Pod hřebeny Krkonoš

Ze Svobody nad Úpou do Trutnova. Poslední dobou přes den teploty šplhají na krásných 38 stupňů - ve stínu. Ideální by bylo vyrazit někam na hory. Zatímco teplota venku pozvolna stoupá, moje chuť vstát v sobotu před šestou hodinou klesá hluboko pod bod mrazu. K opuštění postele mě donutí jen to, že jsem domluvená s Luckou.

Lucka je kačerka. Ne, ne, nenadávám jí. Fakt nedošlo k záměně s kačenou. Je to interní označení příznivkyně geocachingu. To znáte, ne? Je to taková mezinárodní hra, při které hráči pátrají po krabičkách skrytých na různých podivných místech. Generace vychované na špionážních filmech je mohou zaměnit za agenty cizích mocností, pátrajících po mrtvé schránce, ale není třeba se bát. Je to vcelku neškodná zábava.

Jedním z pravidel hry je tajit skrýše před nezasvěcenými lidmi. Pokud nějaký hráč hledající skrýš zahlédne civilistu (interně mudlu), začne se okamžitě tvářit strašně nenápadně, což je asi tak věrohodné, jako když to dělá liška v kuřecí líhni.

Kačery můžete přes den spatřit, jak si dlouze a zaujatě prohlíží odpadky v keři před nádražím, šátrají rukou v kanále nebo jsou těsně omotaní kolem dopravní značky. Pokud naopak najdete někoho v těsném kontaktu se značkou v noci, nebude to kačer, ale Franta, co jde z hospody. To jen pro upřesnění.

Ač jsem jich už s Luckou nalovila stovky, pátrání po miniaturních krabičkách, zvaných kešky, mě nechytlo. Každá máme holt svoje úchylky. Mě momentálně drží focení motýlů.

V jednom rozhodně souhlasím. Kešky vás kolikrát zavedou na místa, kam by vás v žádném případě jít nenapadlo. A kolikrát by to byla vážně škoda. Lucka si někde vyčíhnula středověký kamenný most, který chce rozhodně vidět. Beru, vypadá dobře.

Jedeme vlakem do Svobody nad Úpou. Lucka potřebuje propisku, já kafe. Ona ji dostává zdarma, já za kafe platím a ještě mi ani moc nechutná. Nevadí. Závislák dostal svoji dávku a může vyrazit.

První cíl je keška u Medvědí jeskyně. Lucka provozuje podivné prostocviky ve snaze vypátrat skrýš. Asi doma trénovala, protože vypadá doslova jak pavoučí žena. Jenže na rozdíl od těch, co slézají bez jištění mrakodrapy, ona to provozuje na zemi. 

Já se věnuji informační tabuli. Dozvídám se poněkud spletitý příběh s medvědí kostrou. Trochu mi to připomíná pohádku, kde se král dotazuje svých zbrojnošů "Našli, našli... ??" a pak si zklamaně odpovídá, že nenašli.

Tady je to podobně, našli kostru jeskynního medvěda, ale pak pochybovali, že to mohl být skutečný medvěd a nemohli ověřit, protože kostra při požáru muzea shořela, ale pak našli čelist vrostlou do skály, zrovna když se tam pokoušeli navrtat mříž.

Celý příběh medvědí jeskyně si můžete nastudovat po načtení QR kódu nebo zde. 

Návštěvník to ověřit nemůže, protože je jeskyně pečlivě zabedněná, aby tam nikdo nemohl lézt a poškozovat krápníky. Zato tu stojí otevřený bivakovací přístřešek. Podobný mě už jednou zachránil za hustého deště a bouřky. Objevilo se jich teď v Krkonoších víc. Škoda, že tam není aspoň malinkatý světlík. Měla jsem v něm trochu klaustrofobický pocit. A tma možná zapříčinila i to, že si tu někdo zapomněl polštář. 

Suma sumárum, pokud nechcete bivakovat, hledat kešku nebo se podívat na mříže, chodit tam nemusíte. Zas taková sláva to není.  

To o kousek dál je krásná horská louka s lavičkou a výhledem na na masiv méně profláklé Světlé hory, známější Černou horu a samozřejmě i Sněžku. Lucka si odskočí ulovit kešku, já si odskočím na louku, podívat se, co tu létá. No dnes teda nic moc. Mrňavá a rychlá havěť, kterou není možné s foťákem dohonit. 

Rozmohl se nám teď na mapách takový nešvar. Každá cesta má dvacet různých názvů a pro samé čáry kolikrát není vidět značka cesta. Jdeme po souběžné zelené a žluté turistické značce, která je zároveň Zlatou cestou, Růženinou cestou a cyklistickou K26A. 

U Slunečné stráně odmítám pokračovat na červenou. Je značkami začáraná jak moje písanka z první třídy a pod tím vším vypadá jako klasická silnice. Teď se kvůli tomu plazíme vzhůru do strmého kopce po žluté, která je zcela fádně jen a jen žlutou. Být Luckou, tak mě za tenhle nápad zabiju.

Lucka je naštěstí moje krevní skupina, tak jen řešíme, jak je možné, že cesta před námi je vždycky strmější než když se ohlédneme za sebe. Docházíme k názoru, že nám ji les vždycky nakloní a když dorazíme nahoru, zase ji za námi narovná. To jsou teda móresy.

Les tu je krásný. Žádné stromy nasázené v řádcích. Pěkně staré duby a stromy se zajímavou kresbou... Kleny? A hele, žabí princ. Celkem dlouho nám pózuje, ale když se ani jedna nemáme k tomu, abychom mu vlepily pusu, naštvaně odskáče do lesa hledat jinou princeznu.

U lovecké chaty Pašovka dáváme po tom dlouhém stoupání za odměnu pauzu a svačinku. To ticho a klid. Ááá. To ticho a klid je vzápětí zničeno partou hlaholících žen, které se nahoře na chatě scházejí. Však si to asi umíte představit, jak vypadá, když se sejde deset bab, co si mají co říct. My raději dojídáme a pokračujeme dál po modré.

Polovinu dnešních pamětihodností tvoří něco, co není TO. No já vím, že to zní divně. Ale jak se to dá jinak říct, když hned po žabákovi, co není princ, následuje kaple, co ve skutečnosti není kaple a zlaté doly, co nepřinesly bohatství těžbou zlata?

Tak k té kapli. Ačkoliv vypadá jako kaple, není náboženského původu, je to ochranná kaple, která sloužila jako přístřešek pro pocestné a lesní dělníky. Mám ráda tyhle drobné stavbičky uprostřed hor. Na téhle ale není nejkrásnější její tvar a umístění, ale její interiér.

Mimořádné na ní je už to, že je přístupná. Podobné stavby jsou obvykle zarýglované a pro jistotu ještě opatřené mříží. A kdo by se divil, že? Když tady vezmete za kliku, užasnete. Hořící svíčka v potemnělém interiéru poodhalí nádhernou malbu tří nahých postav kráčejících ke kostelíku v dálce. A z hvězdné oblohy stropu přilétá anděl beroucí poutníky do své náruče. Aspoň doufám, nic bližšího se mi k malbě nepodařilo dohledat, což je škoda. Ráda bych svůj výklad porovnala s pojetím autorky... Každopádně se nebojte usednout a rozjímat. Lavice jsou čisté. Při pokusu vyfotit strop jsem je svými zády dokonale vytřela.

Zlatá cesta překvapivě souvisí se zlatem. Koho by to napadlo? No pro mě je to trochu překvapení, že se v Krkonoších těžilo zlato. Moc toho tady po něm nezbylo. Žádný přebytečný valounek se na cestě neválí. A docela by se mi šiknul. Konec konců, zdejší naleziště nebylo příliš bohaté a navíc šlo o větvičky. Impulzem k rozvoji lokality byla spíš těžní práva. Zajímavé ale je, že zlato podobného složení se nachází jen v daleké Brazílii. Díky příměsi stříbra a palladia, kterou lze jen těžko odstranit je dodnes možné určit, co je ze zdejšího zlata vyrobeno.

---

Ale tak jo. Středověký kamenný most je a byl mostem. A je boží. Na fotce vypadal celkem nenápadně, ale má neuvěřitelný genius loci podpořený i skrvrnitým slunečním světlem a zurčící vodou. Lucku tak nadchl, že ho jednou rukou fotí mobilem a druhou foťákem. Já fotím Lucku a přitom se ohlížím, jestli mi za zády nestojí další fotograf, že bychom jako udělali fotořetěz. Ale mám smůlu. Zase nic.

Na double foto nemám, tak se aspoň pokouším svojí klepavou rukou natočit video. No jo. Stativ jsem nechala doma a ten stabilizátor stabilizuje asi jako míchačka na beton. Časem ho sem zkusím nahrát, ale musíte se pak při sledování trochu kývat, ať to vyrovnáte. 

U mostu je veskrze moderní zvonička. Vypadá zajímavě, ale zvuk vás asi nenadchne. Škoda.

Kapliček není nikdy dost, takže nás dneska čeká ještě jedna. Tentokrát pravá kaplička, krásně opravená. I tahle má ovšem jednu drobnou záhadu. Jak stojí v bývalých Sudetech, tak se nějak pozapomnělo, komu je asi zasvěcená. Tak si tu tak stojí a připomíná osudy lidí, co možná chtěli jen klid, svůj obyčejný život a doplatili na ambice mocných. Jak aktuální.

Dál už musíme pohnout. Předpověď není tak divoká jako tehdy, když jsme dřepěly v kosodřevině s batohy na hlavě, ale mírné riziko bouřek hlásí. A z dálky je slyšet hřmění. Valíme tak rychle, že dokonce nechávám na pospas lesu maliny. Naštěstí nám v poslední době počasí přeje a bouřka prochází dvěma pruhy kolem nás a úplně nás míjí. Do Trutnova dorážíme v pohodě za sluníčka a ze zastávky Trutnov - Zelená louka odjíždíme na Hradec.