Camino del Norte 2023 - 2. část

25.06.2023

Prvních dvě stě kilometrů na Svatojakubské cestě jsem se věčně zubila jako kůň. Nadšení z překonání vlastních limitů a úžas z nádherné krajiny bohužel nevydrží věčně.

Navzdory únavě mi třetí stovka šla docela rychle. Naklikala jsem to do mapové aplikace a ta hlásí 300,6 km. Tudíž jsem se usadila v baru se skleničkou červeného a jdu to sepsat. Ano, pochopili jste to správně. O sto procent jsem si vylepšila svoji španělštinu. Startovala jsem se znalostí věty "Un cafe solo, por favor.". Teď už umím i "Vino tinto, por favor.". Zlepšení je doslova dramatické.

Třetí stovka kilometrů Camina del Norte

Islares - Santillana del Mar

Přej si něco a celý vesmír se spojí, aby Ti tvé přání vyplnil. Myslím, že to Paulo Coleho říká v Poutníkovi. Se mnou má teda vesmír celkem těžkou práci. Když je vedro, chci ochlazení, když je vítr, je mi zima. Dokonce jsem brsnila, že jdu po pěti kilometrové pláži. No tak jsem za odměnu dostala dvě etapy ze Santanderu.

Jak bych vám je asi tak připodobnila? Tak asi takto. Probudíte se ráno v hostelu, kde je sice nejochotnější hostitel na světě, ale pokoj smrdí, jako by tam řádil zdivočelý lakýrník a vaše horní palanda má zábranu jen na jedné straně, takže se celou noc tulíte k té druhé, ve strachu že spadnete. Tudíž ráno nejste zrovna fit. Nasnídáte se, sbalíte si svůj devíti kilový batoh (včetně zásoby vody a jídla) a vyrazíte na dvoudenní pěší výlet po pražské magistrále nebo třeba po nějakém průmyslovém předměstí. Já tohle ještě nikdy neudělala, tak nevím, jestli tam jsou i nějaké chemické továrny, tak si tam případně nějakou přimyslete.

Trasu dlouhou přes osm stovek kilometrů samozřejmě není možné naplánovat vždy jen krásnou krajinou po stezičkách, ale když už pochodujete dva dny za sebou střídavě po výpadovce, kolem rychlostní silnice a průmyslových hal, nadáváte jako špaček. (Nevím, proč mi našeptavač nabízí Špaček. Takový vzor etikety snad taková slova ani neumí. Má v tom trochu bordel, ten můj počítač).

Svoji třetí stovku kilometrů jsem zahájila někde na cestě do campu v Islares. Chtěla jsem si ještě dát po prodělaném nachlazení kratší trasu, jen nějakých šestnáct kilometrů. To jsem ještě netušila, že po brutálním vedru tady následuje silný noční vítr. Naštěstí jsem svůj stan sdílela s ledničkou a dvěma německými poutnicemi. Tudíž jsme sice neodletěly, ale také se zrovna nevyspaly.

Kolegyně v mojí buňce, se kterou jsme večer prováděly operaci jejích výstavních puchýřů, na mě ráno jen ztěžka zašeptala "I didn't sleep well". A zase upadla do kómatu. Byla jsem na tom podobně. Celou noc mě fackovalo stanové plátno a nedalo se mu to vrátit. Taky mě postihla těžká ztráta. Někde mi zmizela ponožka. Ve stanu nebyla a venku ji nemělo cenu hledat. Když máte tři páry, které super sedí a nevyrábí puchýře, nejste moc rádi.

Co mě tu opravdu baví, jsou reakce místních. Jdu na nádhernou pláž v campu, strčím svoje unavené nohy do vody a udělám "ááách". Španělka stojící vedle se směje se mnou. Sdílí moji radost. V horách koukám, co to tam skáče v křoví. Zajíc, koza? No zrovna skvěle už nevidím. Skákala tam čivava a pár španělských majitelů se vynořil vzápětí. Hned mi hlásil, kudy mám jít a pro jistotu se ještě vrátili, aby mi to fakt řekli dobře.

Odbočila jsem samozřejmě jinam, protože si chci dát pauzu jejich kostela s nádherným stromem a doplnit vodu. Když jdou zpátky, tak na ně mávám lahví, že cestu vím, jen jsem potřebovala vodu. Úplně se zhrozí, že to nemám pít, že mám jít s nimi, že mi vodu dají. Podle mého ani netušili, že tam je vyvedená voda z řádu. Ale je to krásné, že chce někdo chránit moje zdraví.

Dneska jsem zase dostala natrhané ovoce. A paní ještě běžela pro překladač, aby mi řekla, jak se to jmenuje anglicky. Děkovala jsem přeuctivě a za rohem si to přeložila z angličtiny do češtiny a našla návod, jak to jíst. To německá poutnice, se kterou jsem se rozdělila, hned poznala mišpuli.

Ale pravda je, že jsem si na třetí stovce poprvé pomyslela cosi o masochismu. A překvapivě ani ne tak na kilometrech asfaltových cest, ale na kilometrech pláží před nimi. Protože když už jdete pět kilometrů po pláži v Laredu, aby je v vzápětí vystřídalo dalších mnoho nádherných písčitých pláží a vy pochodujete s plnou polní a zdráháte se zastavit a ponořit nohy do vln, úvahy o vlastním duševním stavu to přirozeně vyvolá. Jenže písku se člověk těžko zbavuje a od písku v botách k puchýři, prokletí poutníka, to je jen krůček.

Čtvrtá stovka Camino del Norte

Santillana - Nueva

Reportáž o čtvrté stovce kilometrů španělského Camino del Norte jsem začala psát trochu předčasně. Do kulatého čísla mi podle apky chybí přesně čtyři kilometry. Snad mi to odpustíte. S tím měřením je to celkem sranda. Je to tak trochu statistika - přesný součet nepřesných čísel. Někdo měří GPS, francouzský poutník Filip vytahuje při každé příležitosti z kapsy krokoměr, já to mám jako čáru v mapové aplikaci. Jdeme podobné trasy, ale máme rozdíl o desítky kilometrů. Já jsem samozřejmě děsně skromná a vůbec nemám ve zvyku přehánět, takže mám tradičně nejmíň.

Posledně jsem si k sepisování souhrnu sedla do baru, ke sklence červeného. Je zbytečné měnit něco, co funguje, takže opět zdravím z baru. Při té příležitosti vás samozřejmě obohatím o svůj pokrok v oblasti španělské slovní zásoby. Un café sólo, čili něco jako naše malé espresso, jsem vás už naučila. Tak přidáme něco sladkého k snídani, ne?

Třeba tostadas. To mě naučila jedna barmanka, když jsem se dožadovala něčeho sladkého k první ranní kávě. Toust s marmeládou. V praxi to vypadalo tak, že mi pod grilem ojela rozpůlenou bagetu s máslem a potřela výsledek marmeládou. Nadšená že svého jazykového pokroku jsem si tento gurmánský zážitek dopřála hned druhý den. Tentokrát jsem ovšem dostala dva dlouhé ohřáté suchary s marmeládou a máslem ve vaničce.

Člověk je tu trochu jako malé děcko. Všechny jeho problémy se točí kolem jídla, spánku, vyměšování a suchého prádla.

Když začnete plánovat svoje první Camino, pravděpodobně narazíte na informace, že ubytování je na každém kroku, batoh v podstatě netřeba, protože do jedné kapsy strčíte peněženku a mobil, do druhé náhradní ponožky, kartáček a pastu. Čili úplně snadno podlehnete dojmu, že lidi svůj padesáti litrový batoh nosí kvůli půllitrové lahvi vody.

No já třeba mám ten svůj batoh celkem plný. Kvůli problémům s chodily jsem si s sebou brala jedny běžecké boty navíc, s tím že pokud se ty druhé osvědčí, vyhodím je. Mám je pořád. A mikinu navíc, kterou jsem taky ještě nevyhodila.

V albergue v Llanes jeden Kanaďan pořádal seznamovací večírek za účelem společného praní prádla. Ve městech běžně fungují samoobslužné veřejné prádelny. Už jsem tam několikrát prala. Ale tak samozřejmě je výhodnější poprat si ve více lidech a podělit se o náklady. Tentokrát to byla jiná společnost a střední teplota sušení mi z nočního funkčního trika vyrobila drátěnou košili pro trpaslíky přiškvařenou k šátku německé poutnice - třetí, z našeho malého společenství. Tudíž jsem tu nežádoucí mikinu slavnostně povýšila na pyžamo.

Ale je fakt, že lidi s sebou tahají podivné věci. Kromě ultratěžkých organizérů, plyšových zvířátek jsem si včera na zrcadle ubytovny vyfotila i čtvrtlitrový krém na ruce. Nicméně je možné, že dotyčný vyrazil na dva roky, proč ne? Lidí, co vycházejí ze vrat svého domu jsem tu potkala dost. Především z Francie a Německa. Musím se zeptat Kanaďanů, jestli plavou.

Na třetí stovce jsem tu plakala, že trasa připomíná procházky po autostrádě. Čtvrtou stovku jsem zahájila lépe. V krásném historickém městečku Santallina del Mar. Pokud Vám to něco připomíná, není to náhoda. V jeho blízkosti se nachází světoznámá jeskyně s malbami pravěkých zvířat - Altamira. Albergue je tu v bývalém klášteře. Pro poutníky je tu spousta místa, kuchyňka i prádelna.

I dál se sice pochoduje po silnici, ale krajina se tu mění. Průmysl zůstal kdesi vzadu, zase jdu příjemnou venkovskou krajinou. Teď mi pochod pro změnu znepříjemňuje silný déšť a vítr. Nikdy jsem nevěřila, že s oblečeným pončem mohu mít kalhoty mokré až k rozkroku. Skoro to vypadá, že došlo k nějaké nehodě. Naštěstí odpoledne i déšť ustává a já mohu vylít vodu z bot. A sundat pláštěnku, jelikož i kalhoty už jsou celkem suché.

Posledních pět kilometrů cesty do Comillas tak trávím v příjemném rozhovoru s anglickým párem, co je tu na dovolené a jde stejným směrem. I s mojí bídou angličtinou si vyměníme spoustu informací. A pán dokonce zná jedno české slovo. Zmrzlina. Což mi připadá celkem praktický a slibný úvod do českého jazyka.

Na Angličany mám ten den štěstí. Dalšího potkávám hned vzápětí. Oznamuje mi, že albergue je úplně plná a snaží se mi vysvětlit, kde bydlí oni. Marná snaha, tam bych netrefila, ani kdyby mi to vysvětlil česky. Nakonec mě tam dovede, ale majitelka vrtí hlavou, že už místo nemá. Co teď? Zkusím jít plakat do ubytovny. Tentokrát ani pláč nepomáhá, ale nakonec s pomocí překladače zaškemrám, chlapík někam zavolá a mám privátní pokojík za 25 euro, což je sice dost, ale pořád víc než o polovinu lepší než nejlevnější nabídka na Bookingu.

Zatímco někteří pobíhají po městě, aby obdivovali jednu z prvních staveb architekta Gaudího, já se oddávám potěšení ve sprše. Mám ji pro sebe, teče tu teplá voda a hlavně... Kromě mýdla, šamponu tu stojí i kondicionér, fakt kondicionér.

Večer ještě ve městě chvíli posedím s ostatními. S Edym z Belgie se shodujeme, že pro nás introverty je ta spousta lidí na trase vykročením z komfortní zóny, kterou ale občas potřebujeme i my.

A je dobré vztahy udržovat. Někdy vás to zachrání aniž byste to tušili. Na příští etapě potkávám skupinku německých poutnic, se kterými už jsem chvíli také pochodovala. Dvě mladší dnes odjíždějí, Iris chce dojít až do Santiaga a nejspíš ještě dál. Po chvíli se odpojuji a potkávám je až dva kilometry před mým dnešním cílem v Colombres. Iris na mě čeká, aby se mě zeptala, jestli s ní nechci sdílet pokoj. No jasně. Lepší pokoj v hrsti nežli ubytovna… No však víte. A taky, že jo. Později jsem se dozvěděla, že albergue teď funguje jako ubytování pro děti a poutníky nepřijímá.

Další dvě etapy před a po Llanes jsou jedny z nejkrásnějších na celém Caminu. Vím, že to říkám pořád, ale teď u toho i přísahám na holý pupík.

Rozeklané mořské pobřeží tu vylepšují bufony. Jsou to jakési úzké tunely v útesu, kterými moře proniká hluboko do pevniny. Když je rozbouřené, vystřikuje jimi mořská voda do výšky jako gejzír. V největší parádě jsem je nezažila. Ale i tak je to super zážitek. Deset metrů od kraje útesu je hromádka kamení s nenápadným otvorem, kterého byste si ani nevšimli, kdyby se z něj neozýval řev připomínající partu hladových lvů. Občas to vypadá, že koukáte do tlamy samotného Poseidona. Jinde vystřikující voda prakticky není vidět. Koukáte na pustou a holou skálu a najednou se nad ní objeví duha a zase zmizí. Protřete si oči a podíváte se pořádně. Ne, nic tam není. Asi už jsem utahaná. Nebo že by z hladu? A najednou tam zase je. Jemná vodní tříšť se objevuje nepravidelně a prosvítající slunce maluje duhu. Je to kouzelná podívaná.