Camino del Norte - 4. část

Dnes vás provedu posledními dvěma stovkami kilometrů severní Svatojakubské trasy Camino del Norte. Zároveň projdeme poslední španělskou provincii, kterou Camino vede - Galícii. Celá trasa má něco přes osm set kilometrů. Zdroje se různí a je to celkem pochopitelné, protože existuje spousta alternativních odboček a možností a také místo startu se dá zvolit různé.  

V předchozích částech jsme prošli celé španělské severní pobřeží od hranic s Francií (Baskicko, Kantabrii a Asturii) a v posledním článku došli až do Ribadea. 

Z Ribadeo do Baamonde

Přej si něco a celý vesmír se spojí, aby Ti tvé přání vyplnil. Sem teda netušila, že kvůli tomu vesmír přesází i místní lesy. Sedmou stovku jsem dokončila někde na trase do Baamonde. Po eukalyptech, které mě poslední dobou začaly dost štvát tu není ani vidu. Nad stezkou se jako svěží zelený baldachýn klenou mohutné duby a jedlé kaštany. Mým cílem byla cesta samotná nikoliv získání certifikátu o pouti. Původně jsem se chtěla v Ribadeo podívat na Katedrálu moře (Playa de las Catedrales) a vrátit se domů. Je to místo, které je vidět jen za odlivu a skály se tam klenou jak opěrné oblouky gotického chrámu. 

Když jsem z různých důvodů svoje rozhodnutí přehodnotila, musela jsem pláž oželet. Celkově jsem věděla, že poslední dvě stovky budou o hledání vnitřní motivace a síly. Odkláním se do vnitrozemí. Už nebude žádný oceán, šumění vln, ani krásné výhledy. Hodně lidí, se kterými jsem se potkávala na cestě, tu končí. Z dálky to vypadá, že už mám většinu za sebou. Jenže matematicky vzato je to skoro čtvrtina celé trasy. Budou to prostě dvě těžké stovky.

Zahajuji 29 kilometrů dlouhou štrekou, připadá mi strašně opuštěná. Pochoduji po něčem, co připomíná Orlické hory. Asfaltka vedoucí lesem do kopce. Funím a nadávám. Kromě pár turistů s minimálními batůžky potkávám jen jednu dvojici poutníků.

Mezi poutníky tu vládne družná atmosféra. Všichni se vzájemně vyptáváme, kdo odkud je, kde startoval. Hlásíme si, koho jsme potkali. Tahle dvojka je jiná. On se trochu baví, ona jen zírá. Když je potkám druhý den. Obviní mě, že je sleduji a ať to nedělám, že to nemá ráda. Občas jsem trochu prostořeká. "No jasně", povídám, "mám na to GPS".

Když mi dojde, že člověk, který uvěří tomu, že na ně na poutní cestě čekám nebo se jak indián plížím za nimi, by mohl uvěřit i tomu, že tu GPS na ně mám, vyzbrojím se novou holí a doufám, že si nevyberou stejné ubytování.

Hole jsou totiž moje třetí achillova pata. A bolí stejně jak ty dvě zbývající. Na startu Svatojakubské cesty jsem si pořídila bambusový klacek, který jsem nechtěla tahat do supermarketu, tak jsem si ho opřela před vchod a samozřejmě při odchodu zapomněla. Moji druhou hůl mi uhranula jedna seveřanka. Zastavila se u mého stolku a konverzovala jen o mém klacku. Druhý den už jsem ho neměla. Ona to nebyla, spala jinde. Prostě úplně normální uhranutí. Třetí hůl byla vysloveně špacírka, tu jsem si při focení opřela o most a jen jsem sledovala, jak se sune a propadává mezerou v zábradlí. No co myslíte? Mám tu poslední? No nic. Nebudeme to rozmazávat.

Další etapa míří do Abadínu, která je zajímavá hlavně skvělou albergue. Magnet trasy je však městečko Mondoňedo, ve kterém je zajímavá středověká katedrála. Kousek před ním potkávám jednu starší poutnici. Ptám se, odkud je. Něco zamumlá a ukáže na batoh, kde visí vlajka. Přiznám se, že netuším. Když se odpojím, pozeptám se na černobílou vlajku Googlu. Prý se jedná o vlajku heterosexuálů. No nevím. Myslím, že to nebude ten případ…

Všichni nějak máme pocit, že ostatní vědí… Potkala jsem tu jednoho mladého českého poutníka, který taky ukazuje vlajku, aby nemusel pořád říkat, odkud je. Já jsem si tedy později ujasnila, že Nadin je z Bretaně. Ale zajímalo by mě, kam lidi umisťují jeho.

Dost často se pokouším vysvětlit, že už nejsme Czechoslovakia. A včera jsem francouzsko-belgickým pijákům piva objasnila, že u nás se nepije vodka, ale také pivo. Že se u nás pije všechno, co teče, jsem neuměla přeložit. Možná bych se měla obrátit na stát s žádostí o dotaci za propagaci ČR.

No a protože jsem poslední dny dělala v kopcích etapy od 25 do 30 kilometrů, naordinovala jsem si na další den nejkratší trasu Camina. Šest kilometrů jsem se ve studeném větru plazila 4 hodiny do úžasné O Xistral. Je to starý kamenný dům, předělaný na albergue. Nejkrásnější ubytování mého Camina. Majitel si ho sám velice citlivě zrekonstruoval a propojil staré a nové prvky. Když jsem se dostatečně vykochala, lehla jsem si do houpací sítě na zahradě a strávila tam zbytek dne prokládaný občasnou konverzací s ostatními poutníky a popíjením jednoho teplajícího piva.

Poprvé jsem se tady dozvěděla, že do Santiaga teď přichází kolem dvou a půl tisíce poutníků každý den. No potěš…

Baamonde - Santiago de Compostela

Kdyby mi doma někdo řekl "Pojď, uděláme si procházku do Prahy. Třeba z Ústí nad Labem. Je to jen sto kiláků.", tak se na něj asi budu dívat jako na cvoka. "Cože, jaké jen???". Tady ale přesně ten pocit mám. Už to mám jen sto kilometrů. Za chvíli jsem v cíli. 

Jinak mám celkem dost. Nejsem vyloženě nemocná, jako někteří. Nemám puchýře. Prostě celková únava. Navíc to tu jde dost po asfaltkách a mě hrozně bolí nohy. Když mám největší krizi, začnu zpívat. Normálně bych tím mohla zabíjet, ale tady jsem si  pár oddaných posluchaček našla. 

V Baamonde večeřím se skupinou poutníků v podniku nazvaném 101 kilometr. A já si dychtím vyfotit patník s číslem 100. Jenže tu asi funguje Úřad přes patníky. A úřad musí, jak známo, postupovat s řádnou přesností a důsledností. Takže patník se stovkou tu nenajdete. Na výběr máte km 100,201 nebo 99,994. Ale někdo zřejmě chápe, že pro poutníka je ta stovka magická. Tak tu tu o dva metry metry blíž založil hromadu kamení a nahoru položil kámen s tím žádoucím číslem. Hmm.

Nejspíš tu mají i úřad přes kohoutky. Chci si nabrat vodu, ale zarazí mě jakási obsáhlá cedule. Rozumím jen slovu agua a human. Španělský cyklista mě ujišťuje, že se nemám bát. Prý je dobrá. Silná tak, že do Santiaga poběžím. Tak doufám, že nepoběžím jen za nejbližší keř. V Baskicku byl kohoutek na každém rohu a prostý nápis potable/no potable - pitná/nepitná. Jak se věcí zmocní ouřad, je zle.

Z blížícího se konce jsem v rozpacích. Na jednu stranu se netěším, na druhou stranu už mě to tu štve. Dnes nocuji v malé albergue v kopcích. Sešla se tu francouzsky mluvící společnost a já se cítím ztracená. Ne, že by se mnou nemluvili. To ne.

Jeden starší Francouz na mě mluví prakticky pořád. Ptá se, jestli mluvím francouzsky. "Non." Vůbec mu to nepřekáží. Jen na mě od té doby mluví pomaleji a víc u toho gestikuluje. Nicméně mě ráno obohatil o nové slovo. Ukazuje ven, říká brouillard a zběsile u toho mává rukama. Můj prvotní dojem, že venku zuří tajfun, opravil pohled z okna. Nyní tedy umím francouzsky říct ano, ne, děkuji a mlha. To se hodí.

Každopádně společná večeře mi napraví náladu. Z ničeho nic se tu zjeví pár anglicky mluvících lidí z privátních pokojů. Vedle mě sedí … tipuji na japonku. Vyklube se z ní holandská maminka, která si potřebuje na pár dnů orazit od péče o rodinu. Je tu teprve druhý den a je absolutně nadšená. Spolknu svoji chuť brblat, že pobřeží bylo hezčí a nechám se tím pozitivním pocitem nakazit. V každém případě tyhle malé ubytovny daleko od civilizace jsou skvělé na jídlo. Většinou se tu za celkem slušný obnos podává báječná večeře.

Další cesta vede přes Sobrado, obec s krásným klášterem. Přemýšlím, jestli zkusit zůstat, ale potřebovala bych se už vrátit do Čech. Tak s tím chci pohnout a naplánovala jsem si na dnešek 27 kilometrů a raději objednávám ubytování v Boimorto. Pomalu se tu slévají trasy vedoucí do Santiaga. Dnes se připojí Camino Primitivo. Zítra francouzská trasa.

Pobavilo mě, jací jsme tu asociálové. S francouzsko-belgickou skupinou se radíme o trase a raději pochodujeme o mnoho kilometrů po asfaltu víc, jen abychom se co nejdéle vyhnuli davům poutníků.

Poslední den pochodu proběhl vlastně dost podobně, jako ty předchozí. Lidí je tu znatelně víc, ale ještě se to dá zvládnout. Není to jak prázdninový sobotní výstup na Sněžku. Taky je tu bohatší infratruktura. Albergue, bary. Včera jsem díky kličkování mimo civilizaci neobjevila jediný otevřený bar a dost trpěla. Dnes už mám v sobě dvě kafe a dortíček. Tudíž i moje nálada je znatelně lepší.

Monte do Gozo je první místo, kde můžete zahlédnout věže katedrály v Santiagu. Já tu zažívám největší příval emocí z celé cesty. Podle překladače se to tu jmenuje Hora radosti. Celkem chápu proč.

Dojetí a vděčnost přichází podruhé před katedrálou. Německá poutnice Iris, se kterou jsme se cestou spřátelili, tu je se skupinou německých poutníků. Přesto odbíhá a čeká na mě, aby mě mohla přivítat v Santiagu, obejmout a dovést ke katedrále. Škoda, že jsem se nedočkala své druhé Camino sestry Anny a mnoha dalších. Ráda bych jim připravila stejné přivítání.

Iris se vrací k přátelům a já usedám na příjemně vyhřátou dlažbu před katedrálou. Mým nejsilnějším pocitem je momentálně radost, že zítra nikam nejdu a vůbec, že se nemusím hýbat.

S odstupem jednoho dne je pocitů mnohem víc. Radost, z překonání vlastních limitů, smutek, že už to končí, vděčnost Cestě, že mě vedla a dovedla, uspokojení, že jsem potkala spoustu báječných lidí. A asi nejsilnější je úžas. Nadšený úžas. Určitě nejsem nejstarší poutník, který to šel. To ne. Ale nejsem žádný sportovec. Byla jsem pyšná, když jsem před pár lety zvládla na výletech nachodit 400 kilometrů za rok.

Na Camino del Norte jsem napochodovala přes 800 kilometrů za 40 dní pochodu a jeden odpočinkový den. Dvojnásobek ročního součtu. Moje úžasné tělo to zvládlo sice s každodenní bolestí svalů a nohou, ale bez závažnějších zdravotních problémů.

Už jsem psala, že Santiago nebyl můj původní cíl. Ale pak jsem se rozhodla to pojmout jako prosbu za svoje nemocné kamarádky a do cíle dojít. Uvědomila jsem si, že i pro lidi, co mě podporují, je důležité, abych to došla. Šla jsem to tedy i za ně a jejich zájem a energie mě držela na cestě i při dlouhých a nudných pochodech po asfaltu.

Vždycky jsem četla a žila příběhy jiných lidí. Teď jsem stvořila vlastní příběh. Díky za podporu i vám.

Před katedrálou jsem se sešla i s mými českými souputníky na cestě, Michalem a Růženkou. Druhý den jsem jim poskytla své první interview do chystaného filmu. Evidentně jsem spíš psavec. Mám klikaté dráhy v mozku. 

U psaní nevadí, že mezi zážehem a výbuchem myšlenky uplynou dva dny. Byla to zajímavá zkušenost. Věřím, že kameraman zaostřil na oči a já uvidím za svými duhovkami běhat ty trpajzlíky snažící se honem rozmotat tok mých překotných myšlenek. Bude to sranda. Snad to Travel life sestříhají a zveřejní, i když na výrobu filmu nevybrali dost.

Druhý den jsem zašla na mši. Vyfotila botafumerio. Obří kaditelnici, kterou rozhoupávají jen při zvláštních příležitostech (nebo za poplatek). Teď už byla v provozu třetí den po sobě. No a pak už jsem si jen nechala oficiálně potvrdit, že jsem ušla 846 kilometrů, což absolutně nesouhlasí s mými záznamy. Ale štempl je štempl.

Posledních pár hodin před odjezdem jsem strávila sledováním deště z garáže sloužící jako úschovna zavazadel. A víte co? Vůbec mi to nevadilo.

A to by bylo vše. Prozatím. Když jsem psala tyhle glosy, zahrnula jsem do nich fotky, myšlenky, příběhy a postavy, které mi v tu chvíli nejvíc rezonovaly v hlavě. Ale podstatně víc jsem jich musela vynechat. Není tu prostor na popis nádherné španělské přírody, na města a městečka ani na spoustu zajímavých setkání. Vynechala jsem svůj přerod od obav k naději. Od člověka, který se bojí anglicky promluvit po člověka, který si nechá od anglických turistů na dovolené vysvětlit rozdíl mezi beautifull a nice, ačkoliv ještě před týdnem by se raději zeptal Google. Příběh tisíců jednotlivých kroků, které mě dovedly až do cíle. 

Na pobídku svých čtenářů jsem se dala do psaní knihy. Knihy, která nechce být jen pouhým cestopisem, ale poselstvím. Poselstvím, že to jde. Že tohle zvládla žena středního věku, která nikdy nebyla sama v zahraničí, ve stresu si plete slovíčka a neumí pořádně sestavit větu.  Navíc není vůbec sportovec a nohy ji bolely už na startu. Že to zvládnete taky. A změní vám to život. A nemyslím jen Camino. Spíš tu jde o to, udělat první krok k tomu, abyste si plnili své sny. 

Já si je začala plnit až po čtyřicítce a letos už si pracuji na druhém. Nevím, jestli se mi knihu podaří vydat, ale první krok mám za sebou. Začala jsem psát. Pokud se vám moje příběhy líbí, můžete se přihlásit k odběru, dám vám vědět, jak jsem na tom s knihou a upozorním vás na nové cestopisy nebo cestovatelské tipy. Na blog mám v plánu hodit ještě pár praktických tipů k organizaci cesty.  Zbytek bude v knize.

Každopádně budu ráda i za sdílení mých článků a za to, když mi podržíte pěsti pro trochu toho štěstí s knihou.  

Vaše Bona