Hody, hody... Lesná a NP Podyjí

Velký pátek, ještě pořád: Po prohlídce zámku ve Vranově nad Dyjí tak, si dáváme sprintík na autobus. Jedeme obdivovat větrný mlýn, dat si něco na zuby a načíhnout do NP Podyjí. 

Běžíme společně a zvládáme na zastávku dorazit tak sekundu před příjezdem autobusu. Paráda. Mnohem lepší než sekundu po. S mocným funěním kupujeme lístek do Lesné a už frčíme. Jezdit po téhle silnici v zimě musí být docela zábavička. Kroutí se v serpentinách sem a tam jak poslední špageta na dně hrnce. Teď v předjaří to je naštěstí v pohodě, v žádné z prudkých zatáček jsme autobus nezlomili a za chvíli už přistáváme v cíli. Krátká prohlídka Kostela sv. Terezie a hlad nás popohání dál. 

Větrný mlýn v holandském stylu je velice pohledný, což ještě umocňují stahující se mraky. Tělesné potřeby počkají. Obcházíme ho ze všech stran, ať ho stihneme vyfotit před deštěm. Dlouhodobá předpověď nám velikonoční víkend podávala zalitý sluncem a na růžovém obláčku. Realita je samozřejmě trochu jinde. Studený vítr a dešťové přeháňky. Zatím dobré, ale nebudeme riskovat, že za hoďku tu bude všechno zahalené v mrtvolném dešťovém světle. Co si budeme povídat, technika tohle počasí taky zrovna nemiluje. O tom později.

Kafééé, dostala jsem kafééé. A taky zelené pivo a opravdu vynikající vepřovou panenku. Obsluha příjemná a při mém tradičním pátrání po laktóze ochotná. Posezení v nitru větrného mlýna či bývalé kovárny, kterou část své historie byl, je originální a příjemné. Na závěr ještě zaběhneme do patra, kde je udělané další posezení pro hosty a odkud není nic zvláštního vidět, stejně jako z patra pod námi. Pohled zvenku je zkrátka o dost malebnější.

Počasí se docela umoudřilo, tak se vracíme ke kostelu a po žluté míříme zpět do Vranova. Tohle mám ráda. Listnaté lesy jsou v tomhle období zasněžené květy sasanek. Pro větší estetický efekt občas prostřídané růžovou, modrou či žlutou nádherou dvoubarevných plicníků, dymnivek, žlutých sasanek pryskyřníkovitých a mnoha dalších. Dokonce jsem objevila lístky bramboříku, bohužel rozkvetlý se mi najít nepodařilo. Jaká škoda. Lenka už ani nekomentuje, když se uprostřed chůze prudce zastavím a zadumaně zahledím na nějaké zelené čmejří. No každá máme prostě nějakou svoji úchylku. I k tomu se ještě dostanu.

Lusthaus - lovecký zámeček je... jak to decentně říct... zajímavý. Na lavičce si chvíli rovnám tělo a nohy. Poslední dobou jsem toho měla nějak moc a nestíhala jsem pravidelně cvičit, což u mě není zrovna dobrý nápad. Dost teď trpím.

Na to nebo pro to, že cesta teď protíná klidové území národního parku, skoro nikoho nepotkáváme. Je to docela příjemné mít les a pohledné skály pro sebe. Mostek hraběnky Heleny Mniszkové zní hrdě, ale žádný zvláštní zážitek z něj nemám. 

Stejně jako od Mahrovy studánky. Jak slyším slovo studánka, hned si v duchu recituji tu známou báseň J. V. Sládka: Znám křišťálovou studánku, kde nejhlubší je les... Tak les by souhlasil, ale po křišťálu ani vidu. Možná sem i ptáci, laně chodí pít pod javorový kmen. Ale na beton s tím budou mít dost práce. Z trubky tu crčí jen slabý čůrek vody. Taková laň by si na to nejspíš musela dovalit kanystr. 

To Visutá lávka v Zadních Hamrech je jiná káva. Jako trénink na horské lávky překlenující hluboká údolí je to slabota, ale kýve se celkem slušně. Původně jsme chtěly pokračovat po červené, namísto toho překonáváme lávku a jdeme po druhém břehu, za což nás odměňují trsy petrklíčů rostoucí kolem řeky. Pěkných sedm kilometrů.

Do Benátek ještě nejdem. Ne do tamtěch, samozřejmě. Benátky jsou místní částí městyse Vranov. Koupíme si nanuk a někde posedíme. Zalíbily se nám schody u kaple sv. Ondřeje, drobné románské rotundy. Jsou vyhřáté jarním sluncem a trochu za větrem.

Místní podivín, který prochází kolem nás informuje, že pod kaplí našli spoustu lidských kostí, které zalili betonem a na malbě na kostele, že je zobrazen ďábel. Máváme rukou a dál si vychutnáváme pohodu. Ale pohled na dětský kolotoč vedle kaple, který z ničeho nic začal samovolně rotovat, jako by jej roztáčela nějaká neviditelná ruka, je dosti zlověstný. Naše racionální mozky samozřejmě vědí, že za tím stojí vítr. I když, kdo ví... 

Odpočinuly jsme si a vyrážíme. Na kopci nad kostelem stojí Mniszkův kříž z roku 1846, vztyčený na oblíbené vyhlídce někdejšího majitele panství, hraběte Stanislava z Mniszku. Vyfotila jsem ho z okna pokoje a zdá se, že by tam mohl být vážně prima výhled. A je. Nakonec to nebylo ani takové stoupání, jak se zdálo. Jen to světlo. Bohužel není takové, jako bychom potřebovaly ke krásné fotce zámku. Jednak slunce stojí ještě poměrně vysoko, jednak svítí z trochu blbého úhlu. Neprozřetelně jsem plácla, že by to bylo asi lepší ráno, když svítí z druhé strany a Lenka hned začíná vyhrožovat, že vstaneme brzy a půjdeme se podívat.

Ehm. Příště važ co říkáš, holka zlatá. Proti své přirozenosti vstávám před šestou do práce. Kdykoliv mám volnost, odmítám vylézat z postele v tak nekřesťanskou hodinu. Nepopírám, je něco magického na tom, jak se zpoza obzoru najednou vynoří slunce a začne šplhat po obloze vzhůru jak olympijský rychlostní lezec. Ale jediný způsob, jak mě přinutit k tomu, abych se na tomto představení divácky podílela, je umístit mě na kopec ve spacáku. Další debatu odmítám s nabídkou rychlokurzu focení mým foťákem. Mě z postele nikdo nedostane!

Chvíli se ještě placatíme na kopci ve snaze dočkat se zlatavého světla před západem. Fotíme ze všech možných úhlů, přehazuji i na dlouhé sklo (Chci samozřejmě machrovat, že tomu rozumím, jinak je to prostě objektiv, který dokáže přiblížit vzdálené objekty.)

Začíná se zatahovat a padají první kapky. "Jé, mohla by být duha," přeji si. Rozhlížím se a najednou, najednou tu je. A je nádherná. Takovou jsem ještě neviděla. Je rozkročená přes údolí, jako vyprahlý pijan nasává barvu z Dyje a po barevném mostě ji posílá na druhou stranu údolí. No jestli si takhle stačí říct, asi jsem něco zanedbala. Mohla jsem si přát třeba, třeba... No to neva... To se stejně nahlas neříká.

Dlouhý objektiv sice zvládne přiblížit objekty z druhé strany údolí, ale zachytit duhu nezvládne, zabírá moc úzký úhel. Nasazuji ten druhý, který má záběr širší a pokouším se naštelovat parametry. Nový foťák mám pár týdnů a ještě jsem neměla čas dát si s ním delší poznávací rande. Focení do RAWu jsem kdysi vzdala, protože nemám čas ani techniku na nějakou velkou postprodukci, tak mě teď ta úplně nejjednodušší možnost nenapadá.

Něco tam nastavím a cvakám a cvakám. Koukám, že mám na objektivu kapku, tak se ji pokouším setřít a vůbec mi to nejde. Aha, na ten objektiv mi při vyměňování káplo z druhé strany. Snímám objektiv a otírám ho a mezitím mi další neposedná kapka končí na čipu fotoaparátu. Může se hodně neslušně klít? Myslím, že v těchto okamžicích je to povolené. Úplně nový foťák. Dost mi zatrnulo, ale naštěstí vše dobře dopadlo a ultrazvukové čištění ji z čipu smázlo. Duha už bohužel slábne, přesto stojíme a vychutnáváme si ten zázrak až do úplného konce.

Po dešti se zvedl kolem zámku opar, zkoušíme dojít ještě na vyhlídku na Šibeničním vrchu, ale je to podobné, tak se zase vracíme. U kříže už postávají další lidé v marné snaze dočkat se skvělého podvečerního záběru. Bohužel, opar zůstává. Asi nám není přáno. Lenka zase vytahuje ten východ slunce. Chvíli pátrám ve svém repertoáru ošklivých pohledů po tom nej, nej, nejošklivějším a pak ho na ni zuřivě vrhám.

To teda vážně nevím, kde je chyba!? Zdá se, že to s ní nic nedělá.

Už jste slyšeli o těžké meandrofílii? Příště se spolu podíváme do nitra Národního parku Podyjí a zapátráme po té nejkrásnější vyhlídce.