Odvaha cestovat sama je jako pěstování salátu II
Posledně jsem slíbila, že se podíváme na to, jestli je nákup jízdenky na vlak složitější než rozvod. Popřípadě jestli může umění uvařit rajskou z hlavy vytlačit schopnost používat mapovou aplikaci.
Toho, co nám individuální cestování může přinést jsem se dotkla v minulém článku. Teď můžeme společně mrknout na ty výmluvy, kterými si ospravedlňujeme, proč to nejde. Než se do toho pustíme, chtěla bych jen říct, že se nikomu nevysmívám, jen se snažím podat některé věci s nadhledem. O to tu totiž jde. Z blízka se podívat na vlastní strach, pojmenovat ho a trochu s ním zapříst rozhovor. Ostatně většinu výmluv jsem čerpala z vlastního života, života přátel a lidí, se kterými jsem se na cestě životem potkala. Takže pokud na tyhle stránky zabloudí nějaký dobrodruh tělem i duší, bude mu to asi připadat legrační. Ale všechny tyhle výmluvy jsou reálné. Fakt. Přísahám. Na holý pupík :-)
Asi to bude vypadat, že chodím kolem horké kašičky, ale dovolím si ještě jednu poznámku pro lidi 45+. Dnes to je fakt mnohem jednodušší než před lety. Přivedla mě k ní vzpomínka na moji dovolenou snů před mnoha lety. Madeiru. V té době se jezdilo tak autobusem do Chorvatska nebo Itálie. U naší největší cestovky jsme si tehdy zaplatili zájezd bez stálého delegáta, což jsme si tak moc neuměli představit. Na letišti nás čekal taxík, který nás dopravil do hotelu.
V hotelu nás ubytovali a tím péče o nás skončila. Tenkrát ještě nebyly chytré mobily. Anglicky jsme zvládali tak pár vět a portugalsky ani slovo. Přesto jsme ostrov docela prošmejdili. Autobusové nádraží a cíle jsme našli podle tištěného průvodce, jízdní řády prostudovali na vývěsce a když jsme někam jeli dost historickými autobusy, vstávali jsme a vystupovali na místech, kde se zvedalo hodně turistů. Dnes se dá cestování zařídit z postele. Na všechno existují aplikace. Když máte nějaký problém nebo dotaz, jde zapátrat na internetu, položit dotaz na nějakém fóru. Na mapě si zjistíte, kde přesně jste, pokud tam jde signál. Tohle všechno dřív nebylo. I když to samozřejmě znamená, že nesmíš mít tlačítkový telefon, jako mám já v práci.
Už končím s okecáváním, pojďme se spolu raději podívat na nějaké ty výmluvy, kterými si sami před sebou obhajujeme proč nemůžeme z té komfortní zóny vystoupit. Slyšela jsem je většinou od žen, mne nevyjímaje, ale myslím, že je to všeobecně platné.
Nemám orientaci, zabloudila bych.
Ano, to je možné. Mám k tomu jen pár poznámek. Moje orientace taky není nejsilnější. Ovšem když jdu s někým, tak se mnohem častěji stane, že přehlédneme odbočku na turistické značce. Tak nějak podvědomě spoléháme, že to pohlídá ten druhý. Když jdu sama, víc se soustředím a po pár letech si značky už hlídám aniž bych na to příliš myslela. Navíc když člověk trochu bloudí, objeví občas krásná místa a zákoutí, která by jinak úplně minul.
Pořád mluvíme o výletu do přírody nebo sousedního města. Neřešíme průchod Mohavskou pouští. Riziko, že bys fatálně zabloudila v lese je u nás vážně dost malé. Když dovedeš použít Facebook nebo si přečíst tyhle stránky, dovedeš použít na mobilu i nějakou aplikaci a pokrytí signálem je tu docela slušné. Takže stačí zapnout GPS a Mapy.cz a vyřešit to. Pokud se bojíš, chce to přeci jen trochu trénovat a připravit se. Ve městě se i bez mobilu na cestu zeptáš snáz než v lese. Zkusit si to projít doma v mapě. Aspoň se v ní naučíš orientovat. Nebo jdi podle mapy jinou cestou do práce. Uvidíš, že to není tak hrozné
V životě jsem necestovala. Neumím si najít spojení. Nezvládla bych ani koupit lístek.
Blahopřeji, jsi zřejmě jediný člověk, který se narodil hotový, kromě schopnosti kupovat si lístek na vlak. Slyšíš, jak absurdně to zní? Možná jsi se zvládla rozvést nebo udělat maturitu. Holka, to je sakra těžší, než si koupit lístek na vlak. I kdybys neuměla používat aplikace typu IDOS nebo Můj vlak, pokladnu na nádraží asi najdeš, tam ti poradí. Nebo někoho požádej, aby ti našel spojení tam i zpátky. Lidi většinou chtějí pomoci a ještě je tím pohladíš po hlavičce a dáš jim pocit, že umí něco, co nezvládne každý.
Ujede mi vlak
Pojedeš dalším. A máš čas na svoje páté kapučíno. A pokud se opravdu bojíš, najdi si dopředu spojení zpět a nejezdi posledním.
Někdo mě okrade
Jsme bezpečná země a mezi městy zas tak velké rozdíly nejsou. Jasně, stát se to může, kolegyni ukradl peněženku klient uprostřed jednoho z našich nejbezpečnějších měst. To se ti může zkrátka přihodit i doma. A že by uprostřed lesa někdo číhal, jestli náhodou kolem nepůjde osamělá slabá turistka s naditou peněženkou? Promiň, pokud někdo takový byl, nejspíš tam už umřel hlady. Samozřejmě to nechci bagatelizovat. Obezřetnost je namístě. Jedeš na výlet, ne vystavovat všechny zlaté šperky ani ukazovat svoji peněženku z krokodýlí kůže. Rozdělit hotovost se taky vyplatí. Konec konců, pro ten pocit vlastního bezpečí můžeš koupit i pepřový sprej. Jen si ho cestou nespleť ve vlaku s voňavkou. Spolucestující by tě neměli rádi.
Něco se mi stane
I to se může přihodit. Doma i na cestách. Je docela dobré někomu ohlásit, kam vyrážíš. Aplikace Záchranka v mobilu taky není zlá. Ale tady platí to, co předtím. V životě se zkrátka nedají eliminovat všechna rizika.
Nemám si s kým povídat...
Á, ta je moje nejoblíbenější. Popovídej si sama se sebou. Na rozdíl od toho, co se nám starším pokoušela vnutit výchova, je takový interní dialog velice přínosný a duševně zdravý. Akorát to nemusíš provozovat nahlas a na rušném náměstí.
Někde na okraji naší mysli ve skutečnosti probíhá prakticky neustále. Jen ho prostě občas nechceme slyšet. Hlavně proto, že nám říká něco nepěkného nebo nás nutí k něčemu, do čeho se nám nechce. Jenže donekonečna ten hlásek potlačovat nelze, jednou se stejně vnutí.
A je sakra lepší s ním vést rozhovor na úrovni než ho nechat našeptávat blbosti. Zeptat se ho, proč dokola říká, že jsi blbá, přechytralá, líná, moc aktivní, neschopná, máš odejít, máš zůstat... Třeba mu i dát jméno a při rozhovoru s ním zapátrat, kde se v té hlavě vlastně vzal. A není lepší chvíle, než když zrovna jdeš po nudné lesní cestě nebo přejíždíš vlakem odněkud někam.
Super je taky vzít si deníček a udělat si zápisky. Při čekání na to kapůčo si poznamenáš, co jsi viděl nebo viděla, jak se ti to líbilo či nelíbilo, jaký z toho máš pocit. Co se povedlo, co můžeš příště udělat jinak. Má to několik výhod. Jednak si v té kavárně napoprvé nebudeš připadat nepatřičně. Dáš všem nenápadně vědět, že jsi tam zabloudila hlavně kvůli tomu, abys mohla zapsat nějaké sakra důležité věci. A hlavně budeš mít hmatatelnou vzpomínku. Až Ti cestování zevšední, otevřeš si záznam ze svojí první cesty a příjemně si připomeneš, kam jsi až došla.
Neumím se zorientovat.
No tahle taky super. Hned Tě přesvědčím, že to je přesně ten důvod, proč vyrazit. Došlo mi to, když jsem jela s jedním zkušeným cestovatelem. Vlezli jsme do metra v zemi, kde nikde nebyl. Kouknul vlevo, vpravo a hned věděl. Imponovalo mi to.
No jasně. Projel spoustu zemí. Má zkušenosti. Tam, kde můj mozek teprve začíná zpracovávat, on vychází z modelů, které už v minulosti vyřešil, tak mu to jde rychle. Konec konců, všechna metra, autobusy a vlaky jsou variace na dané téma. Pozorovala jsem sama na sobě, jak se postupně přestávám snažit a spoléhám na něj. A o tom to je. Člověk upadá do závislosti, myslí si, že by něco takového nezvládl, připadá si méněcenný. Kdyby v tom byl sám, nějak se zorientuje. Musí. Nic jiného mu nezbyde. A příště bude silnější. Sebevědomější. Jde jen o to, to zkusit.
Neumím řeči.
Tak tahle je moje, tu používám s oblibou já. Ale tenhle článek je o prvním kroku, takže řeči snad až někdy jindy... Až to zlomím:-) Snad jen pár náznaků. Existují telefony. Takový přítel na telefonu je rozhodně neocenitelný. Překladač v Google už toho taky umí spoustu a většina věcí jde dnes pořídit online bez nutnosti komunikace.
Pokud se s Tebou někdo chce domluvit, domluvíte se. Pokud ne, znalost řeči nepomůže. Osobně používám svoji oblíbenou metodu jednotlivých slov a k tomu obličeje. V každém případě je hrozně osvobozující připustit si, že můžu dělat chyby. Že se můžu klidně ztrapnit svojí neznalostí.
Často pak zjistíš, že jste na to dva. Když jsem pátrala po autobusu do Syrakus, řekla mi jedna velice sympatická siciliánka anglicky, že jel před deseti minutami. No jo. Tak jsme na něj těch deset minut spolu počkaly. Před a po... Jen takový drobný detail.
__________________________________________________________________________________________________________________
Tak. A když už jsem tak vychvalovala technologie, ještě jednou zopakuji, které základní aplikace na cesty používám já. Není to úplný výběr. Existuje i mnoho dalších. Třeba na určování motýlů nebo doporučování restaurací. Já se omezím jen na ty, které znám a používám. Většina těch věcí funguje i v prohlížeči. Osobně to tak všelijak střídám. Až na výjimky je to rovnocenné.
Mapy.cz - mapová aplikace pro plánování tras, která zobrazuje i naše turistické značení. Doporučuji stažení offline mapy pro oblast, kam míříte, ať si mobil zbytečně nedává vaše data k svačině. Někde je občas signál slabší a stažení mapy dost trvá. Pětiminutové pozorování puntíku značící vaši pozici uprostřed bílé obrazovky nepotěší.
Můj vlak - aplikace Českých drah pro vyhledávání spojení, přes kterou nakoupíte lístky na vlak. Nejsem lovec slev, ale konkrétně tady se mi líbí, že sbírám body a pak jedu nějakou delší cestu zdarma.
IDOS - aplikace pro vyhledání spojení. Lze přes ní lístky i nakoupit. Osobně většinu lístků jiných dopravců kupuji tady. Kromě toho je tam pro mě přehledně uvedeno spojení při přestupech. A také ohlášené zpoždění a dokonce většinou i číslo nástupiště, odkud vlak odjíždí.
Záchranka - aplikace, přes kterou se můžete spojit se záchrannou službou. Naštěstí jsem ji nikdy nemusela využít. Ale vím, že ve stresu bych si číslo tísňové linky možná nevybavila. Tahle apka má ještě jeden bonus. Automaticky si zapne data a odešle operátorovi informaci o tom, kde se nacházíte.
Booking - tady nevyužívám aplikaci, ale jedu rovnou přes web. Hledám tam ubytování. Pokud se mi nechce obvolávat ubytka, objednávám zde.
Díky, že jste to dočetli až sem. Příště už to bude zase o cestách. Připravuji sérii článků o Sicílii a Portugalsku a možná mezi to vrznu ještě nějaké Česko.
No a ještě poznámku na konec. Všechny fotky v článcích pocházejí z cest, které jsem absolvovala sama, kromě té poslední, kdy jsem se jen na pár hodin oddělila, abych se projela lisabonskou historickou tramvají. Doufám, že se mi podařilo vám dodat kapku odvahy to prostě někdy vyzkoušet. Sama jezdím s přáteli i sama a obojí má něco do sebe.
No a kdybyste chtěli něco doplnit nebo sdílet nějaký tip, můžete mi napsat na bonacestuje(uzenáč)gmail .com.
