Hledání odvahy cestovat III

Bojíte se, že vás v lese něco sežere? Neustále vám to někdo připomíná? Nebo vám vyhrožuje jinou katastrofou. Sledovala jsem na Facebooku diskusi, jak začít cestovat a došlo mi, jak strašně rozdílné máme startovací bloky.

Problém je totiž v tom, že naše společnost se strašně rychle vyvíjí a naše myšlení tomu tak úplně nestíhá konkurovat. Třeba my ženy, co jsme vyrůstaly na vesnici za socíku a ještě v konzervativní rodině, jsme opravdu hodně jinde. Někam sama? Nemyslitelné. (Jsem asi spadla z jahody naznak...)

Jistě, nutnost přizpůsobit se pravidlům psaným i nepsaným, je podmínkou naší existence. Ale kolikrát jsou to pravidla, která už ani nikomu neslouží. K tomu se ještě dostanu. Každopádně odhalit a překonat tyhle staré vzorce je kolikrát pěkná fuška. Třeba já jsem se k tomu propracovala až někde po čtyřicítce.

Než se vrhneme na živočicha nejvyššího, samotného pána tvorstva, chtěla bych tenhle článek věnovat svojí skvělé kamarádce, která teď bude odvahu hodně potřebovat. Držte jí prosím se mnou pěsti.

Minule jsme probrali motivaci a nejčastější výmluvy, které máme sami před sebou. Když je překonáte, zmíníte se před někým, že se chystáte vyrazit na výlet do Prachovských skal nebo sami letět do Říma a on vám začne líčit děsivá nebezpečí, která vás na cestě čekají a jiná protivenství. Namátkou:

• Někdo tě okrade.

• Ztratíš se. (Jo. A když to dobře dopadne, tak už se nenajdu.)

• Spadne s tebou letadlo, vykolejí vlak, potopí se pramice, skočí ti na hlavu parašutista.

• Autobus spadne ze srázu (v maďarské pustě???).

• Sežere tě žralok (Jistě. Vím. Na Mácháči ty potvory teď strašně řádí).

Pokud to nezabere, možná přitvrdí. Asi takto:

• A to si jako nemůžeš dovolit jet s cestovkou?
• A to chceš vstávat o víkendu takhle brzo? Já se ti divím.
• Pořád musíš někde chodit. Proč si trochu neodpočineš?
• A to vážně nemáš nikoho, kdo by se tebou chtěl jet? Tak zkus někoho požádat. 
• Když chceš relaxovat, klidně přijeď na zahradu, můžeš okopat brambory, aspoň to k něčemu bude.
• Neměla bys raději trochu uklidit? Neměl bys raději naštípat dříví?
• Poslední dobou vypadáš špatně. Ještě tam onemocníš
  

Také se vám nejspíš bude divit, že vás láká zrovna tohle. Jako vlakem? A to vás jako baví? A někde chodit… V lese? Že se vám chce? S nevyřčeným podtitulem, že už to je s vámi FAKT na hraně a brzy skončíte v blázinci. Zkrátka

KATASTROFISTI

Katastrofisti se v zásadě řadí do dvou typů: Pečovatelé a Samozvaní samaritáni.

a) Bojínek pečovatel (Strachorus Maximus)

Vyznačuje se tím, že sám necestuje a vcelku ho to ani neláká. Svoje informace o cizích destinacích čerpá výhradně z tisku, televize a internetu. O cestování si tedy udělal klamný dojem. Vaši potřebu vyrazit na cesty akceptuje, ale prostě to jsou pro něj neznámé vody, tak o vás má upřímný strach.

Výskyt:  V České republice hojný. Větší výskyt byl zaznamenán mimo vysoce urbanizované celky.

Škodlivost: Relativně neškodný. Při vyšší expozici může u některých jedinců vyvolávat alergii.

b) Samozvaný spasitel (Egoistus samaritanus)

Vyznačuje se snahou zachraňovat svoje okolí, které o to naprosto nestojí, což mu ovšem ani trochu nevadí. Rád se vyjadřuje ke všemu a poskytne vám spoustu rad ke kde čemu. Podrobně a často vás bude poučovat o škodlivosti vašeho pohledu na cestování:

Rozlišujeme dva subtypy:

Jája žije dokonale správně, má v rukávu patent na rozum a slunce svítí díky jeho přičinění. Tudíž přesně ví, že správný člověk sedí doma na pozadí a cestují jen podivíni. Pokud cestuje, tak jen v doprovodu svého patřičně ušlápnutého partnera, na místa která určí, popřípadě s cestovkou, kterou osobně vybere. Svojí přehnanou péčí a radami se vás snaží vmanipulovat na správnou cestu - tu svoji.

• (Egoistus samaritanus janechci); lidový název je Jáne.

Jáne by možná sám cestoval docela rád. Nebo třeba udělal nějakou jinou změnu ve svém životě. Ale nemá na to. Takže se vás snaží odradit od cesty vpřed a překročení vlastních hranic, abyste mu nepřípomínali, že to jde.

Výskyt: Oba subtypy jsou v ČR hojné a rovnoměrně rozptýlené v na celém území.

Škodlivost: Středně až vysoce jedovatí. Pokud se kontaktu nemůžete vyhnout, zachovávejte maximální obezřetnost.

Univerzální rada, co s tím asi neexistuje. Ale dobré je nenechat se od výletu odradit nebo si ho nechat zkazit. Dobré je si říct, proč mi asi ten dotyčný říká, to co říká. Jaká je jeho motivace? S pečovateli mluvte, třeba jím z cesty zavolejte a ubezpečte je. Nechte je, ať si časem zvyknou. A samaritány ignorujte. Když vás odradí teď, najdou si příště něco jiného, co děláte blbě.

Než se vrhneme na zvířata, ještě se vrátím k těm pravidlům, která nám byla výchovou dána do hlavy a možná si je ani neuvědomujeme. To je totiž tak. Byla jsem procházkou u rodičů a cestou přes les jsem si trochu zašpinila od bahna vnitřní stranu kalhot. Flíček tak dva na dva centimetry. Dostala jsem kategorický zákaz jet takhle špinavá zpátky autobusem. Protože - co by tomu řekli lidi?

Naprosto souhlasím, že člověk má být čistý a voňavý, aby neobtěžoval svoje spolucestující. Ale koho obtěžuje trochu bahna na cizích kalhotách? Ještě, že rodiče nevidí, jak vypadají moje boty a kalhoty poté, co skočím do polo vyschlého koryta potoka, abych si mohla lépe vyfotit pole bledulí, které jsem objevila. A vůbec mi nevadí, že to pak dokonale nezvládnu očistit, než nastoupím do vlaku. Je to tak, mami, vychovala jsi čuně:-)

Další velkou kapitolou jsou zvířata.

To, že vás neroztrhá tygr prchající z cirkusu a nepotrká šeroslepý srnec, který si vás ve tmě splete se sokem vám nikdo stoprocentně nezaručí. Stejně tak, jako že na vás nespadne něco ze střechy nebo, že do vás někdo nenarazí na silnici. Statistiky nemám, přesto bych řekla, že to poslední je mnohem pravděpodobnější a přesto to všichni každý den podstupujeme.

Na dění na silnici nebo zledovatělý chodník jsme si zvykli. Můžeme jít riziku naproti, když jedeme jednosměrkou opačně, v zatáčkách to pálíme 160 nebo si to v noci neosvětlení štrádujeme uprostřed silnice a v podpatcích běháme po zmrzlém chodníku. Ale úplně ho odstranit nemůžeme. Stejně tak při cestování můžeme vyhledávat riziko. Třeba si večer sami prohlížet slumy s foťákem na krku ověšení šperky, přebíhat silnici za hustého provozu v nepřehledné zatáčce nebo zvídavě šťourat do dutin stromů, ve kterých to bzučí. Pokud to neděláme, chybí jen ten zvyk.

Nejsem žádný odborník na chování zvířat, tak se mohu podělit jen o osobní zkušenosti. Poprvé jsem pod širákem spala v šestnácti, když jsme s kamarádkou přemluvily rodiče a ti nám dovolili ustlat si ve spacáku na louce za domem. V noci mě probudilo chrastění, rozsvítím baterku a koukáme si z oka do oka s kunou. Hned se vzpamatovala, mrskla sebou a byla pryč.

V pětadvaceti jsem jezdila od jara do podzimu tak tři roky celkem pravidelně s kamarádkou a pak až dvakrát sama po čtyřicítce. Po křestu kunou jsem už nikdy zblízka v noci žádné zvíře neviděla. Když jsem šla Poutní cestu Blaník - Říp, uložila jsem se poprvé sama v přírodě se spacákem do revíru srnci. Občas někde z lesa nadával. Zněl u toho jak ochraptělý hejkal. Ale zahlédla jsem ho až ráno a ve velké dálce.

Do lesa chodím minimálně na pár hodin každý týden už několik let. Dodává mi to energii. V době covidových lockdownů mi v lese vadili lidi, kteří se tam radostně houfovali a řvali u toho jak ještěři z hollywoodského hororu. Chodila jsem po těch nejužších stezičkách a občas se doslova prodírala křovím. 

Říkala jsem si, kdypak asi narazím na divoká prasata, která mají u nás celý les úplně rozrytý. Ani jednou. Nakonec jsem je potkala na tom nejfrekventovaějším místě u lesa, které si dokážete představit. Tak na patnáct metrů. Chvíli jsme na sebe vzájemně koukali a pak to prasata otočila do křoví. Jednou nám s kamarádkou přeběhla tlupa prasat (bez sebemenšího zájmu o nás) přes cestu  a jednou jsem tak na metr od sebe zahlédla pruhovanou prdelku ve křoví. Zdvořile jsem couvla, párkrát zakašlala a počkala, až si to s ním máma vyřeší. Za chvíli byla pryč.

Zvířata v lese bydlí a vydávají zvuky. Většinou to není kvůli vám. Zvlášť večer les ožívá. Slyšíte praskání a rachtání. Je totiž až neuvěřitelné, jaký hluk dokáže vydávat třeba malý ptáček hrabošící v listí. Zvlášť, když je bezvětří a v lese je jinak ticho.

Ze stovek, možná už tisíců výletů do lesa jsem třikrát viděla prasata tak nějak relativně zblízka. (No kdyby nějaké lidmi vychované a ochočené prase šlo za mnou, tak bych asi netrvala na tom, že celá sváča je moje :-) Párkrát jsem pozorovala srnku. Zdálky. Většinou spíš slyším rychle se vzdalující praskání doprovázené občas zablesknutím bílého zadku.

Zvířata nás vidí, slyší nebo cítí a po bližším kontaktu netouží. Už dlouho toužím vyfotit strakapouda. Když jdu lesem, hezky si oťukává stromy a ignoruje mě. Jak zastavím a namířím na něj foťák, je obvykle hned fuč. Prostě o mě ví a vyhodnocuje, jestli mohu znamenat nebezpečí. Dokud se pohybuju a nekoukám po něm, nejsem pro něj nebezpečná. 

Lidi se také dost bojí hadů. Jediné nebezpečí u nás představuje zmije. Statisticky je riziko zase velmi malé. Říká se, že zmije se vyhřívá na slunečných stráních. Ano. Nejspíš tomu tak je. Ale za slunce a tepla je dost rychlá, takže ji nejspíš těžko potkáte, protože se uklidí.

Já ji potkala jen jednou v životě. Potřebovala jsem si odskočit do lesa v Jizerských horách. Bylo celkem teplo, ale ve stínu, kam se právě prodral první sluneční paprsek, jako tisíce drobných diamantů ještě zářila jinovatka. Přidřepla jsem si, spustila akci a zjistila, že tak dva metry ode čeká na ten samý paprsek do klubíčka svinutá zmije. A kus dál další.

No nevymrštila se a nekousla mě do ne-patřičných míst, tak jsem to dorazila. Nejsem na jejím jídelníčku, takže takové kousnutí je pro ni energetické plýtvání. Kdyby mě zabila, stejně mě nesežere. Co tím chci říct? Neberte je do ruk, nešlapejte na ně. V ohrožení se i zatuhlý had dokáže dost rychle pohnout. Vyzkoušela jsem si to na slepýši. Buď je obejděte nebo chvíli počkejte. A není se čeho bát.

Do žádných děr nešťouchám, když chodím mimo cesty, dávám pozor, kam šlapu. Mláďata nesbírám. Koukám pod nohy. Nejvíc se bojím klíštěte. Kdysi jsem dostala chlapskou radu. Pošli tam dvě dvanáctky, klíště nemá rádo vitamín B 🙂. Nahradila jsem to babskou radou. Dávám si B-komplex a poctivě se prohlížím. Zdá se mi, že to funguje.

Klíště, komár a spol. jsou jediná zvířata, která opravdu zajímáte. Je to tak. Fotila jsem zblízka včely na květech, vosy i sršeň hodující na svém úlovku. 

Suma sumárum, chovejte se v přírodě, jako v přírodě. Trochu se připravte. Mrkněte na předpověď. Pokud hlásí vichřici, do lesa nechoďte. Pokud je na Sněžce sníh a čerstvý vítr, nechoďte tam ve spodním prádle, i když jste otužilec. A když už to musíte nutně dělat, vezměte si do batůžku teplé věci a dobré boty. Jedny náhradní ponožky a triko ostatně taky skoro nic neváží. Hodí se, když promoknete nebo se zapotíte. Zkuste vynechat žlutá a oranžová trička, ať o vás neví každá moucha v dohledu. 

Dostatek vody a čepice proti dehydrataci v létě je téměř nutnost. Teplý čaj s medem v termosce vás od chladu nezachrání, když nejste pořádně oblečení, ale zato náramně povznese ducha. Stejně jako dobrá svačinka. Nebo prémiová dobrůtka. 

OK? Tak sbalit a hurá do přírody. Je tam totiž krásně. A nezapomeňte, že zespodu se každý kopec zdá veliký :-D