Kniha o Caminu

850 km, na bolavých nohách, za štěstím a radostí po Svatojakubské cestě .

Kdo jsem?

Jsem Bohdana, který vždycky četla o cizích zemích, ale vyrostla v konzervativní venkovské rodině. V dětství se mé cestování omezilo na jednu výpravou do českého kempu v Bulharsku a dvoje sbírání borůvek na chatě v Krkonoších. Anglicky neumím, tak mě ani nenapadlo, že cestování je dnes jiné než za časů Hanzelky a Zikmunda. 

Když jsem v práci vyhořela a před dvěma lety vyrazila na Svatojakubskou cestu, známou pod španělským jménem Camino del Norte, doslova se mi změnil život. Zjistila jsem, že při správné péči dokážu doslova mnoho násobně víc, než bych se kdy odvážila doufat. Že lidé jsou ochotní podat mi v nouzi pomocnou ruku. Že se domluvím - rukama, nohama, překladačem. A že ten překladač dokáže moje vtipné postřehy přeložit do angličtiny tak dobře, že se smějí až v Američce. Odjezd na Camino byl čin zoufalce a během měsíce a půl mě změnil na pokornou, ale zdravě sebevědomou cestovatelku, která od té doby sama projela řadu evropských zemí. 

Proč jsem o svých poutnických zážitcích napsala knihu? 

Na Svatojakubskou cestu Camino del Norte jsem vyrazila, abych si udělala pořádek sama v sobě a našla nový pracovní směr. Postřehy jsem sdílela na sítích a čtenáři mi psali, že je mám zpracovat do knihy. Směr se tudíž našel sám. 

Chtěla bych také vzít na trasu lidi, kteří se vypravit nemohou a o poutnickém životě si rádi přečtou z pohodlí domova. Potila jsem se a proklínala déšť i za ně. 

Psaní bylo náročné, ale postrkovala mě myšlenka, že bych knihou chtěla dodat odvahu všem, kteří pro strach nevidí to, co mohou dokázat. Kdybych inspirovala jednoho jediného člověka a dodala mu odvahu třeba k malému výletu, nebo ke splnění jiného snu, bude to pro mě odměna za ty měsíce strávené nad počítačem ve snaze sestavit text do smysluplného, vtipného a zábavného čtení*). 

Ukázka z knihy o Caminu

Kapitola  -1:  Jednočlenná banda dumá o výletu

Než začnu vyprávět, ráda bych se vám představila. Jsem úplně obyčejná ženská, která nikdy neměla ráda sport. Začalo to v dětství. Sport mi nikdy nepřirostl k srdci a tělo věkem zchátralo. Radost dělá snad jenom mladým medikům - jako živý patologický atlas.

Kromě toho mám jeden nepatrný problém. Jsem sice úplně normální, ale uvnitř mé hlavy žijí další lidé. Netuším jak vypadají. Vím o nich protože neustále do všeho kecají a bojují o nadvládu nad vším, co dělám. Je jich víc. Nejčastěji slýchám Kritika. Nenechá na mě suchou nit. Nelíbí se mu jak vypadám, jak se oblékám, chovám, co říkám i co jím. Snaží se mě umravňovat, vymlouvat mi nápady, osobní rozvoj, každou změnu, kterou chci v životě udělat. Nápad vydat se do Španělska mu připadá velmi bizarní. Předstírá, že chce mé dobro a každou větou naznačuje, že jsem tak trochu mešuge, což si laskavý čtenář jistě nemyslí!?

Ale jsou tu i jiní. Říkám jim Analytik a Kreativec. Oba mají dost odlišné pojetí života. Kreativec je zábavný, nápaditý a nestálý. Roztěkaně pobíhá od jedné věci k druhé, chtěl by neustále něco zkoušet, vrhá se po hlavě do všeho aspoň trochu tvořivého.

Analytik je, na druhé straně, nudný patron. Na všechno si dělá tabulky, opatrně sčítá a odčítá položky a jeho životní vášní je uspořádávání, hierarchie a struktura. Celé dny řeší, je-li knihy v knihovničce lepší rovnat podle témat nebo podle autora. A zlobí se na Kreativce, který by je tam jen halabala naházel nebo maximálně srovnal podle barvy. Tihle dva se nemají rádi a neustále se o něčem dohadují. Brní mě z nich hlava...

Kapitola -1: Představuji se jako žena se skříní na zádech

Na dnešní trase nejsou ubytovny pro poutníky. V Zarautz, kam mířím, platím za jeden z nejlevnějších hostelů přes šest stovek. Naštěstí je příjemný se sympatickou recepční, která mě odbaví a dá mi razítko. Dokonce mě na pokoj a ukazuje mi koupelnu a další zařízení.

Nejspíš proto, že pochopila, jak jsem na tom s angličtinou. V proudu nesrozumitelných anglických slov jsem rozeznala jedno povědomé a na něj zareagovala. Možná jsem nezvolila zrovna ideálně. Tvrdila jsem jí, že locker mám svůj. Nemohla bych dělat v podobném hostelu, protože bych na místě padla na zem a půl hodiny se svíjela smíchy, kdyby mi nějaký poutník tvrdil, že si vyrazil s uzamykatelnou skříňkou na zádech. Tak ne locker, ale padlock je ten zámeček, co si s sebou nesu. A dohromady jsem ho za celé Camino použila dvakrát - při příletu a odletu.

Kapitola 9 - Peru se s prádlem a kradu ponožku

Přesně jak jsem předpokládala. Pán chrápal jako rozviklaná cirkulárka. Ještě v polospánku malátně šátrám po triku zavěšeném na palandě k vyvětrání. No ty vole! Jsem náměsíčná!? Vždyť je vyprané! Úplně mokré tričko mě probralo ve vteřině. Ale pohled na kalhoty mě zase uklidnil. Sice jsou stejně mokré, ale zůstalo na nich bahno. Uff, to jsem si oddychla. Nastalo vlhké období a všechno nasálo vzdušnou vlhkost. Nikdy bych nevěřila, jak mě bláto na nohavicích může potěšit.

Poutníci se schází u snídaně a hromadně panikaří kvůli ubytování v Bilbau. Mají pravdu. Včera jsem se podívala na Booking, usoudila, že nejhorší smrt je z vyděšení a umřít se dá stejně dobře i ráno. Odklad nepomohl, ceny zůstaly astronomické. Můj přítel na messengeru, Balvan, mě varoval, že si mám ubytování zajistit dopředu. Jenže já nevěděla, kdy se do města došátrám. Podcenila jsem situaci. Dnes tam nejspíš hraje přátelák americký prezident s papežem. Situace je stokrát horší, než popisoval. Přímo ve městě se ubytování ve sdíleném pokoji podřadného hostelu vyšplhalo na pět tisícovek za noc. Ještě tu zbývají skvělé nabídky za dvacet, čtyřicet nebo sto tisíc, což vskutku není můj běžný denní rozpočet.

Přítel Balvan radí, abych v Bilbau sedla na metro a odjela do Portugalete. Bohužel je vyprodané vše v okruhu dvaceti kilometrů od města. Není kam odjet. Bída je i v ostatních městech. Spolustolovníci se pokusí v Bilbau sehnat pokoj v soukromí. Sama plánuji dojít do Lezama, kde mají ubytovnu výhradně pro poutníky. Doufám, že se tam upíchnu. Časový harmonogram sice zase dostane na frak, ale je to pořád lepší než nejistá budoucnost v Bilbau. Navíc si aspoň zase odpočinu, trasa je mírná. Žádné výrazné stoupání ani klesání.

Světa venku se zmocnila mlha a prudce se ochladilo. Vzduch je tak vlhký, že stačí párkrát mávnout lahví na vodu a bude plná. Les získal tajemnou a nostalgickou atmosféru. Kreativec hledá vlastní pojmenování pro okolní kopce - Mlžné hory. Ano, to je trefné. "Možná se dnes otevírají hory a vydávají svá tajemství. Nebo v křoví, uprostřed stromů ověnčených popínavými rostlinami stojí koncertní sál a náhle se otevřely dveře," napovídá Kreativec. Vysvětlení tajemné hudby nás nakonec zklame. Z mlhy se vynoří cizí poutnice, jež si nahlas pouští italskou operu a ta se v mlze zvláštně nese po okolí. Pokývne a zase se rozplyne.

S Balvanem soutěžíme, kdo má těžší podmínky a nižší viditelnost. Posílá mi fotku bílé stěny a v tomto kole vyhrává. Moje mlha se kolem jedenácté mění na jemný průsvitný závoj, natažený jako záclona mezi eukalyptové stromy a postupem času přechází v jemné mrholení. Okolí je neuvěřitelně zelené a vše se koupe v rose. Ne nadarmo se severu Španělska přezdívá Costa Verde - zelené pobřeží, souhlasím a podepisuji. Odstíny by nedokázala zachytit žádná malířská paleta. Tmavé borovice v dáli. Před nimi světlejší listnaté stromy, které nedokážu rozeznat. Snad jilmy. Rozhlížím se a počítám odstíny. Zeleň temná jako starý smrkový les za šera, zeleň podobná skryté lesní tůni, šedozelená barva vzrostlé šalvěje, svěží zelená jarního obilí, žlutozelená podobná očím rozčílené kočky, o něco světlejší, podobná bříšku sýkorky modřinky, tady zase hnědozelená jako zamilovaná ropucha. Přestávám počítat. Žasnu.

Posledně mi nešly pod nos asfaltky, dnes mám lesní cestu. Nadávám zase. Je rozrytá těžkou těžební technikou a po včerejším dešti plná bláta. Okraje cesty do výšky pasu zarůstá trnité křoví. Musím se brodit cestou. Mít bláto za ušima tu není nadsázka. Mám ho až na rameni a přitom spolehlivě vím, že na zemi jsem neležela. Nebýt bahna, je trasa naprosto dokonalá i pro milovníky hor, kteří mají horší fyzičku. Kopečky se lehce vlní a technicky nejsou náročné. Žádné velké kameny, žádné řetězy. Začátek, přes horu Jaizkibel, byl náročnější. Zbytek je stoupání a klesání, ale na pohodových cestách.

Les střídají pastviny. Pasou se tu krémově bílé chlupaté kuličky s černou hlavou. Tvůrci ovečky Shaun si svůj vzor vybrali chytře, jsou opravdu kouzelné. Jen jedna z nich vypadá prapodivně. Jeden bok má ostříhaný, kusy vlny visí v pramenech k zemi. Na zbytku těla je vlna nedotčená. Rozhlížím se po kadeřníkovi. Nikdo tu není. Je to nejspíš staršího data, holá kůže stihla zarůst strništěm nové vlny. Nejspíš si někdo nastříhal na rukavici a zbytek nechal na příště. A teď doma štrykuje.

Už mám za sebou skoro deset kilometrů a mám nárok na kafe s kouskem něčeho dobrého. V Larrabetzu je několik možností. V jednom baru si vybírám vaječný koláč a kofeinovou odměnu a usedám na venkovní zahrádku. Zastavuje se u mě starší švédská poutnice. Líbí se jí moje hůl.

"Kde jsi ji sehnala."

"Dostala."

"A kde?"

"Od jednoho poutníka na cestě." Lovím anglická slova do věty.

"Líbí se mi."

"Ano, díky."

"Takovou bych taky potřebovala."

"Ano, je dobrá."

Snažím se o rozhovor. Míří prý do Bilbaa, kde má zarezervovaný soukromý pokoj. Nicméně konverzace vázne. Kam mířím ani odkud jdu, ji nezajímá. Myslí jenom na moji hůl. Skoro mám dojem, že ji ode mne chce dostat darem. Tak to sorry. Rozdala jsem jídlo, vodu, náplasti a obvaz, ale lidem, co měli problém. Tohle teda ne. Když vidí, že se ode mne dárku nedočká, bez pozdravu odchází. Nevím, co máš v hlavě, holka, ale zlatej Analytik!

Přecházím náměstí a potkávám skupinku poutníků z albergue v Debě. Američan Danny, Holanďanka Marianne a Marian z Izraele. Všichni vypadají unaveně a také řeší problém s ubytováním. Čekají na otevření místní ubytovny. Tvoří zajímavou skupinku. Zvlášť Danny mě zaujal. Táhne s sebou silný notes v kožených deskách, kam si zapisuje denní zážitky a k tomu něco na způsob polaroidu - foťák, ze kterého si každý den vytiskne jednu fotku a lípne ji do deníku. Mezi ultralightery by asi nepochodil.

Jsou výrazně mladší a jak mě předběhli do kopců, myslela jsem, že je vidím naposledy. Není to se mnou tak hrozné. Narozdíl od nich bych další tři kilometry do Lezama došla. Dokonce bych potřebovala jít dál, jelikož zdaleka neplním plánovaný denní počet kilometrů. Jenže dav poutníků čekajících na místo kam složit hlavu mě děsí. Nakonec se taky usazuji na lavičku před albergue a na tři hodiny vytahuji mobil s aplikací na čtení knih.

Traveláci mají od včerejška náskok a odvážně míří do Bilbaa. Úspěch nemají. Všechno je buď plné nebo zavřené. Prošli celé Bilbao a třešničkou na dortu jejich hledání je ubytovna ve stavu zrodu nebo zániku. To se prý nedá poznat. Aplikace je dovedla k základové desce obehnané mobilním plotem. Poslední štací je hostel za Bilbaem. Ani tam je nechtějí ubytovat. Kapacita sto hostů je naplněna. Zoufalství ani nemusí hrát. Nějaká soucitná duše se mezi recepčními nakonec našla a postel pro ně má. Sláva!

Dveřmi mojí albergue po otevření okamžitě protekli poutníci jako trychtýřem a do posledního místečka ji zaplnili. Tři poslední dostali matraci na zemi před toaletami. Budova vypadá moderně, i když je z kamene. Podkroví, kde spíme je dřevěné a dokola obehnané nízko posazenými okny. Jsou tu samostatné postele, žádné palandy. Ubytování tvoří jedna velká místnost, ale dřevěné přepážky zajišťují iluzi soukromí. Lehám si do rohu, takže ze dvou stran spím v okně. Naštěstí jsou tu záclonky. Ani si nepřipadám jako ve výkladní skříni. 

Na donativo ubytovnu, je skvěle vybavená. Nabízí se nám rychlovarná konvice a hlavně - sušička na prádlo. Zdarma! Jak jsme se tu nad ní mezinárodně sešli v tom vlhkém počasí - neznámí lidé, kteří si kolikrát ani nerozumí, vypadalo to, že se začneme objímat. Takovou nám přinesla radost. 

Společně se sušičkou jsme se postarali o faux pas. Přeprala jsem si věci v umyvadle a jdu sušit. Jenže se uvnitř válí cizí vlhké prádlo a nikde nikdo. Po delším čekání jsem prostě přihodila svoje věci a zapnula ji. Že jsem při vyndávání sekla cizí ponožku, mi došlo, až když jeden Angličan začal pobíhat po ubytovně. Dal do sušičky 6 ponožek a má jich jen 5. Nebral to osobně, byl rád, že ji dostal zpět a o několik set kilometrů dál se mě pokusil zachránit při další ubytovací krizi...

Jakou část trasy kniha popisuje? 

Za start se obvykle považuje španělský Irun. Já začínala ještě ještě o etapu před ním - ve rozkošném francouzském městečku Saint-Jean-de-Luz. Je to tedy od A do Zet. 

Bude mi kniha užitečná, když chci jít Svatojakubskou cestu? 

Kniha je primárně cestopis založený na osobní zkušenosti. Není to průvodce po trase. Postřehy ke krajině, cestě, fungování ubytoven, praní prádla či stravě samozřejmě obsahuje, ale jen na základě jedné osobní zkušenosti. 

Obsahuje kniha historické souvislosti a podrobný zeměpisný přehled? 

Historické souvislosti a také informace k zajímavým budovám jsem zahrnula jen v případech, kdy jsem chtěla upozornit na něco zajímavého nebo vysvětlit kontext a okolnosti, aby čtenářům bylo jasné, o čem mluvím. 

Jsou v knize nějaké zábavné historky?

Ano, o zábavné příběhy na trase není nouze, proto je jimi kniha doslova prošpikovaná, jako kvalitní pečínka slaninou. Když je člověk měsíc a půl odkázaný na angličtinu na úrovni odrostlého batolete a komunikuje rukama, o zábavu není nouze. 

Není kniha povrchní? 

Snažila jsem se vyvážit zábavu hlubšími myšlenkami a některými náročnými příběhy ze svého života, které mě ve svém důsledku na cestu dostaly. Přesto má kniha vyznít pozitivně a nabídnout naději i čtenářům. 

Kde mohu knihu koupit? 

Kniha zatím k dostání není. Rukopis čtou první čtenáři. Pak teprve bude hledat nějakého nakladatele nebo cestu samonákladu. Každopádně mi můžete zanechat e-mail a já vám dám vědět, až se kniha bude chystat na svět. 

Reakce čtenářů

„Psaní jako celek vtipné, na mnoha místech dojemné a k zamyšlení." ZD

„Já se do knížky úplně vžila. Zhruba od druhý etapy jsem šla s tebou a úplně jsem tě viděla. Když se nad tím člověk zamyslí, že je to vlastně 42 kapitol o tom, jak jdeš kolem moře, je to neuvěřitelný, že jsem se vůbec nenudila a bylo to jak číst thriller" VK

*) Což už se stalo.