Můj přelomový rok 2023
Na první pohled to možná vypadá, že se jen zubím jako kůň, ploužím se po cestách a piju kafe na litry. Občas to není taková pohoda, jak se online může zdát. Tentokrát se s vámi podělit chci podělit o něco osobnější věci. Nechci fňukat, naopak. Rok 2023 pro mě byl přelomový jak v cestování, tak v nastavení vlastní mysli. Ráda bych, abyste si společně se mnou odnesli kapku optimismu. Zhruba ve velikosti paneláku.
Pocházím z generace X, vesnice a konzervativní rodiny. Jako plachá introvertka jsem se v dětství naučila, že je zdvořilé každému vyhovět, naslouchat, že nesmím vyčnívat a hlavním životním cílem je, mít jistou práci, rodinu, uklizený domov a dostatek vlastnoručně vypěstovaných a zavařených zásob. Většinu života jdu za touhle vlajkou vstříc vyhoření.
Můj odchod ze zaměstnání přišel tak minutu po dvanácté. Byl to duševní boj. Věděla jsem, že bude těžké najít práci. Možná, kdybych byla švadlena, doktorka nebo třeba zdravotní sestra. Ale metodička v knihovně? Divné…
Čtrnáct dní jsem spala jako Šípková Růženka a pak se rozhodla hodit všechno za hlavu. Sny jsou od toho, aby se plnily.
Moje tělesná schránka byla v té době docela zchátralá. Bolavá chodidla, která mají snad všechny známé ortopedické vady, mě budila i ze spaní. Fyzická kondice by se nedala označit za skvělou ani náhodou. Angličtinu mám mizernou a španělsky jsem se, mezi tréninkem a spánkem, naučila jen objednat kafe.
Trénovala jsem. Chodila po lese, chodila po městě, jezdila na výlety. Ve všední dny i o víkendech. Sama i s přáteli. Cíleně. Za dva a půl měsíce mi to hodilo naplánovaných 500 km. Přede mnou nebyl krok z komfortní zóny. To byl doslova skok o tyči. Bez žíněnky.
Bordeaux
Bylo těžké odhodlat se poprvé vyrazit do ciziny sama. Do neznáma. Bez přátel. Jen za sebe. A to bylo nakonec na celé Svatojakubské cestě vlastně to nejtěžší. Udělat první krok. Otevřeně sdílet své zážitky mě naučilo psaní tohohle blogu. Začala jsem to dělat i na Facebooku. Díky tomu jsem se seznámila se skvělou studentkou Amy a nakonec přece jen nevyrážela sama. Sešly jsme se na letišti a získala jsem v ní báječnou průvodkyni na první den v Bordeaux. Skvěle jsme si to tam spolu užily, než odletěla dál do Portugalska.
Camino del Norte
Start byl díky francouzské dopravě trochu dobrodružný. Nakonec to všechno dobře dopadlo a já zahajovala v jedné z nejpříjemnějších ubytoven (albergue) na trase v kouzelném francouzském přímořském městečku Saint-Jean-de-Luz, které jsem se ani za měsíc nenaučila vyslovit tak, aby mi nějaký Francouz rozuměl.
I druhý večer na trase byl super. V jídelně seděl český pár, Růženka a Michal alias Travel Life, kteří šli Camino del Norte také a ještě o něm natáčeli film. Bylo skvělé mluvit v česky a v celých větách. Druhý den se naše cesty zase rozešly. Bylo příjemné vědět, že někde na trase mám spřízněné duše.
Nakonec jich bylo víc. Nikdy jsme se neviděli, ale hodně se vzájemně online podporovali s mladým českým cestovatelem Balvanem. Moc mě mrzelo, že kvůli starému zranění musel cestu přerušit.
Camino bylo náročné. Nohy mě bolely. Strašně. Bolelo mě celé tělo. Byla jsem unavená. Občas jsem šla dál prostě jen proto, že v tu chvíli bylo jednodušší jít dalších patnáct kilometrů než vymyslet jak se vrátit domů. Pochodovala jsem v dešti. Občas si uprostřed tlupy německých nebo francouzských spolunocležníků připadala jak osamělý ostrov daleko v moři.
Bylo to nádherné. Úchvatná přímořská krajina. Vždycky se našlo něco, co mě přinutilo stát s otevřenou pusou. A k mému ostrovu téměř vždycky nakonec někdo připlul. Nějaká dobrá duše, co mi aspoň zhruba přeložila do angličtiny, o čem je okolo řeč. Někdo, kdo mi pomohl, podepřel mě. Nezjištně. Jako třeba když mi ve španělské optice zdarma dali k brýlím náhradní nožičku. Nebo se se mnou někdo podělil o jídlo. Potkala jsem spoustu báječných lidí, u kterých bylo nakonec úplně jedno, že nemluvíme stejným jazykem. A kolikrát ani stejným cizím jazykem. Mám přátele v Německu i USA a Kanadě.
A zvládla jsem to. Ušla jsem skoro 850 kilometrů na bolavých nohách a v cizí zemi. Došla jsem do Santiaga de Compostela.
Alicante
Na konci, když už bylo jasné, že to dám, už jsem měla roupy. Potřebovala jsem se vrátit, ale ještě se toužila vykoupat v moři.
Pár večerů jsem ležela v mobilu a hledala nějaké levné a skvělé řešení. Pak jsem na to přišla. Odletím ze Santiaga do Alicante, tam pár hodin přespím na letišti, na další noc si vezmu hostel a navečer mi poletí letadlo do Pardubic.
Ano. Já, stará konzerva jsem si rozbalila spacák v tranzitní hale letiště. Nakonec mi i nad hlavou zhasli velké světlo, aby se mi lépe spalo. Svět je krásný! Alicante je krásné. Jen po severním Španělsku trochu horké a přeplněné. Další sen, vykoupat se letos v moři jsem si každopádně splnila.
A to nemluvím o tom, jak jsem se pěkně osmělila. Do hostelu jsem vnikla asi šest hodin před check-inem a vrzla si tam batoh do skříňky. Překvapí vás, že mi na letiště nějaká dvojice do ruky strčila kartičku se čtyřmi jízdenkami na autobus? Mě už ani ne. Dvě jsem nevyužila, tak je pak ode mne dostala nějaká mamina s kočárem.
Lidi, co na sítích četli mé zážitky, chtějí knihu. Úvahy, jestli se do toho pustit mi zabraly přes sto kilometrů. Pak mi to začalo dávat smysl. S přepisem více než patnácti hodin hlasových poznámek mi pomáhá placená aplikace. Někdy píše zajímavé věci. Třeba to, že přede mnou běží nějaký pomníček. Hlášku o tom, že na mě čumí chlap, přepsala do věty, kde hlavní roli hraje kosočtverec. Přesto jsem teď díky podrobným poznámkám v poslední třetině knihy. Pak vyškrtám polovinu skuhrání na déšť a bolest nohou. Její dokončení a pokus o vydání bude mým snem pro rok 2024.
Českomoravskou stezkou s tarpem
Celý život trávím ve své sociální bublině s hrůzou, co mě čeká za rohem. Jenže s každým vykročením z komfortu mám větší a větší chuť poznávat, co za těmi rohy je. A potkávat lidi, kteří do mé bublinky nepatří. Což byla asi tak zhruba první impuls k výletu se skvělou blogerkou a turistkou Mawenzi. Bohužel jsem si vzala jiné boty a za sedmdesát kilometrů jsem si zdemolovala nohy víc než za celé Camino.
Mawenzi náš výlet uvedla dotazem, jestli si má vzít pepřák, nebo jí budu stačit já :-D Stačila jsem.
Odesílám pár životopisů a odjíždím do Králík, abychom společně prošly první část Českomoravské stezky od Králík do Anenské Studánky. Zbytek čeká na příští rok. Miluju tuhle krajinu. A samozřejmě i u nás platí, že máme překvapivě krásná místa.
I tenhle výlet mi přinesl spoustu poprvé. Nikdy předtím jsem nespala na stole v turistickém přístřešku u silnice. Odškrtnuto. Mawenzi mi obětavě z jižní Moravy dovlekla od kamaráda tarp (přístřešek, co se staví na hůlky a není pevně spojený s podlážkou). Druhá noc v jehličnatém lese byla klidná a já okouzleně sledovala roj světlušek, který kroužil kolem. Zato v listnaném lese bylo rušno. Uprostřed noci řvaly lišky i nějaký srnec. O tvrdou zem bušila kopyta. A když mi uprostřed noci přistála na moskytiéře velká žába, poslala jsem neznámému vlastníkovi tarpu v duchu pusu.
Arménie a Gruzie
Je začátek září a já dost marně rozesílám životopisy a statečně odolávám svojí rodině, která mě posílá hledat práci v supermarketu nebo někde u pásu. Co je nejlepší antidepresivum? Jasně, cestování. Kamaráda upozorňuji, že se musí cenově ovládat při hledání ubytka a hned nato odjíždíme do Arménie a během deseti dnů navštívíme nespočet klášterů, slavných i pohnutých míst. Ochutnáme proslulý koňak Ararat a pak místním minibusem - maršrutkou, odjížíme do Gruzie. Bylo to trochu rychlé, ale nevěřila bych, co se dá za pár dní vidět. Vlastně věřila. Už jsem s ním byla v Portugalsku.
Zatímco ze Španělska bych mohla stvořit katalog skotu pasoucího se v ohradách. Tady se dalo studovat podrobněji. Krávy se tu nejčastěji vyskytují zhruba v místech, kde se u nás na silnici nachází dělící čára. Řidiči jsou zvyklí a žádné čerstvé hovězí jsme do Gruzie nedovezli. Zato pašovaný notebook ano. Nepašovala jsem já, ale náš řidič. Poprvé v pašeráckém vozidle. Nebo možná poprvé jsem o tom věděla.
Jo. Poprvé jsem se po vlastních podívala do výšky 2700 metrů nad mořem. Kouzelná Mestia mě naprosto uchvátila. Článek o cestě mám v plánu až na příští rok.
Žádné místo na obzoru. Je to trochu depresivní. Píšu knihu a přemýšlím o tom, že současným světem hýbe online marketing. Hodí se, ať prodáváš zboží nebo hledáš lidi do firmy. Podávám žádost o příspěvek na úhradu a v říjnu nastupuju do Juniorní akademie #Holky z marketingu. Je to hodně zajímavé. Sama jsem organizovala vzdělávací aktivity a musím uznat, že to holky mají organizačně i obsahově skvěle zvládnuté. Od insightu po marketingový výzkum. A navíc jsem si obohatila slovník o současné výrazy. Hiruju i čekuju:-D A koncem ledna ze mě oficiálně bude juniorní markeťák, tedy aspoň vzděláním.
Michal dodělává film o Caminu. Hraju tam hlavní roli. Hlavní vedlejší roli. Nebo něco jako… Zkrátka říkám o jednu větu víc než všichni ti koně a krávy, co se ve filmu objevují. A trochu pomáhám se psaním voiceoveru k filmu. I když jsem si nejdřív s Googlem musela ujasnit, že to je komentář k filmu, kdy nemluví hlavní protagonisté. Moje první spolupráce na filmu.
Michal s Růženkou mě pozvali i na premiéru a pozvali na pódium k závěrečné diskusi. Au. Spontánní řečník nejsem. Aspoň myslím. No nevadí. I tohle bylo moje poprvé. A skvělý film si po právu zasloužil první cenu festivalu Okem dobrodruha 2023.
To, že jsem se stavila u bývalé kolegyně a měla tam neplánovanou a nepřipravenou půlhodinovou besedu o Caminu pro deset lidí, asi nikoho nepřekvapí. Možná už ani mě. Přednášku jsem stejně slíbila a je nejvyšší čas na ní pro rok 2024 začít pracovat. Nechci to podcenit. Pevně doufám, že mi v tom pomůže i hlasový workshop s Michaelou Jadrnou, který bych doporučila každému, kdo mluví na veřejnosti. Od té doby, co jsem ho absolvovala pravidelně lámu jazyk jazykolamy. Byla to akce se skvělou atmosférou.
Že jsem introvert a samotář jsem se už zmínila. Zřejmě proto odjíždím na pár dní na Silvestra s partou lidí, co vůbec neznám. Už se těším.
Práci zatím nemám. Pro někoho jsem moc kvalifikovaná, po někoho málo, moc stará, moc přísná. Většinou mi prostě vůbec nikdo neodpoví. Nevzdávám se naděje, že na mě nějaká vhodná práce čeká. Nebo si zaplatím kurz od skvělé Ingrid Dach, která mě inspirovala i k sepsání téhle rekapitulace a dám se do nějakého podnikání. Poprvé.
Žiju skromně. Mám jen málo zbytečných věcí. Prohlížím si seznam cílů a těším se na další rok. Nevadí mi spát v hostelu. Jo, jím převážně bagety. No a co? Doma si vařím zdravě, díky tomu tělo pár dní přežije. Nemám auto. Chodím pěšky nebo jezdím hromadnou dopravou. Možná se nepodívám úplně všude. No a co? Zeměkoule je velká, beztak to celé zvládnout nemůžu.
