Camino del Norte - 3. část (Nueva - Ribadeo)

Minule jsme společně prošli španělskou Kantábrii, teď se podíváme do Asturie. Jsem už skoro v polovině španělského Camino del Norte do Santiaga de Compostela.  Ani na páté stovce kilometrů není počasí zrovna ukázkové. Prší, jsou přeháňky nebo pro změnu prší. Jako správná žena outfit samozřejmě přizpůsobuji situaci. Své růžové boty každý den ladím s kalhotami jinou barvou bahna - jednou šedé, podruhé hnědé nebo načervenalé.

Nueva - Soto del Barco

K sepisování zážitků jsem si tentokrát nesedla do baru k vínu. Místo něj jsem si pořídila litr hroznové šťávy, co má tolik cukru, že mě ta energie nejspíš v noci vystřelí na Mars. Je to se mnou celkově slabší, ani vás dnes neobohatím o nové španělské slovo. Místo toho si probereme takový jazykový špek:

Unavená z dlouhé cesty si sedám do prvního podniku po cestě. Asi dražší. Neva. Dám si pivo a toust. Hrdě ze sebe ve španělštině vyrážím dvě slova, co už znám: cerveza, tostada. Číšnice kývá. Trochu mě překvapuje, že se ani nezeptá s čím ten toust budu chtít. No neva. Snad to bude jedlé.

Za chvíli dostanu pěknou sklenku piva a dvě malé jednohubky pintxos. Tak jasně, toast asi chvilku potrvá. Teda trvá to dost… Až po chvíli si přečtu nápis na sklenici. Cerveza tostada. Tmavé pivo. Tak nic. Dopiji a jdu si koupit bagetu.

Pozoruji, jak cesta kopíruje skutečný život. Někdy jste dole, někdy nahoře. Je dobré si to uvědomit. Než se těšit na vzdálené Santiago, radovat se raději z drobností, které jsou teď a tady. Z krásného místa k odpočinku, úsměvu, vlídného gesta.

Dostává se mi jich plnými hrstmi. A to nejen od poutníků, ale také od místních lidí. V optice mi zdarma provizorně opravili rozbité brýle. Nechtěli ani zaplatit materiál. Stojím před zavřenými veřejným záchodkem s nohama křížem, protože nemám 30 centů, a mladý kurýr v helmě ke mě přistoupí, aby mi poradil a vzápětí i sám od sebe rozměňuje drobné. Z laciného baru za mnou vyběhne týpek a křičí na mě, že jestli jdu do Santiaga, jdu blbě. No jasně, v silném dešti jsem nechtěla vytahovat mobil a přehlédla odbočku. Dnes mě tak devadesátiletý děda dovedl přes dvě křižovatky do supermarketu, vysvětlil, kudy mám jít dál. Políbil mi ruku a popřál hezkou cestu. 

Na páté stovce jsem také zažila společensky významnou událost srovnatelnou s plesem v opeře. Češka Lenka, která bydlí v Gijónu se mi ozvala a přijela mě do albergue vyzvednout autem, abychom zašly na kafe.

Pro tuto příležitost jsem se osprchovala a oblékla si to méně smradlavé tričko ze dvou. Lenka mi udělala zasvěceného průvodce a ještě mě autem vyvezla na nádhernou uzoučkou silnici, kde máte po pravé straně výhled na moře a po levé hory. Jsem od ní vybavená tipy na krásná místa po cestě. A také názvy spousty zajímavých místních jídel a nápojů. Napsala jsem si to do mobilu, dnes si to ode mne fotila jedna Kanaďanka. 

Ale není to vždycky jen paráda. Albergue, ubytovny pro poutníky, jsou poměrně velké a poměrně plné. Pokud na palandě pod vámi spí někdo, kdo se vrtí, připadáte si v noci jak námořník v bouří a před usnutím přemýšlíte, jestli si nevzít Kinedryl. A samozřejmě se vždycky najde někdo, kdo chrápe.

Posledně jsem si zaplatila ubytko. Super, pokojíček jen pro čtyři. Německá dvojice, kterou už nějakou dobu potkávám, se už ukládá k spánku, když vyrážím na jídlo. Když se vracím, tak už vím, že to bude těžká noc.

Týpek se mi ráno hluboce omlouvá, za své chrápání. Ona, která se, na rozdíl od většiny poutníků, moc nebaví, mi při nejbližší příležitosti sděluje, že to není partner, ale kamarád. No jasně. Asi ho pořádně sjela a nechce se k němu hlásit. Nikdo jí neprozradil, že mu zdatně sekundovala a brali to dvojhlasem.

Druhou noc jdu spát do surfařského hostelu v Gijónu.  Surfaři jsou mladí lidé, ne? To bude v pohodě. Ehm. Starší týpek na spodní posteli je od mého příchodu ve čtyři hodiny zalezlý za závěsem v posteli. V devět se vyhrabe, dá si kafe a zase zaleze. V noci vydává vážně zvláštní zvuky. Kromě chrápání asi hodinu chrochtá, mlaská a krká. Čekám, co bude dál. Naštěstí se mi podařilo usnout před rozhodujícím okamžikem.

V Avilés zase měli palandy přistrčené k sobě, takže vytvářeli jakousi patrovou manželskou postel. Já vyhrála jednolůžkové provedení u zdi.

Pátou stovku pochodu jsem zahájila v Nueva. Albergue, kde jsem chtěla spát, byla zavřená a telefon mimo provoz, tak jsem si holt zaplatila pokoj na Bookingu. Za odměnu jsem to brala po pobřeží. O bufonech jsem psala už minule. Ale i zbytek pobřeží byl prostě úžasný. Skály, rozeklané pobřeží a všude se pasoucí krávy. Už mám tolik fotek, že bych mohla vydat katalog skotu.

Od Bufones de Pría mě nakonec vyhnal déšť. Asi to tak mělo být, protože jsem díky tomu viděla místní náboženské procesí. Průvod černě oblečených Španělek s bubnujících k pochodu na tamburíny rozhodně stojí za vidění. Naštěstí se i tady vyskytl ochotný průvodce, který mi včas vysvětlil, že nevypuklo povstání, že jde o náboženskou slavnost. Za průvodem totiž odpalovali dělobuchy, které jsem slyšela už zdálky. Původně jsem si říkala, že je tam možná střelnice, ale postupně se to začalo přibližovat, když se takový randál ozývá uprostřed lesa, trochu znejistíte.

V La Isla si dopřávám jeden ze svých polo odpočinkových dnů. Platím si dražší albergue. Bohužel to není zrovna trefa. Každopádně ve tři hodiny dopadnu na palandu a pár hodin ležím bez pohybu. Jak mi později řekne můj německý spolupoutník Petr, vypadala jsem asi dost divně. Nejím, nemluvím, nehýbu se a nikam nechodím. Později jsme si to vysvětlili. Mám z knihovny půjčené online knihy a čtu si. Moje představa ideálního odpočinku. Nebo anestezie. Když jdu delší trasu, obvykle pak dopadnu na nejbližší možné místo a hodinu si čtu, než pomine nejhorší bolest nohou.

Za La Isla se trasa Camina odklání od pobřeží. Navíc pro změnu prší. Za odměnu si aspoň večer ve Villaviciosa dopřávám večeři a místní nápoj sidra, což je zkvašený jablečný mošt. Je to zajímavé pití a není ani příliš sladké. Nalívá ze z výšky a co je ve sklenici se hned vypije než uniknou bublinky. To mi dodatečně vysvětlila Lenka. Jsem v centru dění. Jablka tu mají i svoji stezku a dokonce pomník.

Za městem se cesta dělí. Část poutníků odsud bude pokračovat směrem na Oviedo a pokračovat po  Camino Primitivo. Samozřejmě je to možné střihnout odsud zase na pobřeží na Norte. Já pokračuji směrem na Gijón, přidává se německý poutník Petr. Má naprosto shodné tempo jako já, což se málokdy podaří. Jsem vyjíměčně docela ráda, že nejdu sama. Tahle část je trochu demotivující. Lezete do prudkého kopce přes 400 výškových metrů. A vrchol celého výstupu je jen to, že jste konečně nahoře. Celou dobu vidíte ten samý les, žádné výhledy. Takže otřete pot a jdete zase ty samé metry dolů. Hřeben tu nejspíš vůbec neumí. Prostě nahoru, dolů, nahoru dolů…

Jediná restaurace na trase otevírá až za hodinu a nás čeká ještě celkem dlouhý pochod. Takže dáváme kafe z automatu před restaurací a jdeme dál. Před Gijónem mám už celkem dost. Odpojuji se a poslední metry ke svému hostelu prokličkuji nejkratší trasou uličkami, čímž si to o dva kilometry zkracuji na 26.

Druhý den dělám něco, ta co mě strážci pravého Camina nejspíš ukřižují na přední stránce Facebooku. Dojdu pěšky jen pět kilometrů po krásné promenádě do centra Gijónu, dám si procházku s Lenkou a pak si beru autobus do krásného městečka Avilés, kde se mezi sebou historické domy přetlačují o místo v uličkách. Pochod po silnici průmyslovou čtvrtí mi jednou zkrátka stačil.

Poslední noci jsem špatně spala, tak mám následující den těžký start a vlastně ani nevím, co mám dělat. Tak balím a prostě jen jdu. Jdu po šipkách. Ty se výjimečně nekryjí s mojí mapovou aplikací. Každou chvíli mě někdo naviguje jinam než jdou šipky. Takže střídám aplikace a potácím se mezi trasami jak opilý námořník. Snídám na lavičce a pak to stáčím na pobřežní stezku. Nádherná místa. Druhou svačinu dávám na ostrohu vysoko nad mořem, které mě tu obklopuje že tří stran. Jde mi to pomalu, tak jsem nakonec prošla jen malý kousek, který ale rozhodně stojí za to.

Můj plán zněl, do konce května dojít do Santiaga, vrátit se, přihlásit se na pracák a najít si novou práci. Je mi jasné, že to už časově nedám, tak musím začít řešit, co dál. Do rozhodnutí se mi nechce, tak to asi nechám na další stovku.

Ze Soto del Barco k Ribadeo

Šestou stovku kilometrů na Camino del Norte jsem příhodně dokončila na trase do města Ribadeo. Odtud už nebudu sledovat oceán, ale zamířím do vnitrozemí, směrem k cíli poutní trasy, k Santiagu de Compostela.

Původně jsem si tu chtěla dva dny odpočinout a vydat se zpět domů. Po dlouhém váhání a několika změnách plánu jsem se nakonec rozhodla pokračovat, i když pravého cíle cesty, kousnout se a vyrazit poprvé sama do zahraničí, bylo dosaženo už když jsem vystoupila v Bordeaux z letadla. Nakonec jsem se to rozhodla zkusit dojít i za kamarádky, kterým to zdravotní stav nedovolí a vůbec za všechny, kdo mě podporují.

Jak jsem někde psala, anglicky moc neumím. Španělsky a francouzsky vůbec. Ale tady jsem se přesvědčila, že dva lidi, co chtějí, se domluví. I tak mi ovšem udělala tahle konverzace s mladým poutníkem, který mě dohonil na cestě radost.

Hi...

Hi...

How are you?

Fine, and you?

Fine, thank you.

Where are you from?

Czech republic.

Jo, tak to asi můžeme zkusit česky😅😅😅

Mladý pár, který točí film o Caminu mi odbočil na jinou trasu. A Slovanů je tu jak šafránu. Jaké je moje překvapení, když večer dorazím do hostelu a recepční mi povídá, že už tu jedna Češka je. Tudíž jdu Irenu hned překvapit a na oplátku ona překvapí mě. Jde už třetí Camino, navzdory tomu, že řeč neovládá téměř vůbec. Klobouk dolů. Navíc mi může přenechat nějaké léky, které potřebuji.

Vlastně i tahle setkání mě inspirovala a pomohla mi v rozhodnutí pokračovat. Pokud pominu ostatní důvody, je těžké udržet motivaci je každodenní chůzi. Ze začátku jsem se pořád smála jako kůň. Když jsem šla do kopce, když jsem viděla eukalyptové stromy nebo zahlédla útes nad mořem.

Na eukalypty už zírám šest set kilometrů. Dost mě štvou. Jsem ráda za každou borovici. Pochod po silnici je otrava a už mě neohromí nějaký ten výhled na oceán. Jenže nakonec se vždycky najde něco, co mě dostane. Třeba ústí řeky Cabo do moře.

To si možná zaslouží podrobnější popis. Celý den se totiž drkotám po trase, která se pobřežní jen jmenuje. Z obce Soto Luna máte na výběr dvě možnosti. Buď dlouhé a velké utrpení do vysokého kopce. Nebo spoustu malých, kde si připadáte jak golfový míček na vlnité střeše. Nahoru, dolů, nahoru… Hop, hop, hop. Když mezi stromy poprvé zahlédnu modrou, zaraduju se, jen do té doby, než mi dojde, že to není moře, ale modře natřená plechová hala.

Člověk pořád jen brodí potoky. Hůl jsem ztratila. V Gijónu jsem si řekla, že na těch pár (set) kilometrů už to nestojí za to. Bez nich nemám rovnováhu. Několikrát mi sjede z kluzkého kamene noha a skončím v potoce. Na slunci botu i ponožky usuším a vzápětí je tu další brod. A další nehoda. No jo. Tak aspoň neprší.

A pak najednou dorazím k neuvěřitelnému místu. Chvíli jdu kolem říčky Cabo a ta najednou prostě zmizí v několik metrů vysoké hromadě obrovských oblázků, které přehrazují její ústí do moře. Jak se řekne oblázku, co má v průměru dvacet centimetrů? Oblaz? 

Zrovna svítí sluníčko, tak se tu mohu usadit na té hromadě a v úžasu sledovat oceán pár metrů pod sebou, který s každou větší vlnou slyšitelně přerovnává metráky kamení. Neuvěřitelný zážitek. 

Dorazí Anna z USA, Veronika z Itálie a nějaký týpek z Aljašky. Pár společných fotek a než stihneme probrat cestu, tak je tu liják. Nasazujeme pláštěnky a každý zvlášť prcháme. 

Jestli něco nesnáším, tak je to cesta v dešti po mokrých kamenech z prudkého kopce, kdy mi déšť pomalu mění cestu pod nohama v řeku tekoucího bahna. Teče to z kopce a někde se to zastaví. Dorazím k místu, kde zastavuje dost pravidelně, takže dnešní déšť jen přidává čerstvou vrstvu vody a bahna.

Po minutě váhání pochopím, že tady prostě není kam šlápnout a beru to bahnem. Každý krok doprovází hlasité mlasknutí a bota by mi zůstala v bažině, kdybych neměla pevně závazné tkaničky. Na konci vyšlu k nebi modlitbu, aby ten klacek mizející pod hladinou pokračoval ještě kousek a šlapu do neznáma. Fajn. Vyšlo to. Byl tam. Můj vztek na déšť a pitomý konec je najednou pryč. Nahlas se nad tou situací chechtám na celý les. Naštěstí jsem zrovna sama, takže nikdo nemusí pochybovat o mém duševním zdraví. A takhle se rodí pověsti o divoženkách.

Na silnici vylévám z každé boty půllitr vody a bahna a pokračuji dál. K nádhernému místu, které mi opět doporučila Lenka z Gijónu. Sice zacházka z trasy, ale je to absolutní pecka. Kaplička Ermita de la Regalina. Už šlapu po asfaltu, je opět nádherné počasí a slunce pálí. Déšť připomíná jen pára stoupající ze silnice.

Baví mě nejrůznější aplikace, které mě seznamují s pamětihodnostmi na trase. Prý se mohu ubytovat a věnovat se průzkumu města. Ha, ha. Ano, chápu, že to tak někdo má. Já po pětadvaceti kilometrech v terénu a s těžkým batohem většinou jen upadnu na postel. Pokud se na něco zmůžu, jdu objevit tak tak maximálně supermarket. Naštěstí už tu není takový tlak na ubytování, tak je to pro mě na chvíli snazší. 

A to by bylo pro dnešek všechno. Pokud se Vám zdá, že skáču mezi městy a tématy jako luční koník, zdá se Vám to správně. Texty jsou spíš souhrnem mých postřehů za delší úsek trasy. Na výzvu svých čtenářů jsem se dala do psaní knihy. Pokud se ji podaří vydat, chronologické pořadí měst a podrobnější popis najdete až v ní. 

Možná se přihodilo, že vás článek pobavil nebo inspiroval. Budu ráda, když ho pošlete i přátelům, pro které by mohl být zajímavý.