Sicílie IX - Syrakusy, Katánie a jedna zmařená svatba

Za pár hodin jsem proběhla půl Sicílie. A může za to vlakový portál! Naposledy se hlásím z loňské Sicílie. Rozloučila jsem se s Avolou i svojí spolucestovatelkou Danielou a stihla Syrakusy i Katánii. 

Ale popořádku. Večer jsem se dlouho válela po pláži, abych se pořádně rozloučila s mořem. Odvazuji kolo a najednou u mě stojí italský cyklista a už mi valí do hlavy klíny. Je to fešák. Stoprocentně mladší než já. Sympaťák, i když mám trochu podezření, že ho dnes večer vyhnala maminka z domu se slovy, "bez manželky se nevracej!"

Stydím se za svoji chatrnou angličtinu, ale proč se nepocvičit. Navíc mi to samozřejmě dělá dobře. Komu taky ne? Představuje se mi. Prý je to armádní meteorolog a hned předvádí fotky z Iráku. Stojí tam v uniformě před vrtulníkem. Sluší mu to. Taky se chlubí tím, že jezdí jako dobrovolník učit děti do Afriky matematiku. A samozřejmě to hned dokládá fotografií v mobilu. Jak říkám. Domácí úkol udělal dobře. Není nijak nepříjemný. Italové balit ženy prostě umí. I když spěchám, nechám se ještě přemluvit k výměně telefonních čísel a nasedám na svůj pekelný stroj, protože si pro něj dnes majitelé přijedou.

S Dančou usedáme k poslednímu vínu a už mi od Itala chodí zprávy na WhatsApp. Prý jestli bych se nešla projít, že je to samozřejmě nezdvořilé, že by se takhle neptal, to jen proto, že už odjíždím. Nešla.

Ještě chvíli si píšeme. Došlo i na osobnější dotazy. Prý jestli jsem svobodná?

Rozvedená.

Aj. On je svobodný katolík. No nevadí. Ale snad jsem aspoň měla civilní obřad? To by nemuselo tak vadit.

Mně tedy ne. Ale vypadá to, že se do Itálie nakonec nevdám. Co se dá dělat. Stejně by mi to přišlo drobet uspěchané. Raději přihodím ještě sklenku toho skvělého vína, kterým je Avola pověstná.

Dovolená proběhla nějak příliš rychle a my opouštíme náš dočasný domov. Vstáváme v sedm nebo takovou nějakou naprosto nemožnou hodinu, balíme zbytky a poklízíme. Můžeme jen zabouchnout dveře a odejít podle potřeby.

Dnes se rozdělíme definitivně. Danča pokračuje v dovolené v Palermu, já letím domů. Naposledy společně snídáme. Pojedeme ještě do Syrakus, já navštívím archeopark a pak pojedu vlakem rovnou na letiště. Asi si raději koupím lístek už teď ráno, včera jsem se na to dívala, bude to hračka.

Určitě jste už někdy viděli horor, tak víte, že hračky přes noc mohou vyrůst v obludná monstra. Nákup nefunguje. Možná mi přišli na to, že jsem předtím udala špatnou velikost bot!? Nakonec to zkoušíme obě. Danča už má praxi.  Ale nedává to ani ona. Prostě to nejde.

Asi tak desetkrát měním plán. Ladíme to po cestě. Zrovna říkám, že mě docela láká ta Katánie, když autobus přibržduje na zastávce a Danča říká.

"Hele, teď jsme minuli ten archeopark, o kterém jsem ti říkala."

"Aha, tak já mrknu aspoň k němu, tak čau." Odpovídám.

Popadám batoh a už jsem venku. Asi takhle vypadalo loučení po sedmnácti dnech společné dovolené. Pro změnu změna, kouzlo individuálního cestování.

Sicílie = dějiny, starověk, baroko, ruiny. O tom, že tato rovnice neplatí, se jdu přesvědčit k Bazilice Santuario della Madonna delle Lacrime (přibližně Bazilika Panny Marie v slzách). Tato unikátní betonová stavba, která snad má připomínat slzu dopadající na zem, ční do výše a už z dáli zve věřící k návštěvě. Občas ji posměšně nazývají obrácený zmrzlinové kornout, ale mně připadá úžasná.

Kolem osmé už je otevřená a zrovna probíhá kázání. Uvnitř vládne zvláštní, tajemná atmosféra a stavba má skvělou akustiku. V tomhle rozlehlém prostoru se nějaký ten človíček klidně ztratí, skoro to vypadá, že v předních lavicích se krčí jen pár mravenečků. Přesto se mi zdá, že na všední den a časnou hodinu je tu věřících celkem dost. Nechci rušit při obřadu cvakáním, tak chvíli nasávám atmosféru, pak se zvedám a pokračuji k dávnějším dějinám.

Daniela tu byla minulý týden a naprosto ji uchvátila interaktivní expozice v archeoparku. Na dotykových obrazovkách si tu je možné otáčet a naklánět starověké mince a díky kameře, projektoru a počítačovému triku se tu můžete proměnit v bájnou bytost, tančit s virtuálním trojzubcem v rukou. Snad prý jen kdyby byly popisky, většina lidí při návštěvě tohle zastavení minula.

Prohlídku parku zahajuji za plotem. Do bývalých lomů koukám shora a objevila jsem i ten historický obří fikus, který je jedním z divů prohlídky. Světlo fotkám zrovna nepřeje, ale je to opravdu macek. Stejně tak celý park je poměrně rozsáhlý a když kolem plotu dojdu ke kase, říkám si, že jsem se sice nedotýkala těch kamenů, ale viděla jsem dost a na podrobnou prohlídku by to bylo dlouhé a mně zase straší v hlavě Katánie (Catania). V zásadě lituji jen toho, že neuvidím/neuslyším Dionýsovo ucho. Jeskyni se skvělou akustikou, která byla podle pověstí využívána jako vězení. Pravděpodobněji zní, že to možná byla zásobárna vody, kterou později poškodilo zemětřesení. Tak či tak. Asi se bez toho obejdu.

Polévám se vodou a mířím na autobusové nádraží. Pojedu v deset. V budce Interbus si kupuji jízdenku a hledám, jestli bych tu v okoli nesehnala nějaké jídlo. Neúspěch. Ale aspoň jsem využila místní záchodky. Těsně přede mnou tam dorazil nějaký opravdu starý pán o holích v doprovodu mladého, tak sedmdesátiletého. Pán si to šine na záchod. Mladý mi dává zdvořile přednost. Trochu mě zaskočilo, že otec zamířil na Donne. Ale když už mi mladý pokynul podruhé, že mám přednost, tak jsem na ty pány skočila. Přece neurazím jeho city.

Katánie

Autobus dorazil a za chvíli už míříme na Katánii. Poměrně dlouho trvá, než se vymotáme z města. Sleduji Danielu a její FB skupinu Sicílie - ostrov snů. Cestou do Palerma ulovila moc pěkné fotky Etny. Bohužel, teď později je sice vidět, jak dýmá, ale je už zahalená v oparu a mracích. Mám smůlu. I tak bych chtěla objevit nějaké místo, odkud by byla pěkně vidět. Přece být na Sicílii a nevidět nejvyšší evropskou dýmající sopku? Když už jsem se nepodívala k ní, alespoň na ni. Možná bych mohla zkusit hrad Castello Ursino?

Jedu a kontroluji svoji polohu v mapě. Chtěla jsem na Autostazione, ale nakonec vyskakuji na Terminal Borsellino Ovest, což se ukazuje jako dobrá volba. Jednak odtud jezdí autobusy na letiště a jednak člověk projde podchodem pod tratí a uličkou, kde stojí trhovci a je v centru dění, před katedrálou sv. Agáty (Cattedrale di Sant'Agata) na Piazza del Duomo. V podzemí města tu teče řeka Amenano a jediné místo, kde je ji lze vidět, je právě jižní strana tohoto náměstí.

Sundávám čepici, ramena zahaluji šátkem a jdu do katedrály. V devadesátých letech nás do katedrály svatého Petra v Římě odmítli pustit s holými koleny a museli jsme si navléct nějaké šílené sukně. Dnes je situace trochu jiná. Všude pobíhá spousta turistů v tílku a kraťasech a nikdo je nevyhání. Na celé Sicílii jsem pouze jednou zaznamenala písemnou výzvu, aby návštěvníci vstupovali v přiměřeném oblečení. Já se přesto snažím o respekt k místním a prostě mám s sebou tenkou šálu, kterou si odhalená ramena a dekolt zahalím. Ostatně hodí se to i pro polední procházky v horkém slunci.

Katedrála je monumentální, ostatně stejně jako všechny místní stavby. Hned naproti stoji opatský kostel (Chiesa della Badia di Sant'Agata). Za drobný poplatek můžete vystoupat nahoru na věž. Normálně si koupíte lístek, projdete dveřmi ke schodišti, kde narazíte na nápis, že se výstup nedoporučuje osobám s klaustrofobií a strachem z výšek. Proč lidi upozorňovat už při nákupu, že jo?

Osobně nemám ráda výšky ani těsné prostory, ale naštěstí jsem se s tím časem naučila žít, takže se vrhám do schodů. Paráda. Je tu krásným výhled na katedrálu, na náměstí se slonem a řekou a hlavně konečně vidím dýmající starou dámu. Etna je odsud jako na dlani v plné své kráse. A to ještě nevím, že se mi dnes předvede ještě krásněji. Kochám se a vracím do kostela. Bohužel zrovna zavírá na siestu, takže o prohlídku interiéru jsem ochuzena.

Nevadí. Vedro, cestovní horečka a důsledky nemoci. Už mám dost. O žádný další kostel nestojím. Otevírám mapu, abych se podívala, kam bych tak mohla zajít na jídlo. A najednou u mě stojí další Ital s kolem a ptá se, co hledám. Tenhle si mě nejspíš nechce brát. Galantně chce pomoci ženě v nouzi.

To, co s tím mobilem provozuji bych asi těžko vysvětlila i česky. Hledám, kde asi tak jsem a kam bych asi tak mohla zajít a co bych asi tak mohla chtít vidět. Svojí slovní zásobou deseti italských slov to nedám a v angličtině na tom nejsem o moc líp. Ale Sebastiano se nedá odradit. Dokonce zná Prahu a umí pár slov česky. Radí, které památky jsou krásné. Posílá mě na radnici i do katedrály. Shodujeme se, že ta moderní katedrála v Syrakusách má skvělou akustiku. Ptá se, jak se dostanu na letiště a vymlouvá mi, abych chodila na hlavní nádraží. Z terminálu, na který jsem přijela odjíždí Alibus přímo na letiště. Zkrátka, když se dva chtějí domluvit, pokecají si i s minimální slovní zásobou. Akorát jsem nepochopila, jaký problém mají ty děti, co učí :-D

Loučím se se svým poradcem a vyrážím se podívat na tu radnici, protože zbytek už jsem tak nějak obešla a na žádné složitosti nemám. Radnice je přístupná jen částečně. Chtěla bych nahlédnout dál do dvora, ale tam stojí parta uniformovaných a jeden na mě s šibalským úsměvem kýve, že chápe, ale že dovnitř fakt nemůžu.

Kašnu Fontana dell Elefante vybudovanou s využitím antické sochy slona z lávového kamene z Etny, jsem si lépe vyfotila shora. Tak nic. Jdu hledat to jídlo. Obchodů je tu podle ikonek na mapách celkem málo. A ty, které tu jsou, jsou buď zavřené nebo zrušené. Zkusím ještě poslední možnost a pak se vrátím k terminálu, jestli bych nekoupila něco na trhu. Tak ne, tohle nejsou potraviny. Místo salámů jsou tu pěkně vyskládané leštěné rakve všech možných barev a tvarů. Zřejmě oblíbené zboží. Kousek dál je další. To nechceš.

Potuluji se uličkami a dorážím až k tomu původně vysněnému hradu. Hm. Když na něj tak koukám, už mě ani neláká. Tak zkusím aspoň nějaké jídlo ve stánku. Na vývěsce vybírám něco bez sýru, protože mi došly prášky na rozklad laktózy, abych se vzápětí dozvěděla, že to nemají. Kluci se spolu radí a pak vrtí hlavou, že nic bez laktózy nemají. Chlapík, co sedí u baru, vytahuje vizitku a posílá mě ke kamarádovi, co má veganskou restauraci. No uvidím. Dám si aspoň kafe. A to teda bylo vynikající.

Mám dost. Jdu na autobus, zkusím, jestli bych aspoň něco nekoupila na trhu. Trhovci mají taky bohužel siestu. Dnes to bude hladový den. Odskočím si na záchod. Veřejné záchody jsou zážitek pro otrlejší. Ale aspoň tu jsou. A bezplatné.

Je tu celkem příjemný park, ale přeci jen mám pořád hlad. Nakonec končím v McDonaldu u terminálu. Slečna se po mě vrhá a nabízí hamburger bez sýru. Co myslí termínem bacon dresing jsem doteď nepochopila. Ale nějaká kejda tam byla. Jako rozloučení s italskou gastronomií nic moc.

Alibus by měl odjíždět z nástupiště nejblíže městu. Mladý pár s kufrem je o dost nervoznější než já. Asi už jsem přece jen obouchaná. Nakonec autobus přijíždí a za čtyři eura (přímo u řidiče) frčíme na letiště.

Při příletu jsme to nepostřehly, ale před letištěm je docela příjemný bar. Kromě obligátní kávy a zmrzliny tu mají i nějaká hotová jídla a ceny nejsou úplně dramatické. Jsem zaplácnutá, tak si dávám jen kafe a croissant. Kdybych věděla, co mě čeká, nějaké místo na jídlo bych v žaludku ještě našla.

Nedávno jsem si dávala u nás doma v restauraci rizoto a ovocné pivo. Ještě jsem v něm měla na prst tekutiny a už kolem mě začali kroužit supi a uprostřed hovoru mě rušit dotazy, jestli si dám ještě jedno. Nedám. Během pěti minut jsem to zopakovala všem třem.

To jsem v Itálii nezaznamenala. Dokud člověk nevypadá, že něco chce, nikdo si ho nevšímá. Nad jedním espressem se tu dá sedět hodinu. Popřípadě vám někdo přijde otřít stůl, zeptat se odkud jste nebo jak vám chutná, co vám doporučil. Když jste spokojení, zase odejde.

Tak tu sedím a stahuju si fotky do mobilu. Dvě hodiny před plánovaným odletem se zvedám a jdu se na letištní toaletu trochu umýt a převléknout do méně zpoceného oblečení. Bez problémů procházím bezpečnostní kontrolou a jdu se usadit do odletové haly. Bránu mi prý prozradí až hodinu před odletem.

Letiště je tu miniatrurní a počet cestujících stoupá a stoupá. Sedím přilepená na místě, abych o něj nepřišla. Let má totiž zpoždění.

Původní plán odletět z Catanie v osm ráno mi letecká společnost vylepšila odletem na pátou odpolední a teď to vyšperkovala dvouhodinovým zpožděním. Jsem vážně zvědavá, jak se z Prahy dostanu domů, protože později večer už je spojů z Prahy do krajského města méně než sardinek na kluzišti. A to jsem ještě dopadla lépe než o týden později Danča, které let zrušili úplně.

Všechno zlé je k něčemu dobré, letecká společnost si vylepšila reputaci. V letadle vyhlížím, kdo si ke mně přisedne. Letadlo už popojíždí na vzlet a já zjišťuji, že mám trojsedačku pro sebe. Jupí. Můžu se trochu prospat. Ale je tu ještě jeden, mnohem zajímavější, benefit. Celý den honím pohled na Etnu a najednou se mi ta funící kráska předvádí ve slavnostních barvách. Slunce se kloní k západu a barví všechno do neskutečných tónů. Ten foťák tu nádheru vůbec nezvládá zachytit. Všechny odstíny růžové, oranžové, fialkové a modré se mísí s jemnou mlhovinou jak průsvitné pastelové závoje špičkového módního návrháře a halí tmavý masiv sopky. Povznášející pocit.

Nakonec jsem tomu spánku moc nedala. Když mě přestaly lákat nádherné obrazy za oknem, začaly turbulence. Nic dramatického, ale člověka přeci jen trochu ruší, když to drncá jak ve starém dětském kočárku na kočičích hlavách. Na druhou stranu, přiznala jsem se, že vstát na východ slunce nad mořem jsem skoro nezvládla. A zapadalo nad pevninou. Ale kdo se může pochlubit tím, že viděl zapadat slunce do oceánu mraků?

A tím končí moje dovolená na Sicílii. Mísí se ve mě pocity radosti, nadšení i smutku a frustrace. Takový normální život. Naštěstí se mi letos povedlo něco extra. Něco, co jsem za celý život nezvládla. Vyjela jsem pak ještě jednou. Tentokrát do Portugalska, o kterém právě začínám psát.

Říkám, že odvaha cestovat samostatně je jako pěstování salátu. Lísteček po lístečku. Já sama jsem toho příkladem. V devadesátých letech jsem neznala nikoho, kdo by cestoval samostatně, snad kromě nedosažitelných vzorů, kteří cestovali a ještě psali knihy. Typu Zikmund a Hanzelka.

Jo, jezdila jsem. Opékat se k moři. Nebo na poznávací zájezdy s cestovkou. Byla to doba, kdy se nedalo ubytko objednat na internetu. Všechny hotely měly rozebrané velcí hráči. Když se pak doba změnila, neměla jsem kolem sebe nikoho, kdo by se mnou jezdil.

A tak jsem hodně po čtyřicítce začala sama. Po Čechách. A pak jsem se naučila jezdit s lidmi, se kterými jsem se seznámila třeba na sociálních sítích. Já introvert! Introvert, který toho nakecá hodně jen na papír.

Hodně mě to obohacuje. Když si tak spokojeně žijete ve své sociální bublině, děláte všechno, více méně stejně. A stejně tak lidé okolo vás. Když vyrazíte s někým jiným, najednou vidíte jiné pohledy na svět, velmi pravděpodobně budete mít příležitost poznat jiné reakce na určité situace, názory, nápady a způsoby komunikace. A není to jen ta psychická stránka. Možná okoukáte jiné vychytávky - od aplikací v telefonu, po vaření a balení zavazadla.

Tím vás samozřejmě nevyzývám, abyste jeli kamkoliv s kýmkoliv. Opatrnost je na místě. Stejně jako vzájemné sympatie a vyjasnění představ. A důvěra ve vlastní instinkty. Ale možnost je to rozhodně zajímavá i pro introverty. A když už toho kontaktu máte dost, vždycky můžete nasadit sluchátka a poslouchat audioknihu.