání s Vranovem nijak zvlášť nenadchl. I když jednotlivosti jsou samozřejmě zajímavé, připadá mi ve srovnání s Vranovem tak nějak nějak menší a tmavší. I když po mnoha marných pokusech vyfotit si Vranovskou přehradu z oken, nás průvodce vypustil na terasu, odkud je senzační výhled.

Na druhé straně, když putujete po zámcích celé země a nejste obzvláštní znalec historie, občas vám jeden hrad a zámek splývá s druhým a jen sem tam vám něco utkví. Bítovské hradní sbírky si tedy budu pamatovat dlouho.

Sem tam někde vidíte nejrůznější paroží, občas vycpaného tetřeva nebo hlavu kance. V Bezdružicích jsem viděla i vycpané zebry, tygry a další exotiku. To ostatně tady najdete taky. A z vitrín na vás pomrkává spoustu dalších cizokrajných i domácích zvířat a ptáků. Je to jako v nějakém starém muzeu. Kůže z anakondy, která je přilípnutá přes celý strop je taky zajímavá. Teda  včetně vnitřku bych ji někde venku potkat nechtěla.

Ale bizár ze všech nejbizarnější je sbírka posledniho majitele, barona Haase. Byl to velký milovník zvířat, na Bítově vybudoval zoologickou zahradu, choval i lva a spousty psů. Být psem u Haasů asi nebylo zlé. Kromě dokonalého servisu měli i vlastní kuchyni.

Ostatně baron byl tak velký milovník psů, že se s některými nedokázal rozloučit ani po jejich smrti. Nechal si je proto vypreparovat v obvyklých pózách a obklopil se jimi. Konzervátor odvedl dobrou práci tak tu dodnes poléhavá a posedává spousta psů nejrůznějších barev, tvarů a velikostí.

A psy to nekončí. Z vitrín se divoce šklebí mrtvé kočky v apartně nasazených kloboučcích. A vrcholem je veverčí rodinka v zástěrách hrající karty. Teda každému, co jeho jest. Já mít doma takovou sbírku, nejspíš trvale spím někde pod stanem.

Jako náplast na tenhle zážitek nás čeká překvapení. Průvodce se s námi loučí a tajemně říká,teď běžte do vedlejší místnosti. Aniž jsme to tušily, trefily jsme se do výjimečné akce. V hradní kuchyni hoří oheň a vaří se tu na ochutnávku tradiční jídla. Tedy spíše prostá, lidová. Nebo nám kančí paštiku utajili.

V každém případě to chutná báječně. Bramborové placky plněné povidly nebo směs obilovin, luštěnin a slaniny. Mňam. Příjemná tečky na závěr. Zvlášť vzhledem k faktu, že v cukrárně mají vzorně vymetené vitríny a v nabídce už jen osamělá lízátka.

Před hradem ještě ochutnáváme ve stánku výborná ovocná vína. Osobně si beru pro jistotu ještě s sebou do kelímku višňové. Co kdyby mě znenadání přepadla žízeň, že? Jistota je jistota.

Nějak se nám to protáhlo. Těch dvacet kilometrů zpátky už nedáme. A nakonec vynecháme i obhlídku Cornštejna. Volíme zcela fádní variantu, po zelené míříme do Bítova na autobus. Někdy se prostě nedá vidět úplně všechno.

Rozhlednu Rumburak jen míjíme. Z dálky jsem jí považovala za něco, co bylo určeno na střežení hranic, ale je prý novodobá. Z roku 2009. Věřím, že rozhled by mohl být celkem slušný, ale už mám za ten velikonoční víkend výhledů dost.

Z Bítova frčíme autobusem na zastávku Vranov nad Dyjí, pláž. Kdybychom nebyly v autobuse dvě, asi se bojím, že řidič odbočil z trasy a snaží se mě zavézt přímo do křoví. Z široké silnice jsme se s autobusem ocitli na miniaturní lesní silničce. Ale je to v cajku, za chvíli vystupujeme a podél vody míříme k další doporučené restauraci. Zdá se mi, že po všech těch lock downech a omezeních personál ve všech místních restauracích zapomněl, jaké to je, když dorazí do hospody lidi. Takový novodobý řetězec Hospod Na mýtince. Sice dostáváme mlhavý příslib jídla, ale kuchaři si prý po obědovém návalu musí připravit suroviny. No dobře, sice to fakt trvá, ale nakonec jídlo dostáváme a příjemně nasycené se vracíme zpět.

Velikonoční pondělí

Oproti zbytku výpravy vlastně naprosto fádní. Vstáváme brzy, balíme, loučím se s paní domácí, která nám ještě dává napečené velikonoční dobroty, pán domu nás lízne pomlázkou a už míříme na autobus. Obě odjíždíme přes Znojmo. Já si to střihnu  přes Brno, Lenka to má přímo.

Loučíme se, že zas někdy. Autobusy nám navazují, všechno vychází. Jediné překvapení tak byly zavřené obchody kolem Zvonařky. Aha, Velikonoce. Tak to zase bude čočka a chleba z mrazáku...