Moje Poutní cesta Blaník - Říp (2)

Hrádek - Český Šterberk

Slunce mě ráno probralo uprostřed holé pláně, kde měl být podle mapy les. Na vandru jsem byla naposledy před mnoha lety, sama pod širákem nespala nikdy. Inspirována lidmi, kteří přešli přes čtyři tisíce dlouhou Pacifickou hřebenovku, jsem si vyrazila vyčistit hlavu na dvě stě kilometrů dlouhou trasu po naší zemičce vedena heslem, že někde se začít musí. Minule jsem vás pozvala na první část první etapy Poutní cesty Blaník - Říp z Louňovic pod Blaníkem, tak doufám, že ji dneska spolu dorazíme. 

Vařič na pevný líh mi těch dvacet let od posledního vandru vydržel. Doplnila jsem ho pevným alobalem a pár kostkami lihu. Když jsem se po první samostatné noci venku přesvědčila k opuštění spacáku, pěkně jsem to všechno vybalila a na pařezu si připravila luxusní kaši se spoustou semínek, oříšků a sušeného ovoce na energii. Nasnídala jsem se, sbalila a vyrážím. Dostatek sil budu potřebovat, do cíle první etapy, Českého Štemberka, mám ještě víc než deset kilometrů. Tam se rozhodnu, co dál. 

Další bod na trase je Hrádek. Ne, tak ne. Před Hrádkem je nad Mariánskou studánkou umístěna malá výklenková kaple s mozaikou Panny Marie Hrádecké. A za kapličkou úžasná kamenná mísa s pumpou. To jsem po té noci potřebovala. Fleky na nohách se nakonec ukázaly být vyrážkou, ne špínou, ale i tak se po noci cítím celkem zaprášená. Umývám ruce, obličej a nakonec podléhám nadšení, svlékám ze sebe oblečení, pumpuji na sebe vodu a polévám se plecháčkem. Je to neuvěřitelně osvěžující a vůbec mi nevadí, že je voda studená. Pokud je tu kamera, nejspíš jim právě praskla čočka.

Do Hrádku tak dorážím jako znovuzrozená. Obavy z nočního provozu byly, myslím, zbytečné. Hrádek je poutním místem již zmíněné Panny Marie Hrádecké a kromě krásného kostela je tu jen pár roztroušených staveb a turistický přístřešek vybavený pumpou na vodu. Spalo by se tady luxusně. Ale nelituji, to svítání bych za vodu nevyměnila.

Asi jsem ještě neproflákla, že jsem zatížená na různé neobvyklé věci a zajímavá jména. Turistický přístřešek zkřížený se studánkou a kaplí mě fascinuje. Stejně tak jako určitá zeměpisná pikantérie spojená s Hrádkem. V některých zdrojích a na informačních tabulích je uváděn jako Hrádek u Vlašimi, ale jinde jako Ctiboř. Proto jsem takto zrcadlově popsala i svoje fotky kostela, mimochodem velmi pohledného, zepředu Hrádek a zezadu Ctiboř. 

Při té příležitosti bych chtěla poznamenat, že se až na výjimky, nezabývám podrobným popisem pamětihodností, protože jsou dostatečně popsány na stránkách cesty.  

V obci Libež parkuju u kapličky. Na jedné z laviček svačím, na druhé suším spacák. Začíná být docela horko a v noci padala rosa. Kolem prošlo pár místních. Vidím, že mě po očku pozorují. Možná se bojí, abych se tu neusadila natrvalo, když mám takovou výbavu. 

Kousek za obcí začínají místa, kam jsem chtěla původně dojít a spát. No nic moc. Litovat nemusím. Zaujme mě snad jen Černá skála s ohništěm, pramenem a sedačkami vytrženými z nějakého retro vozu, ale zdá se mi dost na očích. Prý tam ve stanu spala jediná další poutnice, kterou jsem za celý týden potkala. 

Šinu se dál a už zase přemýšlím, jestli nejsem trochu pošuk, když si to štráduji s batohem do kopce po rozpálené asfaltce podél dálnice. Tak se raději vrátím k rodině, nosném tématu této etapy.  Prý jestli se známe navzájem? To těžko. Zvlášť když pěkně pospolu neznáme ani sami sebe. Ostatně proto jsem se na tu cestu vydala. Abych se poznala a pokusila změnit sama sebe, když své okolí změnit nemůžu.

Díky úvahám, které by mi vydržely klidně na sto kilometrů, polykám kilometry jak pralinky za zimních večerů a už jsem skoro ve Šternberku.  Zbývá projít kolem strže s romantickým jménem Vražda, vyfotit Hladomornu (tady bych fakt chtěla putovat po tmě) a už je tu mohutný hrad.

Konečně Český Šternberk aneb boj poutnice o razítko

Tak hrad je hrad a hlad je hlad. Je jasné, co zvítězí. Příjemná Restaurace pod hradem vyřešila můj kofeinový deficit a úpravou jídla i problém s laktózou. Mezitím dopisuji deník a začínám zase rozumně uvažovat. Taky mi dochází, že jsem úspěšně zvládla první etapu. Chci během týdne zvládnout čtyři. Pak budu spokojená.  

Tak jo. Sice jdu třicet kilometrů už druhý den, ale sem se hned tak nepodívám. Pokud seženu ubytování, zůstanu. Nechce se mi podnikat nějaké rozsáhlé pátrání, na telefonu naladím Booking a vidím, že čtyři kilometry odsud je penzion Venkoff za rozumnou cenu. 

Objednávám nocleh a vyrážím na hrad. V pokladně se dožaduji razítek, které mají položené za sklem. Paní mi tři podává a já se dožaduji toho čtvrtého. "Ale to je pro poutníky," povídá. "Jo, já vím," odpovídám a v duchu se chválím za to, že ještě moc nesmrdím. Nebo nevím, jak si představovala poutníka. Batoh mám, odznak mám, sportovní oblečení mám... Svatozář neprodávali a otrhat oblečení jsem ještě nestihla. Možná bych měla jít bosky. Ale to bych jim po tom pochodu teprve nepřála ;-)

Hrad je v soukromých rukou, část tvoří expozice a část je privátní. Mimořádné je to, že hrad byl povětšinou v rukou jedné linie majitelů. Dokonce i po zabavení majetku komunisty dostal hradní pán možnost na zámku zůstat aspoň jako průvodce. Snad i proto je výklad poutavý, okořeněný zajímavostmi ze života panstva. A konečně mám také pořádný výhled na Sázavu, která mě už chvíli provází.

Místní koloniál už je zavřený. Naštěstí nějaké zásoby mám, tak mohu vyrazit směr penzion Venkoff. Teda, tak hroznou cestu už jsem dlouho neviděla. Poničená těžbou, zarostlá vysokým ostružiním, nevyšlapaná, místy jsem vůbec netušila kudy se dát. A celé to završila značka vedoucí pěkně rovně do širokého potoka. Co to sakra je? Chyběl mi tu návod k použití. Pak mě naštěstí napadlo jít kousek proti proudu a po proudu a našla klády, po kterých se dalo přejít. V každém případě mi tato necelé čtyři kilometry dlouhá odbočka z trasy zabrala téměř tři hodiny. 

Naštěstí penzion splnil očekávání, pohodlný pokoj ve venkovském duchu s pěknou koupelnou a možností uvařit si kávu a čaj. A zakoupit lahváče. S jedním chvíli sedím venku, pochválit se do deníčku a pak rychle na kutě. Ráno vstávám brzy, vařím kaši a zpět na trasu to raději beru pohodově po silnici. 

Tak už zase stojím ve Šternberku - na startu druhé etapy. Koloniál je tentokrát otevřený, ale nezbytné presíčko tu nemají, dostala jsem jen turka a ten povzbudil k aktivitě moje trávení. Není si kam odskočit, pokud nechci dvě hodiny vydržet do otevření restaurace. Skoro mám pocit, že by to mohlo skončit katastrofou, tak pořizuji "selfíčko", házím batoh na záda a bleskurychle startuji na trasu. 

Na viděnou v Sázavě. 

Tak přátelé, došli jsme společně do cíle první etapy, odskočili si osm kilometrů na ubytování a zase zpátky a stojíme na prahu další části mojí cesty. A já vám ještě pořád neobjasnila ten text s jespákem z minulého dílu. To proto, že mě nohy ani po čtyřiceti kilometrech nebolí. Tak si pěkně počkejte, jednou to přijde. 

O trase  ...