Camino del Norte

Může na Camino del Norte vyrazit žena, co nesportuje, neumí řeči a nikdy nebyla sama v cizině? Může. A zvládne to? No ... Uvidíme...  Tahle Svatojakubská poutní cesta je přes osm set kilometrů dlouhá varianta, vedoucí od francouzských hranic kolem španělského severního pobřeží.

Oficiálním cílem trasy je dosažení křesťanského poutního místa Santiago de Compostela. Ale podle Kanceláře pro poutníky šlo letos pouť čistě z náboženských důvodů jen necelých čtyřicet procent poutníků. Troufám si odhadovat, že ve skutečnosti jich bude ještě méně. Důvodů, proč se na ni lidé vydávají je celá řada, však se k tomu ještě dostanu... Začneme pěkně na startu v Baskicku. 

Camino del Norte - pár dnů do odjezdu 

Balím na svoje první Camino a vlastně první sólo zahraniční cestu. Stres vzrůstá. Ve středu ráno letím do Bordeaux, ve čtvrtek se přesouvám do Saint-Jean-de-Luz. Dnes jsem měla mít dokonale sbaleno a někde v kavárně popíjet kafe a listovat bdekrem. Místo toho jsem řešila spoustu jiných věcí, tudíž můj byt momentálně vypadá jako po návštěvě tlupy opic.

Nevadí, bedekr stejně nemám. Místo něj jsem si nainstalovala na doporučení aplikaci Buen Camino. Jako dobrý. Zvládla jsem to, nastavila jsem si angličtinu, které sice taky prdlajs rozumím, ale aspoň tak nějak. Akorát mi to nabízí Baztan Route. Ale já bych chtěla Norte. Norte. Neslyšíš, já chci Norte?! Teda neslyší a nereaguje na žádná klepnutí. Brzo asi klepne mě! Nevadí. Aspoň mě nesežere ten žralok, jak mi prorokovala máma.

Dobře. Kafe. Vydýchat. A další pokus. OK. Zkouším přepnout do španělštiny. Paráda! Stahuju trasu Camino del Norte i Via Bayonne, na které chci cestu zahájit. Svět je krásný! Všechno funguje. Znovu přepínám do angličtiny, protože ve španělštině jsem si zatím si s výukovou aplikací nastudovala jen: 

"Já piju mléko, Kde je můj hotel? Kde je můj taxík?" Samé věty, které poutník s mým rozpočtem a intolerancí laktózy využije.

No nic. Dílčí úspěch by byl. Teď jdu dobalit tu lékárničku. Pořád doufám, že se vejdou do nějaké rozumné váhy zavazadla. Jenomže v mém věku už jen ty základní léky na měsíc představují celkem váhu. V každém případě jsem vybavená na všechny možnosti a mohla bych si z fleku otevřít apatyku. 

Pro pobavení na závěr přidávám jednu strojově přeloženou radu, kterou jsem získala na francouzských poutních stránkách. Je to asi tak jediné, co bych vážně nechtěla. 

"Choďte nalehko nebo v doprovodu štěnice."

První stovka kilometrů Camina del Norte 

Posaďte se, je to drsný příběh. Pokud nejste mladší výrobní model, který odběhl z atletického oválu, doporučovala bych před výletem zlehka potrénovat. Od Saint Jean de Luz, jsem nastoupila pěkných 3540 výškových metrů. A to samé slezla. Na sto čtrnácti kilometrech. Cenově dostupné albergue (ubytovny pro poutníky) jsou celkem daleko od sebe, takže trasa nejde tak moc zkracovat, pokud nechce spát venku. 

Kotníky, které mě dost bolely už dlouho před startem, bolí stabilně a vytrvale dál, čili nejsem zaskočena. Dost lidí tu vypadá poněkud, jak to říct, zdrchaně. Kulhá to tu, obvazují se kolena, tejpují zanícené šlachy. Teď se nám přidaly i spáleniny od slunce.

Včera jsem potkala jednoho mladého Němce s postavou řeckého boha, který si lupnul jeden a půl těžké etapy najednou. Večer vypadal, že bude potřebovat celkovou rekonstrukci. Ale je mladý, no... Já se vpřed probíjím svým kochacím tempem tří kilometrů v hodině. Považovala bych totiž za plivnutí cestě do tváře, kdybych nevyužila každý pařez s báječným výhledem, co mi připravila. 

Počasí je super. Prší jen asi polovinu doby. Dnes ráno byla vlhkost vzduchu tak vysoká, že stačilo mávnout lahví na vodu a byla plná. Byla jsem taky postavena před těžkou volbou outfitu. Po dlouhém váhání jsem vybrala vlhké červené tričko a vlhké šedé tričko jsem nechala na zítřek. To jsem ovšem netušila, že za pár hodin budu procházet místy, kde se chovají zvířata na býčí zápasy. Nevadí, prý stejně červenou nevidí.

Jinak je to tu neskutečné. Už mě sice opustilo to prvotní nadšení, kdy jsem šla do kopce, zubila se jak kůň, šla v dešti, zubila se jak kůň, masírovala si bolavé nohy a jak jinak... No jasně. Jako kůň. Jen nevím, kterou etapu bych zvolila jako nejkrásnější.

Od Saint Jean de Luz jsem se nemohla odtrhnout pro jeho malebnost, prázdný kostel plný mihotajícího se světla svíček a krásné pláže. Přechod hory Jaizkibel po alternativní trase druhé etapy byla naprostá pecka. Chvílemi jsem viděla na obě strany hřebene najednou. Cesta mě za odvahu lézt tam v dešti odměnila příjemným slunečným počasím při sestupu.

Třetí etapa začala na nádherných plážích San Sebastian. A byla příjemná i množstvím sociálních kontaktů. Každou chvíli se mě nějaký španělský turista nebo cyklista vyptávat, odkud jdu a kam plánuji dojít a přál šťastnou cestu.

Trasa že Zarautz do Deba byla hodně náročná a překvapila úžasnými flyšovými útesy. A nejen mě zabila závěrečným klesáním, kdy tak dvě hodiny jdete dolů z prudkého kopce. Kdybych neměla na zádech batoh, asi zvážím i válení sudů. S batohem by to bohužel nejspíš dost drncalo.

Druhý den jsem si musela dát pauzičku a vyšplhala jen na kopec pět kilometrů po trase, kde byla skvělá albergue předělaná ze starého kamenného stavení. Zbytek dne jsem se věnovala skvělé činnosti. Ležela jsem venku na lehátku.

Což bylo fajn, protože do Markina-Xemien to bylo zatím největší stoupání na trase se senzačními výhledy na horské pastviny. Někde na trase jsem pokořila první stovku, takže o bachaři z kláštera až při dalším hlášení.

Ze zdejší přírody jsem nadšená. Výhledy na oceán, horské louky a pastviny bohatě poseté různobarevnymi lučními květy. Koně, kozy, ovce, krávy.

Druhá stovka kilometrů Camina del Norte podél severního španělského pobřeží 

Posledně jsem slíbila hlášení o bachaři z kláštera v Markina-Xemien. Poutníci na trase spí v albergues, což jsou ubytovny pro poutníky. Některé zajímavé, některé méně, ale většinou hlavně dost levné. No a ubytování je posledních pár dní mezi poutníky téma číslo jedna.

Taky se mi to přihodilo. Strávila jsem den na cestě s mladým českým párem v hlubokomyslných debatách. Jsem šťastná, že si můžu pokecat. Při mé angličtině je většinou nesložitější dotaz dne: Kde jsi startoval? Někdy si ve stresu trochu pletu slovíčka, takže mě překvapí odpověď, že před čtrnácti dny. Nevadí. To se poddá.

No a dorazím do albergue a borec důležitě kouká do sešitu a ptá se, jak se jmenuji. "Bohdana." Zase pohled do sešitu a jestli mám rezervaci. "Nemám."  "Hmmm…" Tvářím se zoufale. Asi tak jako, že pokud mě vyhodí, na místě zdechnu. S mrtvolami je přece jen těžší práce než s poutníky, tak mávne, že ať počkám a vyrazí přepočítat postele. Tak jo, tři volné tam našel. Prý si někdo rezervoval a nepřišel. Předvádím patřičné nadšení ani očkem nekoukám na ten vševědoucí sešit, který je evidentně dost na prd.

Potkávám staré známé. Vídeňáky, co neumějí anglicky, ale jsou moc příjemný pár. Mladého Němce, který už sice nemá tak spálené ruce, ale pořád se asi ještě úplně nevzpamatoval z předchozího výkonu, když došel jen to, co já. Mladého Ira, co má nejúplnější sbírku puchýřů na nohách, co jsem kdy viděla. Dost se divím, že ještě vůbec chodí. Já bych na jeho místě potřebovala pořádnou láhev pravé irské whisky přímo do žíly. A pár dalších, kteří si jsou tak pro sebe a nechtějí se družit.

Druhý den se situace opakuje. Dorazím do albergue, rezervaci nemám. Tentokrát zoufalství ani nemusím moc hrát. No dobrá. Mám počkat, až ubytuje hosty. Musí si zahrát puzzle. 

Puzzle nakonec neznamená, že by si složila plachetnici z tisíce dílků a u toho mi vymyslela místo na spaní. Ani že by zastrkávala poutníky do sebe. Prostě jen v počítači někoho přehodí na jinou postel. Palandu nakonec mám a ještě tam dvě další volné zbyly. Jsem na tom lépe než kolegové, kteří dorazili k ubytovně a ta byla zavřená - navzdory informacím ve všech chytrých aplikacích na světě.

V sobotu bych měla dorazit do Bilbao. To je velké město. Byla jsem varována, že si mám zajistit rezervaci včas. Jenže s bolavými kotníky nevím, kam dojdu. Tak jsem to neudělala. Chyba. Velká chyba. Ten víkend tam snad zpíval papež s Maradonou. Jinak si to neumím vysvětlit. Nejlevnější palanda ve sdíleném pokoji v hostelu stojí 3500. Jo. Tři tisíce pět set korun českých! Bez snídaně! Pak už tam zbývají jen neodolatelné nabídky za padesát tisíc a víc. Nevíme, co se děje. Vyprodané je všechno ve dvaceti kilometrovém okolí města.

Nakonec se přidám ke smíšené americko-holandsko-izraelské skupině a dvě hodiny sedíme před donativo ubytovnou (za dobrovolný příspěvek) v Larrabetzu a čekáme ve frontě na otevření. Pěkně jsem tam prochladla, tudíž mám rýmu a nesu to tak těžce, jak nejmenovaná polovina lidstva.

Naštěstí největší ubytovací krize pominula a já objednávám za devět stovek soukromý pokoj za Bilbao, abych si mohla lízat rány.

Vzdušná vlhkost je stále vysoká. V jedné ze zmíněných ubytoven jsem si lišácky pověsila k uschnutí tričko na palandu a ráno přemýšlela, jestli nejsem náměsíčná a v noci ho omylem nevyprala. Jelikož kalhoty byly stejně mokré, ale zůstalo na nich bahno, pochopila jsem, že jsem všechno OK. Hrabe mi jen tak normálně.

Díky vlhkosti nevysychá ani bahno na cestách. Mlha se tu válí sem a tam po kopcích. Občas přemýšlím, jestli padá mlha nebo mrholí. Když se mi v záhybech větrovky začnou dělat loužičky, rozhodnu se pro mrholení a neochotně vytáhnu pončo. Španělské a baskické názvy neumím vyslovit, tak tomu tady říkám Mlžné hory. Když se k tomu přidá ještě cesta rozbrázděná těžbou, je vystaráno. Měla jsem bláto až na rameni a to přesně vím, že jsem po rukou nelezla.

Jižní země mám spojené s vyprahlou zemí. Tady to neplatí ani náhodou. Jsou tu doslova stovky odstínů zelené. Od bílozelených akátů kvetoucích v dálce, po temně zelené borovice, světlejší duby, trávy, byliny až po šedomodrou zeleň eukalyptů. A taková vůně eukalyptového lesa, když vysvitne slunce, je prostě něco mimořádného. To když člověk vidí, je najednou za tu vlhkost rád.

Navíc v tom není sám. Jsou tu lidé různých národností. S některými se domluvím, aspoň trochu, s jinými ne. Když jsme ale v jedné albergue objevili sušičku prádla, byla naše sdílená radost taková, že jsem čekala, jestli se nezačneme objímat.

Člověk to tu má úplně jinak postavené. Největší radost je získat palandu v místnosti pro deset lidí, dát si sprchu, najít bar ve správnou chvíli nebo třeba lavičku na které se můžeš rozvalit. Čas i vzdálenost tu má jiné rozměry. Vstáváš, když se probudíš. Jíš, kdy máš hlad, objevíš otevřený supermarket nebo natrefíš na nějaký bar. Jdeš do obchodu, je zavřený, tak zjistíš, že je neděle. Když jdeš unavená s batohem na ubytko, zdá se, že ta ulice má kilometry. Ta samá se ráno, po vydaném spánku, smrskne na pár metrů.

Svoji první stovku jsem končila někde před Markina-Xemien, kde je opravdu velmi zajímavá kaple (San Miguel de Arretxi) uvnitř níž najdete tři obrovské skály chránící svatou sošku. Na Markiě byla ovšem naprosto nezapomenutelná ubytovna v karmelitánském klášteře. Správci jsem dala soukromě přezdívku Bachař. Tak samozřejmě, pořádek být musí, ale tenhle týpek si v tom vyloženě liboval. Všem nám sdělil, že nás ráno v osm vykopne a aby to bylo úplně jasné, doprovodil to vždy výmluvným gestem nohou. I v jiných ubytovnách zhasínají na čas. Řeknou zhasínáme a popřejí dobrou noc.

Tady se ode dveří ozvalo jen uchechtnutí a rozhostila se tma, navzdory tomu, že nás několik ještě stálo u skříněk na batohy, které se tam povinně ukládaly. Ráno byl budíček stejně nemilosrdný. Jednomu klukovi prakticky vyrval polštář z pod hlavy, aby z něj mohl sundat povlak. Jak říkám. Bachař.

Cesta vede zase horami, přes vesničky a kláštery. Nevyhýbá se ani místům s bolestnou historií, jako je obec Gernika - Lumo, která je spojována s prvním cíleným bombardováním civilního obyvatelstva v historii. Tato událost se stala předobrazem pro slavný obraz Pabla Picassa - Guernica.

Kvůli ní se cesta stočila do vnitrozemí a obloukem se zase vrací zpátky k moři u Bilbao. Ten pohled na ty prťavé mrakodrapy oproti mohutným horám mi teprve naplno ukazuje, co tu podávám za sportovní výkon. I když ty hory, na které se dívám, jsou ještě o hodný kus vyšší, úplně to stačí.

Tady se trochu stočím z trasy Camina a beru to po červené trase GR. Pochod městem mě moc neláká, ale rozhodně potřebuji vidět Guggenheimovo muzeum a jsem z něj nadšená. I když jsem uvnitř byla jen pro razítko.

Tam nahoře jsem Poutník. Osoba vážená, hodná pozdravu a popřání příjemné cesty. Tady ve svých zabahněných kalhotech vypadám jak drban a nažehlení selfíčkáři po mě tak pokukují. Čekám, kdy na mě začnou lít dezinfekci. V duchu jim odpovídám, že mám sice bahno za ušima, ale taky jsem viděla muzeum i z druhé strany. Z téhle strany totiž styl budovy dost hyzdí upoutávka na výstavy.

Další pochod městem mě neláká, tak pro přesun přes aglomeraci využiji metro. A hned zítra ještě i část etapy pojedu autobusem, abych nachlazenému tělu nedávala moc do těla. Na internetu je hodně "strážců skutečného Camina", tak jsem zvědavá, jestli mi někdo napíše, že takhle to není pravé Camino. 😅 A to ještě neví, že jsem část trasy urazila i na eskalátoru.

Některé trasy nejsou moc příjemné. Hodně se chodí po silnici. Ale odměnu v podobě restaurace s luxusním výhledem je třeba si dobře užít. Když se od kafe podívám doleva, tak nejbližší pevnina přede mnou je Grónsko. Pokud omylem netrefím Island.

V Castro Urdiales si nakonec den léčím rýmu zíráním na moře a poslední kilometry druhé dvoustovky urazím v děsném vedru po pobřežní cestě do Islares. Je to neuvěřitelně krásná cesta. Vlevo se v dálce vypínají hory, úzká cestička vede loukou plnou květin a vpravo pode mnou se líně převaluje širý modrý oceán. Mám pocit klidu a míru. Nevím, jak bych tu krajinu popsala. Slova jako Nádherná, Bombastická, Grandiozní mi připadají naprosto prázdná. Je to totiž taková krajina, jako, když Tě znenadání někdo milý pohladí po tváři. Taková krajina, kterou si představuješ, když tě tvůj meditační mistr vyzve, ať najdeš krajinu ve svém srdci.