Hořice, město trubiček, kamene a hřbitovů
Hořice, město kamenné krásy a hořických trubiček. To je městské moto. Chápu, že se nechtějí prezentovat jako město hřbitovů. Ale možná je to trochu škoda. Dnes trochu odbočím ze svých vtipných cestovatelských historek a jsem tady s čistokrevným tipem na pietní výlet ve východních Čechách. Blíží se nám Vánoce svátky klidu, odpočinku a rozjímání, i když to tak moc nevypadá. Pojďme na chvíli zanechat shonu, úklidu a nákupního šílenství a vyrazit na kraťoučký výlet. Po okolí a na plovárnu vyrazíme někdy jindy.
Město bylo známo těžbou hořického pískovce a koncem devatenáctého století zde byla založena sochařsko-kamenická škola, což je tu znát téměř na každém kroku. Od pískovcových podezdívek, po ostění a zajímavé detaily na fasádách domů, pískovcové sochy a jiné monumenty. Pro vizuál města je taková škola prostě o moc zajímavější než pekaři.
Pokud svištíte autem z Hradce Králové na Liberec, pohled ze silnice Vás asi k návštěvě Hořic nezláká. Samé plechové haly, omlácené budovy a tovární komíny. Přesto by bylo škoda Hořice minout nebo, pokud jste mlsouni, přibrzdit jen pro slovutné trubičky.
Zaparkovat se dá na dolním konci náměstí Jiřího z Poděbrad, poblíž novogotické budovy městského úřadu a také informačního centra. A to musím moc pochválit. Dostala jsem komplexní a erudovanou odpověď na kde co, včetně toho, kde je dobrá kavárna. Pochvala míří do loňska, doufám, že se to mezi tím nezměnilo.
Informační centrum zmiňuji hlavně kvůli prvnímu ze hřbitovů. Je to starý židovský hřbitov nad městem. Početná židovská komunita tu už před druhou světovou válkou upadala a zbývající členy zdecimoval nacistický režim. Nyní je opuštěný a zavřený, ale v informačním centru se dají půjčit klíče a náhrobky prozkoumat. Dojít se tam dá po červené trase (směr Hořický chlum).
Šikovnější je půjčit si klíček a nejdřív si prohlédnout zbývající dva místní hřbitovy. Jen je potřeba se v Infocentru zeptat, jestli stále umožňují vrátit klíč i v muzeu, může to trvat. Loni to šlo.
Klíček máme? Super, jdeme na to. Vyrážíme po červené turistické značce od náměstí k památnému vrchu Gothard. Cesta vede skrz Smetanovy sady, které byly založeny už v roce 1900 s cílem vytvořit přírodní galerii pomníků našich velikánů. Zaujalo mě, že vedle Smetany, Dvořáka je mezi velikány počítán i Krakonoš. Inu, pokud můžeme věřit Krkonošským pohádkám, překračoval kopce jako nic, takže mezi velikány určitě patří. A jeho socha od Ladislava Šalouna (1908) stojí za vidění.
Pod Gothardem ještě odbočíme ke Galerii plastik. Expozice českého sochařství z první poloviny dvacátého století je zavřená, ale okolo výstavní budovy je instalována řada soch z pravidelných sochařských sympozií.
Přes výstavní prostor se dá projít k samotnému Gothardu, vrchu, kde měla vojska orebitů roku 1423 pod vedením tehdy již slepého Jana Žižky porazit vojska Čeňka z Vartenberka. Na počest tohoto vítězství zde byla roku 1873 instalována vojevůdcova socha. O kousek dál stojí památník samotné bitvy.
Na vrcholu kopce také leží dva ze tří slíbených hřbitovů. Nový hřbitov Vás na první pohled upoutá něčím, co jinde jen stěží uvidíte. Velkolepý, čtrnáct a půl metrů vysoký pískovcový portál je dílem již zmiňované kamenosochařské školy a vznikl v letech 1893 - 1907. Dílo si údajně vyžádalo 139 540 kamenosochařských hodin, což je úctyhodné množství práce.
Dostatek místního pískovce a zručných kameníků je ostatně znát i na samotném hřbitově. Pokud nemáte dost času na podrobnou prohlídku, doporučuji za portálem zahnout vlevo a projít kolem hřbitovní zdi. Kromě krásných náhrobků si také můžete udělat takovou sociologickou ministudii místního měšťanstva. Počátkem dvacátého století bylo zvykem psát na náhrobky kromě jména, data narození a úmrtí, také zaměstnání nebožtíků. Tak se můžete dočíst, že zde leží "starosta Sokola, pokladník Záložny, bývalá členka Národního divadla, zemský advokát, měšťané hořičtí, advokát v Praze, kloboučník či choť okresního hejtmana".
Starý hřbitov, který leží v těsném sousedství toho nového, vypadá na první pohled mnohem nenápadněji. Rozkládá se kolem kostelíku sv. Gotharda, založeného ve druhé polovině dvanáctého století řeholníky ze Strahovského kláštera, barokně přestavěného na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století.
V době naší návštěvy nebyl kostel otevřený, ale uvnitř ho prý zdobí pískovcové plastiky z dílen sochařské a kamenické školy. I Starý hřbitov je vyzdobený a navštěvovaný, ale stáří je tu znát. Oproti sousednímu hřbitovu je tady víc hrobů neudržovaných a rozpadajících se. Na tomto hřbitově také pohřbili oběti prusko-rakouské války roku 1866. Hromadný hrob 1100 rakouských a pruských vojáků je nalevo od cesty ke kostelíku, téměř za branou. Více vlevo a vzadu jsou ještě hroby důstojníků.
Když se dost nasytíte, vydejte se kolem Riegrova obelisku po červené, na křižovatce odbočte na žlutou a po ní zamiřte k místnímu, pěkně opravenému, pivovaru, kde můžete ochutnat docela příjemnou variantu pěnivého moku. Pokud nechcete zasednout, můžete si ho na náměstí koupit i lahvový.
Pivovar je kousek od horní části náměstí, ze kterého jsme společně vyrazili. Nás ale čeká poslední ze zmiňovaných hřbitovů. Na křižovatce odbočte na červenou a vyrazte do příkrého stoupání. Je to jen kousíček. Hřbitov si odemknete klíčkem z infocentra. Nezapomeňte prozkoumat levý horní roh, stojí tam zajímavé hrobky. Pokud si hřbitov chcete pořádně prohlédnout a prozkoumat náhrobky, určitě to chvíli dá.
Stejnou cestou se vrátíme zpátky vrátit klíč v muzeu nebo infocentru. Muzeum je malé, ale příjemné. Pak už zbývá jen projít uličky kolem náměstí nebo si dát někde kávu.
Takto navržený výlet má asi pět kilometrů. Samozřejmě se dá pěkně prodloužit výletem do okolí - za výhledy a třeba i koupáním. Ale o tom až někdy jindy.