Za jarními bledulemi do Údolí Sejfů

Máte pocit, že mi trochu šibe? Údolí sejfů! To jako, že máme v Čechách údolí, kde z bahna trčí bankovní sejfy, vedle leží nedobytná kasa, lidově zvaná káča, a celé je to obrostlé trsy bledulí??? 

Tak hrozné to se mnou není. Jen vás chci pozvat na další výlet vlakem z Hradce Králové. Cesta trvá hodinku, i když je s přestupem v Pardubicích.

Od chvíle, kdy jsem si na jedné, zpola zarostlé, ceduli přečetla Vadětín (květinová rezervace), jsem měla tenhle výlet zasunutý v hlavě. Údolí sejfů… to prostě musím vidět! Loni jsem posedávala doma vyděšená a smutná z konfliktu na Ukrajině. A pak si uvědomila, že to může přerůst v celoevropský konflikt a já ještě neviděla ty bledule... No jo, je to tak :-D

Bledule mají celkem velký rozptyl. Kvetou od února do dubna a není snadné odhadnout, jestli už budou v plném květu. Ale co když… No však víte. Čili bylo rozhodnuto, balím a v sobotu vyrážím, i když je počasí pod kočku a světlo, že by jeden zaplakal.

Je to jen takový krátký výlet. Mohu tedy vyrazit později. Vlakem, který staví na zastávce "Ústí nad Orlicí město". Tohle je trochu zrada. Ústí má zastávky dvě, přičemž web IDOS předstírá, že nejsou ve stejném městě. Stejně tak pozor na turistické značení. Modrá značka vás navede na nádraží ČD, ale je to zastávka město. Nestaví tam všechny vlaky jedoucí směrem na Prahu. Zkrátka musíte vyzkoušet zadat jak Ústí nad Orlicí, tak Ústí nad Orlicí město.

Od nádraží vyrážím po modré značce. Ta vede kolem krásného památníků obětem světových válek. Socha bubnujícího legionáře Josefa Mařatky vás upoutá velikostí i provedením. Je úžasné, jak si autor poradil se zobrazením vojáka v pohybu. Legionář se údajně dívá k severu, odkud našim zemím pravidelně hrozí nebezpečí. Nechci nic říkat, ale možná to měli dát na otočný podstavec. Lezou nám sem ze všech stran.

Pak se trochu odchyluji a beru to rovně přes Mírové náměstí. Zahlédla jsem na mapě něco, co chci vidět. Meditační kapli Jana Pavla II. Najdete ji za kostelem Nanebevzetí Panny Marie a rozhodně stojí za návštěvu. V době mé návštěvy byla otevřená a volně přístupná. (Je-li tomu tak stále se mi nepodařilo ověřit, ale našla jsem telefon na místní infocentrum +420 465 514 271).

Jedná se o bývalou márnici se zajímavými malbami a sochami a podsvícenou podlahou. Výrazným prvkem je útvar. Teda úplně nevím, jak to popsat. Připomíná mi to svým tvarem kus těsta na buchtu, který kydnu na vál, když se ho snažím něčím naplnit. Ale je to prý otevřené mozaikové srdce a dohromady to vypadá hodně zajímavě.

V kapli se dá sednout a rozjímat a je to hluboký spirituální zážitek, zvlášť pokud budete mít štěstí a nikdo vás nevyruší. Jediné, co mě trochu zklamalo, jsou trubkové zvony. Zvony bych si představila jako něco znělejšího. Neva. Třeba jen neumím hrát.

Dál vyrážím po žluté. Chvíli vede souběžně s dálkovou cestou Dr. Gutha-Jarkovského, což byl guru prvorepublikové etikety, ceremoniář prezidenta Masaryka a zakládajícího člena Mezinárodního olympijského výboru. Asi jsem to šla krátce, novým finesám společenského chování jsem se nepřiučila. Nevadí. Kousek za mostem přes Tichou Orlici začíná naučná stezka, na kterou se celou dobu těším.

Údolí Sejfů

První informační tabule mě vítá nadějným obrázkem stovek rozkvetlých bledulí. Pokračuji po pravém břehu potoka. Jsem napjatá. Budou tam? Nebo to bude zklamání? Jdu. Nejsou. Nejsou. Jsem smutná. Nejsou.

A ještě jsem ani nevysvětlila ten název. Údolí Sejfů. Skutečně se to tak jmenuje. Není to překlep v nadpisu ani jsem si to blbě nepřečetla. Meandrující potok v údolí tvoří drobné kopečky připomínající sejpy po rýžování rudy. A sejp nebo sejf. Nějak se to časem zkomolilo, takže to má teď tenhle podivuhodný název.

Hele, tak jo. Pár kiláků napětí, ale bledule tu jsou. Sice ne v plném květu. Je tu vidět i spoustu nerozkvetlých poupat. Ale přání jsem si splnila. Viděla jsem údolí bledulí. Možná to vypadá, že zbytečně vyvádím. Ale ladovská zima u nás zrovna nebývá a tyhle podmračené zimní měsíce mi dávají zabrat. Jak vidím první jarní sněženky a bledule, vím, že je to tady. Přežila jsem zimu, Jaro se k nám vrátilo a svým čarovným proutkem brzy obleče celou zemi do jásavých barev a svěží zeleni.

Bledule jsou chráněné. Naštěstí rostou v ostrůvcích, takže se mi daří nějaké vyfotit, aniž bych v nich tancovala jako v krouhaném zelí. Světlo mi moc nepřeje. Naštěstí rostou i na druhé straně údolí. Když se vracím zpět po naučné stezce k výchozímu bodu, daří se mi lepší fotky mimo les.

V údolí rostou ještě dvě zajímavé rostliny - áron plamatý a bez chebdí. No jasně, že bych takové podivně pojmenované rostliny chtěla vidět. Bohužel. Áron je rostlina opatřená toulcem, do kterého sklouzává neopatrný hmyz, který není propuštěn dokud pořádně rostlinu neopyluje, jak jsem se dočetla na informační tabuli. Zajímavostí je i to, že je za syrova jedovatý, ale usušený se v některých zemích přidával do mouky. Brzy je zřejmě i na zlatohlávka zlatého, který údolí také obývá.

Zpátky se vracím stejnou cestou. Jen to beru kolem místního Domu dětí a mádeže, kde si fotím hravé ruce.

Odjíždím rychlíkem Cracovia ze stejné zastávky, což v době vrcholící uprchlické krize nebyl nejlepší nápad na světě. Ale hlavně, že začalo jaro.

Varianty

Dopravní:  Do údolí se dá vyrazit i z vlakových zastávek Dolní Libchavy nebo Černovír.

Trasovní: Při cestě po žluté se dá v Jiříčkově odbočit a vzít to delší trasou po modré. Naučná stezka Kolem Cakle je moc příjemná.

Městská: Za podívání stojí třeba Hernychova vila, zmíněné Mírové náměstí, které je městskou památkovou rezervací nebo třeba park Kociánka, kde nade vše milují kolečka.

Do Údolí Sejfů se vám nechce? Neva. Na bledule jsem narazila i jinde - třeba u Nových Hradů nebo kolem Žacléře. Nebo jeďte do Ratibořic na sněženky:-)