Sicílie VIII - Modica, pohádkové město v kopcích

Minule jsme mrkli po něčem dobrém na zub, dnes se zase podíváme za barokní čokoládovou kráskou. Cítím se lépe, tak chci urvat zbytek dovolené. Ráno se s Dančou pakujeme a vlakem i s našimi koly odjíždíme do městečka Modica v údolí Val di Noto.

Kolo tu ve vlaku jezdí zdarma, jen je občas problém ho po schůdcích nastrkat nahoru. Při mé premiéře naštěstí dorazil moderní vlak, který má dokonce i stojan na kola. Bohužel tam zrovna parkuje dětský kočárek, tak kola opíráme o o sedadlo. Cestou zpět je není kam dát, tak je prostě opřeme o dveře a předstíráme, že k nim nepatříme. Průvodčí se vždycky přes ně nakloní, otevře dveře, zamává a zase zavře. Život je snadný. 

Před Modicou se charakter krajiny mění. Kolem nás vyrůstají skály jejichž stěny zdobí bujná a na zdejší poměry neobvykle svěží vegetace. Rokle se zdá čím dál hlubší, před jejím vyústěním do města podjíždíme Viadotto (Ponte) Guerrieri, silniční viadukt dlouhý přes půl kilometru a čnějící do nebes. S výškou 134 metrů byl svého času nejvyšším silničním viaduktem v Evropě. Vlak normálně člověku připadá jako něco velikého a masivního, takže dojem, když takový prťavý vláček projede u paty jednoho z pilířů, jež se tyčí vysoko nad ním, je ohromující.

Modica je dalším z pozdně barokních měst v údolí Val Di Noto zařazených pod ochranou UNESCO. Podrobněji jsem o tom psala při výletu do Noto. Na nádraží sedáme na kola a míříme směrem k Modica Alta (Horní Modica). Moje interní systémy varovně blikají: POZOR! Nízká hladina kofeinu v krvi. NEBEZPEČÍ! Prosím, doplňte nádrž!

Zamykáme kola a vydáváme se na obhlídku místních kaváren. Na hlavní ulici se nám nic nelíbí, tak se vydáváme postranní uličkou pryč od turistického ruchu. Teda pryč od ruchu se tu moc nedá, ale nakonec objevujeme fajn podnik.

Espresso je jasné. A co k němu? Cannole?? Což je trubička plněná ricotou. Křupavá trubička plněná luxusně jemným krémem. Nebe v hubě... Když už jsem objevila ty prášky na trávení laktózy, musím je pořádně využít. Danča si objednává něco o čem vlastně moc nevíme, co to je, ale vypadá to prostě báječně.

Nakonec jsou to takové malé nanučky. Hluboce zmrazené a dokonalé. Neodolám a přihazuji jeden z temné místní čokolády obalený - pro změnu - čokoládou. Hmmm. Epesní. Místní čokoláda je vůbec malý zázrak. Vyrábí se tradičním aztéckým postupem z kakaové pasty a cukru. Vzniká zrnitá, obtížně lomitelná tabulka, ve které jsou krystaly cukru stále patrné. A výsledek je na jazyku drsný, hutný, chutný. Mají tu čokoládové muzeum, které odkládáme na "možná později".

V jednom z obchůdků nám prodavač dával tak ochotně ochutnávat od každé příchuti, že nám, myslím, ve výsledku zkrmil celou tabulku. Za mě vyhrála příchuť místních pomerančů, Danča ocenila i pepř nebo mořskou sůl. Výhodná cena pěti čokolád za deset euro. No nekup to. Vlastně moji peněženku dost ochránil ten malý batoh. Neustále jsem si opakovala, že tohle nesmím, protože se to prostě nevejde.

Na závěr Danča neodolá a přihazuje i granitu. Tříšť z ovoce a ledu. Samozřejmě nejlepší, v celé Modice, jak nás informuje majitel podniku. No jasně. Jak jinak. 

Kromě jednotného barokního stylu k atraktivnosti města přispívá hlavně jeho umístění v kopcích. Celek vypadá jak z nějakého pohádkového filmu. Příjemně naladěné zahajujeme prohlídkou kostela. Ve srovnání se svými druhy je to spíš menší a chudší kostelík. Chiesa di San Domenico.

Venku je neskutečné vedro a Danča přichází se spásnou myšlenkou. Což takhle projet město turistickým vláčkem? Doteď jsem se podobným atrakcím vyhýbala, ale když si sama sebe představím jak se vleču na kole do příkrých kopců, nadšeně souhlasím.

Stojí tu dvě společnosti, každá s trochu jinou trasou. Jedeme tím, co tu bude dřív. Sedačku máme pro sebe, ale focení z vláčku je překvapivě obtížné. Z úzké uličky se najednou vynoří nějaká památka a než se člověk našteluje, je zase fuč. Celé to komplikuje i parta hlučných Italů, co sedí za námi. Výklad běží z amplionu v italštině a angličtině, ale přes jejich hlasitý hovor ani jedna moc nechytáme a nejsme varovány.

Nakonec se inspirujeme párkem turistů a na jedné z řídkých zastávek vystupujeme před kostelem Duomo of San Giorgio. Dolů už to bude jen z kopce, takže nepříliš náročné. Návštěva kostela je zdarma, dlouho v něm sedíme a vychutnáváme poklidnou atmosféru. Údajně je to jeden z nejzvláštnějších kostelů na Sicílii, mistrovské dílé Rosaria Gagliardiho. Hlas v amplionu turistického vláčku drmolil cosi o Caravaggiovi, slavném italském malíři. Bohužel jsem neslyšela co. A v jiných zdrojích jsem zmínku nenašla. Takže nevím, jestli maloval nádherný oltář, jiný obraz, nebo jeho jméno zaznělo jen pro zvýšení účinku. 

Zajímavostí kostela je astronomická osa. Zaujala mě i socha, která má představovat jinošského patrona kostela - svatého Jiří, ale nemohu si pomoci, za mě má ženské rysy. V tak přísně katolické zemi mi to připadá dost zvláštní.

Za pár eur se tu dá vystoupat na věž. Je to nádherný zážitek. Celé město je tu jako na dlani. Kopule chrámu, která se před chvílí klenula vysoko nad námi, je najednou tak blízko. Pod zavěšené zvony vstupuji se smíšenými pocity, zvlášť, když vidím ten prožraný trám, ale stojí to za to.

Město máme jako na dlani. Řekla bych, že je to jeden z nejkrásnějších výhledů na město, co jsem kdy viděla. Malinkaté krabicovité domečky ve stejné barvě rozeseté po okolních kopcích vypadají jak počítačová grafika v nějaké obzvlášť zdařilé hře nebo hračky z obří dětské stavebnice.

Od katedrály sestupujeme po monumentálním schodišti s dvě stě padesáti stupni (jak říká průvodce Lonely Planet). Nebo taky sto šedesáti čtyřmi, což jsem našla na nějakých italských stránkách. Ovšem tam nesouhlasí ani architekti. Takže se tam prosím stavte to přepočítat, až tam budete. Ať máme jasno. Díky.

Kostelů je samozřejmě v Modice mnohem víc. Ráda bych ještě zmínila jeden. Cattedrale di San Pietro (Apostolo) s obřími sochami apoštolů před vchodem. Kostel, kde se člověk zamotá do svatební výzdoby si nejde nezapamatovat. Krátce jsme si ho prohlédly ještě před odjezdem turistického vláčku. Vznosný bohatě zdobený bílý interiér vkusně doplňují bílým plátnem pokryté lavice. Jenže bohužel nejsem chameleon, abych mohla koukat jedním okem nahoru na klenbu a druhým hlídat podlahu, jestli tam na mě není nastražená past v podobě obří voálové mašle, že jo? Naštěstí to dopadlo dobře. Nesletěla jsem na zem, ani mašli nepotrhala, takže se to obešlo jen s pozdviženým obočím zdobičů.

Samozřejmě jsme si všimly, že se tu připravuje svatba. A když se vracíme dolů, zrovna se začínají sjíždět svatebčané. Zkoušíme vyběhnout protější uličkou nahoru, jestli bychom neviděly lépe. Ne. Tak nakonec usedáme ke stolku v podniku naproti kostelu. Že si jako něco dáme a při tom vysloveně NEnápadně počkáme na příjezd nevěsty. Číšník měl zřejmě ten samý nápad a vmísil se do davu čumilů, aby lépe viděl. Nic jsme nedostaly.

Jestli to byla běžná sicilská svatba nebo nějaká místní honorace nemohu posoudit. Ale vypadalo to dost monstrózně, včetně houslistky, která vítala nevěstu hudbou u dveří chrámu. Ani se nedivím, že se nevěsta držela za hlavu.

Což je mimochodem moc pěkný případ toho, jak se dá vyrobit falešná zpráva. Ta chuděra si jen rovnala závoj. 

Výlet po památkách završíme výstupem k hradu (Castello dei conti di Modica) a obřím hodinám, které nás provázejí od rána. Když vidím z druhé strany průčelí chrámu, kde se právě odehrává svatba, okamžitě mě napadá něco o Potěmkinových vesnicích. Průčelí předstírá, že je chrám o hodný kus vyšší, než ve skutečnosti. No neva, i tak je nádherný a obrovský. 

Z pevnosti na kopci  jsou nádherné výhledy na město i betonový most. Příjemné je, že vstup je zdarma a paní se nás jen poptá, odkud jsme. Vnitřní výzdoba není nijak oslnivá, ale za ten pohled rozhodně stojí. 

Přesně naproti naší ranní cukrárně si u mladých kluků dáváme hříšně drahé pivo a skvělou smaženou pizzu a cizrnové placky, prý oblíbený palermský pokrm. Pak vysvobozujeme svoje kola a frčíme na vlak.

Přes úspěšné předstírání, že ke kolům nepatříme, nás průvodčí odhalil a přišel nás zastávku před Avolou požádat, jestli bychom nebyly tak hodné a nepřeparkovaly kola k druhým dveřím. Potřebuje vystoupit. Za naši nesmírnou laskavost nám pak dobrovolně a ochotně pomáhá v cílové stanici kola vyložit. Jak říkám, život je snadný:-)

No a to je téměř vše. Příště zabalíme, málem se vdám, tryskem oběhnu Syrakusy a Katánii a tradá do reality.